Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (11. díl)

Jiří Malínský Komentáře

Jiří Malínský nás v dnešním díle provede obdobím normalizace až po rok 1989.

Normalizace a druhé období exilové strany

Vnucení normalizace

Pražské jaro bylo příliš složitým a společensky úspěšným pokusem o uzdravení československé společnosti a Dubčekovo vedení příliš oddané věci skutečných socialistických ideálů, než aby bylo možné sprovodit je ze světa mnohokrát zneužitými trikovými lžemi vrcholného stalinismu. Řada experimentů vycházejících z marxovské potřeby samosprávy byla připravena a nebylo lze ji potlačit. Teprve postupně, syntézou zla, syntézou provokací okupačních zpravodajských služeb, prodejné a mravně „křehké“ části komunistického vedení, salámovou strategií, byl socialismus s lidskou tváří zaměněn socialismem gulášovým, konzumním, po suslovovsku reálným. Přesto se zvrat společenských poměrů protáhl: od Husákova nastolení do funkce prvního tajemníka (duben 1969), přes vyhubení reformní části vedení KSČ (přelom let 1969–1970), zveřejnění neblaze proslulého Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (léto 1970), vlnu prověrkových čistek, jež se neomezila na členy KSČ, až po resovětizační druhý XIV. sjezd a následné volby do zastupitelských sborů všech stupňů (1971).

Doba obnoveného glajchšaltujícího, byť znatelně oslabeného stalinistického komunismu, známá jako normalizace, se stala časem přežívání, rodící se banalizace a trivializace všech hodnot (zprvu ovšem především levicových) a postupného historického pádu komunistické státostrany. Režim, který z různých důvodů postrádal represivní výkonnost padesátých let, už nebyl s to efektivně čelit postupně nastupující opozici. Pokus Antonína Novotného o vzkříšení ducha represí ze závěru jeho politické dráhy a jeho osud stejně jako skutečnost, že v čele státu stál slovenský politický vězeň padesátých let Gustáv Husák, který cílevědomě zatlačil do pozadí stalinistické radikály typu Josefa Jodase z okruhu Čechie, i fakt, že bylo známo mnohé ze skutečných praktik tehdejších vůdčích komunistů tzv. budovatelských časů, odsoudily tyto snahy do úlohy sice vlivného, avšak také retardujícího a zpátečnického činitele.

Posrpnovou emigrační vlnou se do exilu nově dostaly tisíce politických exulantů a značně se oslabila i dosavadní neprostupná železná opona, dělící buržoazně demokratickou a sovětizovanou část Evropy. Avšak největší slabinou režimu byla jeho ideová bezradnost a tápání, které se materializovaly zvlášť viditelně nejpozději od času obou ropných šoků sedmdesátých let. Svou váhu měl i sebevražedný, i z pohledu leninistického komunismu ideově neobhajitelný vývoz revoluce pozdně stalinistického brežněvovského ruského režimu (Etiopie, Mosambik, Angola, Laos, Kambodža, Nicaragua a obzvláště tragické dobrodružství Moskvy v sousedícím Afghánistánu), dále stupňující už tak neúnosné hmotné i finanční nároky na upadající ruskou ekonomiku. To všechno otevíralo prostor pro působení protirežimní opozice v měřítku, které by v padesátých letech, jak na to po listopadu opakovaně upozorňoval exilový reformně komunistický politolog Zdeněk Mlynář, bylo neuskutečnitelné pro tehdejší formy perzekuce a (bylo-li to z pohledu stalinistického režimu nutné) i fyzické likvidace nepohodlných nositelů těchto zpátečnických tendencí.

Exilová strana po příchodu lidí posrpnového exilu

Pro exilovou stranu znamenalo uvolnění svobody pohybu, provázející Pražské jaro, víc než vítanou posilu. V Karlu Hrubém získala agilního místopředsedu, úzce spolupracujícího s Majerovým nástupcem Vilémem Bernardem, v profesoru Jaroslavu Krejčím mladším výrazného programatika a vědce, respektovaného západoevropskou vědou, v Jiřím Löwym, posledním exilovým generálním tajemníkem, obětavého šéfredaktora občasníku Právo lidu. Do popředí se dostaly i dvě významné osobnosti reformního křídla exilové strany profesoři a přátelé Jiří Horák a zejména syn ruského legionáře a hrdiny druhého odboje Radomír Václav Luža. Exilová strana uspěla i v dalším mezním momentu kontinuity sociálně demokratického hnutí. V počínající druhé polovině sedmdesátých let minulého století uhájila své přidružené členství v Socialistické internacionále, která podlehla až příliš iluzívnímu duchu helsinského evropského smiřování hlavně hlasy svých členských stran z Třetího světa.

