Benešovská zastavení: Počátky sovětizace (8. díl)

Jiří Malínský Komentáře

Jiří Malínský v dnešní části popisuje Benešovu účast na jednáních, kde se dojednávaly nejen budoucí sféry vlivu, podoba poválečného globálního bezpečnostního systému, ale také poválečné uspořádání ČSR.

Před moskevskou cestou

Moskevskou cestu očekával československý státník s velkými nadějemi; byl to stalinský Sovětský svaz, který Masarykův žák poznal zblízka během své návštěvy „velké země“ r. 1935 i země Sovětů, která podpořila prozatímní státní zřízení druhou československo–sovětskou smlouvou z 18. července 1941 a s vírou, že československým komunistům se podařilo vystřízlivět z jejich bloudění v první polovině třicátých let. Mohl se také opřít o Rooseveltovo pochopení a alespoň formální souhlas Spojeného království. Z druhé strany tu byly ne zcela uspokojivé Laušmanovy informace a varovná poselství Píkových radiotelegrafických relací. Duch Velké trojky však ladil celkové ladění do optimistična a pozitivní vyznění Teheránské konference otevíralo povzbudivou tóninu moskevské cesty již předem.

Bezprostředně před Benešovou návštěvou zahájil 21. září 1943 plukovník Heliodor Píka jednání s generálem NKVD Georgijem Sergejevičem Žukovem o poskytnutí pomoci vojenským materiálem podle podkladů, které připravil londýnský československý Štáb pro vybudování branné moci při Ingrovu ministerstvu národní obrany; 15. října 1943 si Píka mohl poznamenat, že Stalin londýnskou žádost schválil, což ve své depeši potvrdil i vyslanec Zdeněk Fierlinger: „Sověty rozhodly poskytnout nám maximální pomoc při další organizaci našich jednotek a samozřejmě i při případné akci doma při budování naší armády. Dají nám k disposici veškerou nutnou výzbroj a výstroj a již nyní podle návrhu Píkou předloženého dají nám žádané zbraně ze zásob ukořistěného materiálu.“  20. října 1943 byla ustavena Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů a 1. listopadu Moskva, Washington a Londýn vyhlásili Moskevskou deklaraci zakotvující zásadu, že nacističtí i další váleční zločinci budou souzeni v zemích, kde se svých zločinů dopouštěli nebo dopouštět budou.

Připravovaná smlouva navazovala na předchozí, podepisovanou ještě s Masarykovým souhlasem a vědomím r. 1935. Součástí jejího záměru bylo také československé prostředkování mezi Ruskem a Západem, jehož posláním bylo zabránit Berlínu v uzavírání separátních mírů, jež mohly být pro československou věc katastrofou: „Očekával jsem, že to všechny spojence, zejména spojence velké, podstatně sblíží, všechna nesprávná podezření Sovětského svazu zeslabí nebo odstraní, a pomůže tak připraviti to, co se později stalo jak na spojenecké konferenci v Moskvě, tak i na konferenci v Teheráně.“ Během přípravných jednání s vyslancem Bogomolovem proto Beneš kladl důraz na zodpovězení následujících otázek: je možno ve smlouvě domluvit vzájemný závazek o nevměšování do vnitřních věcí; souhlas s poválečným transferem (přesídlením, odsunem); úmluva o trvalém zastavení Drang nach Osten; případné smluvní včlenění Polska (březen–červen 1943).

Zatímco Američané s takto vymezeným zaměřením smlouvy souhlasili, v britském případě bylo stanovisko dlouho nejasné. Mezi červnem a listopadem se Beneš s Edenem v této věci sešel třikrát. Eden nevylučoval uzavření smlouvy, ale její podpis navrhoval až na ukončení války. Beneš naopak soudil, že uzavření smlouvy může usnadnit vnitřní vztahy Velké trojky. Londýn namítal, že by nejprve mělo být jasno v otázce konečných cílů války. Tuto otázku vyřešila moskevská konference ministrů zahraničí Velké trojky (19. říjen–1. listopad 1943). To také usnadnilo Benešovu moskevskou cestu.

Současně probíhala další spojenecká jednání klíčového významu. Platí to o Churchillově a Rooseveltově jednání v Casablance (Dar-al-Bajda 12.–24. ledna 1943), Washingtonu (13.–24. května 1943), Quebeku (11.–24. srpna1943) i trojjednáních v Moskvě (již zmíněno, účastnili se Molotov, Eden a Cordell Hull), Káhiře (22. – 26. listopadu 1943 za Čankajškovy účasti, ruské bránil Pakt o neutralitě uzavřený s Tokiem v dubnu 1941) a Teheránu(28. listopadu–1. prosince 1943). Byla to spojenecká reakce na hromadící se úspěchy. Připravovalo se tu jak ujednání o bezpodmínečné kapitulaci Osy, tak severoafrické tažení, vylodění v Itálii, postoji k úsilí i aspiracím Francouzského národního výboru, jednalo se i o sporu o zřízení druhé fronty v západní Evropě. Šlo i o prevenci možné sovětské bolševizace. Opakovaně se potvrzovala nutnost předchozí politické připravenosti. To konstatovalo i usnesení Teheránské konference: „Se svými diplomatickými poradci vyjasnili jsme politické problémy budoucnosti. Jde nám o to, abychom si zajistili vzájemnou spolupráci a plnou součinnost všech států ať velkých, ať malých, jejichž lid, jako lid našich tří zemí přičiňuje se vším úsilím rozumovým i citovým, aby byla vyhubena tyranie a otroctví, útisk a nesnášenlivost. Přivítáme je všechny, vstoupí-li do rodiny demokratických národů světa.“ Stalin, mluvě o západní hranici SSSR, uvedl, že Moskva si přeje silné a nezávislé Polsko na Curzonově linii (dnešní východní polská hranice); SSSR by připadla dnešní kaliningradská (königsberská) exkláva a bylo zahájeno dohadování o budoucích sférách vlivu i podobě poválečného globálního bezpečnostního systému. To předurčilo i Benešova moskevská jednání.