Zlomovým datem se stalo první vystoupení občanské iniciativy Charta 77, která spojila do jednoho celku zhruba 2 000 signatářů reformní komunisty, intelektuály generace Pražského jara, opoziční proudy v katolické církvi a nastupující mladou, především intelektuální a uměleckou generaci, v lednu 1977. Nechyběli tu však ani představitelé prvorepublikové doby (Jaroslav Seifert, Prokop Drtina, Ludmila Jankovcová, prof. Jan Patočka). Nezávisle na skutečném dosahu tohoto kroku se mimovolně svou mediálně nezvládnutou štvanicí stal největším propagátorem Charty komunistický režim. Zdánlivě nezranitelní představitelé z milosti ruské okupační moci se měnili v houfek rozčepýřených ptáčat, sípajících svá diluviální sdělení v zkamenělém kominternovském jazyce zašlých ruských třicátých let.

Z tohoto prostředí vyšel manifest Sto let českého socialismu (1978), v němž nejvíce zaujal svým vystupováním sociolog Rudolf Battěk. Do popředí se dostával i jeho další signatář, brněnský medievalistický historik Jaroslav Mezník. Velkou oporou se stala také pokračující obnova malých divadelních forem a jejích navazujícího prostředí; atmosféra recese a happeningu byla další formou lučavky královské rozleptávající rozkládající se komunistický režim. Exilová strana, která péčí Jiřího Löwyho vydala německý sborník Sociální demokracie a proměny systému. Sto let československé zkušenosti (v německém originále Sozialdemokratie und Systemwandel. Hundert Jahre tschechoslowakischer Erfahrung) péčí profesora Jaroslava Krejčího a dalších spolupracovníků, postupně překonávala bariéry, jež ji vzdalovaly domácímu prostředí. (Nejlépe o stavu vnitrostranické reflexe současné ČSSD svědčí bohužel skutečnost, že tento sborník stále – déle než 40 let – čeká na své české kritické vydání.)

Slábnutí pozdního stalinismu

Ještě zvratitelný vývoj (z komunistického pohledu) znemožnily dvě klíčové události osmdesátých let: na jejich počátku byl v konkláve zvolen první slovanský papež Jan Pavel II. (Polák, kardinál krakovský arcibiskup Karol Wojtyla) a éru stařeckého politbyra KSSS ukončil v polovině osmdesátých let nástup Michaila Sergejeviče Gorbačova do čela strany ruských komunistů (Komunistické strany Svazu sovětských socialistických republik). V sovětizované Evropě začala gorbačevovská éra politiky přelomu (pěrestrojky), pro niž se však záhy vžilo jiné, skutečný průběh událostí výstižněji ilustrující označení katastrojka.

Gorbačevovská politika, usilující z často pomyslných východisek Leninovy závěti o rozsáhlé reformy ruské sovětové společnosti, se současně snažila o odlehčení hospodářské zátěže, kterou pro Moskvu bylo také podporování slábnoucích ekonomik satelitních států ruského vnějšího impéria. Někdejší vzkříšený finlandizační projekt Edvarda Beneše (aniž by byla zřejmá souvislost s tímto tehdy zapomínaným politikem) uváděl režimy, zvyklé za desítky let trvající sovětizace na často bezhlesé plnění pokynů, přicházejících z Moskvy, do nesnadné situace, kterou dále ztěžovaly jejich rostoucí hospodářské potíže provázené podivnou symbiózou narůstající byrokratické zátěže, nevůle k reformám, zadlužování a velikášských plánů i nesmyslně okázalých velkých gest.

Československá situace byla poněkud atypická: relativně nezadluženou (a do značné míry komunisty oddluženou) ekonomiku ovládal monogenerační režim stárnoucích normalizačních „mužů 21. srpna“. Navíc režim vnitřně rozpolcený na štrougalovské levicové pragmatiky a biľakovské stalinisticko-levičácké dogmatiky bránící se zubynehty nezbytným strukturálním reformám. Z materiálů tehdy založeného Prognostického ústavu ČSAV (1986) plynul jasný imperativ rozsáhlých demokratizačních opatření provázených hospodářskými reformami. Výslednicí těchto komponent bylo slábnutí režimu, postupné odbourávání represivních mechanismů, uvolňování cest do západní Evropy a početní i vlivový nárůst různorodé, rychle se diferencující protirežimní opozice, jejímž jádrem zůstávala Charta 77 a od jara 1988 pojítkem samizdatové (ineditní) Lidové noviny. Odpor biľakovského křídla slábl a naopak už nebylo možné ignorovat volání po reformě (5. května 1987 vystoupil na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců s „projevem přestavby“ herec a národní umělec Miloš Kopecký). Sleduje podvědomě duchovní půdorys demokratického socialismu, vyzval svým nenapodobitelným osobitým dramatickým přednesem a záměrně vyostřeným způsobem stylizace svého příspěvku Husákovo vedení KSČ a jeho kamarilu k odchodu z politické scény.

Probouzení demokracie a demokratického socialismu

Na podzim 1988 byl režim poprvé po dvaceti letech donucen k přímé legalizaci opozičních aktivit; byť shromáždění na Škroupově náměstí v Praze-Žižkově vyznělo rozporuplně, bylo současně součástí řetězu událostí vedoucích už bezprostředně k pádu komunistického režimu. Zhruba od léta 1989 (společností proběhla úspěšná petiční výzva Několik vět) byl pád režimu v zásadě možný kdykoliv (v létě 1989 to na utajovaném shromáždění v projevu před vybranými komunistickými funkcionáři větou Jsme sami jako kůl v plotě výstižně vyjádřil generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš).

Skutečnost, že domácí opozice se propojila s exilem, nezůstala bez vlivu na exilovou stranu, která také navázala přičiněním předsedy SPÖ Bruna Kreiského kontakty se skupinou prvního československého evropského poslance Jiřího Pelikána kolem italské revue Listy. A to přesto, že na XXII. sjezdu došlo k rozdělení ne příliš početné strany jejích členů do dvou skupin. První, reprezentující vedení kolem předsedy Bernarda, se přidržovala poúnorových přístupů, druhá, poučená Pražským jarem, vycházela z teorie konvergence a navazovala na politiku Bechyňova vedení z r. 1968 (jejími profilujícími osobnostmi byli profesoři Jiří Horák, Radomír Luža a Edvard Táborský). To také umožnilo vydání v němčině psané průlomové monografie exilového historika Pražského jara Karla Kaplana Osudné spojenectví. Rozvracení, glajchšaltace a zničení Československé sociální demokracie 1944–1954 (1984) šířené po západní Evropě a ojediněle pašované do Československa; poprvé naznačila světu i domovu rozsah, způsob a důsledky protiprávních metod, použitých gottwaldovským vedením vůči nejstarší existující československé a české straně.

To aktivizovalo i domácí sociální demokraty. Tradici čtvrté obnovy mezi nimi ztělesňoval Jaroslav Kohout, jeden z členů nově založené Společnosti pro studium demokratického socialismu. Současně se aktivizovala královéhradecká (kuklenská) skupina kolem Slavomíra Klabana, která v létě 1989 navázala přímý kontakt s reformním křídlem exilové strany ztělesňovaným již zmíněnými Jiřím Horákem, Radomírem Lužou a Edvardem Táborským. Bernardovo (od léta 1989 Hrubého) vedení exilové strany se však více orientovalo a stavělo na okolí kolem Rudolfa Battěka. Významné bylo i působení osmašedesátnických reformních komunistů kolem Klubu Obroda a Alexandra Dubčeka, který začal od zimy 1989 poměrně často dojíždět do Prahy. Události, spojené s StB vyprovokovaným represivním zákrokem na Národní třídě 17. listopadu 1989, se nezávisle na plánech jeho původců staly katalyzátorem událostí, které během následujícího týdne ukončily až nečekaně rychle jednačtyřicetiletou komunistickou éru (dnes zní paradoxně, že spolupořadatelem pietní vzpomínky padesátého výročí Mezinárodního dne studentstva byl také komunistický normalizační Svaz socialistické mládeže).

Zdánlivě všemocné předsednictvo ÚV KSČ se sypalo po hodinách; zatímco vůdci Občanského fóra, které se spontánně ustavilo během listopadového víkendu 18.–19. listopadu, nabývali postupně na síle i jistotě, vyjadřovali řadoví členové KSČ nedůvěru Jakešovu vedení a volali, otřeseni bezprostřední mediální i lidskou odezvou událostí na Národní třídě, po zásadních personálních korekturách ve vedení rozpadající se státostrany.

 19.listopadu 1989 se z bytu Nedbálkových na Národní třídě ozval hlas Klabanovy skupiny, budoucího jádra obnovené strany, který zval všechny lidi dobré vůle, jimž byly blízké myšlenky demokratického socialismu, aby přiložili ruku k dílu. K dílu Peckově, Zápotockého, Steinerově, Němcově, Soukupově, Hamplově, Karpíškové. K tradici exilové strany i mužů a žen kolem Zdeňka Bechyně v těch nadějeplných týdnech a měsících nezapomenutelného roku osmašedesátého. Roku a měsíců Pražského jara.

 

Předchozí části:

 Ilustrační foto: Autor – Wikicommons

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.