Střízlivěji viděl průběh teheránské konference Charles de Gaulle: „Účastníci – Roosevelt, Stalin a Churchill – samozřejmě rozšiřovali uklidňující prohlášení a tvrdili, že cíl jejich schůzky má jen strategický ráz; něco však přece jen proniklo na veřejnost, a to je (představitele exilových vlád středních a malých evropských zemí okupovaných Berlínem – pozn. aut.) ani trochu neuklidnilo. Mezi řádky oficiálních zpráv se dalo uhodnout, co zásadního se v Teheránu stalo. Stalin tam hovořil jako člověk, jemuž je třeba skládat účty. Aniž by svým dvěma partnerům odhalil ruské plány, dosáhl toho, že mu oni odhalili své vlastní a upravili je podle jeho požadavků. Roosevelt dal svůj souhlas Stalinovu řešení a odmítl Churchillovu myšlenku rozsáhlé ofenzívy západních spojenců přes Itálii, Jugoslávii a Řecko na Vídeň, Prahu a Budapešť. Kromě toho se Američané shodli se Sověty navzdory britským protestům, že na projednávání politických otázek poválečné střední Evropy, zvláště pak Polska, u jehož hranic (hranic meziválečného sanačního Polska – pozn.aut.) už ruské armády stály, je ještě dostatek času.“ Píkova radiodepeše z 1. listopadu 1943, líčící plukovníkovu rozmluvu s ruským přidělencem generálem Žukovem, ilustrovala skutečný rub někdy až okázalé sovětské péče vlastní Stalinovu režimu: „Generál Žukov zdůraznil, že nemluví oficiálně jako zástupce vlády nebo z jejího příkazu, nýbrž kamarádsky, abych přímo potvrdil, o čem je sám osobně přesvědčen, tj. že mé smýšlení k SSSR je zcela kladné. Donáší se prý mu, že vystupuji ostře proti komunistům v jednotce, počítám prý více s pomocí Angličanů než se SSSR, vojenskou jednotku jsem prý chtěl odsunout do Íránu… Uvedl jsem několik konkrétních případů, kde jsem zakročil jak proti osobám, tak proti nepořádkům – ať už se to týkalo komunistů nebo sociální péče, a incidenty, které nesouvisejí s mou službou, o nichž jsem nevěděl a jež se připisovaly mně jako akce proti komunistům nebo proti vyslanectví.“ (Píka od počátku rozhodně odmítal sovětizaci své československé vlasti.)

Mezi Londýnem a Moskvou

Během cesty Beneš absolvoval vzhledem k válečné situace okruh na jihu Středozemního moře, aby přes Káhiru pokračoval do Teheránu; z Londýna odlétl 23. listopadu. Zhlédl – a byl jimi bolestně dojat – ruiny dnešního Volgogradu (Stalingradu). Hned druhý den po příjezdu (12. prosince) byla Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci podepsána Fierlingerem a lidovým komisařem zahraničních věcí Molotovem. ČSR a SSSR si v ní slíbily přátelství a vzájemnou spolupráci i pomoc, odmítnutí kontaktů s hitlerovskou vládou a kterýmkoliv jiným fašismem v Evropě, vzájemnou pomoc v případě vojenského napadení i pokračování těchto vztahů v poválečném období; smlouva byla sepsána ve dvou vyhotoveních s maximálním zkrácením doby pro její ratifikaci. Předpokládala rovněž možnost přistoupení třetích smluvních stran a prodloužení její platnosti po uplynutí dvaceti let od data jejího podpisu.

Na tuto smlouvu navázalo Memorandum československé vlády o transferu Němců a Maďarů z Československa z 14. prosince 1943. Vláda zakládala své poválečné aktivity na základě zásady říšskoněmeckého občanství českých a slovenských Němců. Nejdéle do 5 let ti Němci, kterým by nebylo obnoveno československé občanství, by disponovali částí majetku, jež bude v budoucnu výslovně stanovena; zbytek bude sloužit uspokojení reparačních československých nároků. V ČSR bude muset mít každá obec minimálně 67 % národnostně českého, slovenského nebo karpatoruského (ukrajinského) obyvatelstva. Menšinoví občané ČSR budou mít zaručena všechna individuální občanská práva, ale nebudou pokládáni za národnostní menšinu (kolektivum). Provedení transferu bude rozsáhlou pětiletkou; jeho hlavní náplň by však měla být zvládnuta do dvou let. ČSR bude státem československého národa školství výlučně československého (českého a slovenského) a ukrajinského. Někdejší občané ČSR, kteří se stali pracovníky gestapa, SS, německé policie a německých úřadů, funkcionáři Sudetoněmecké strany a NSDAP, či byli členy Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend) i ostatních přídatných nacistických organizací, případně sloužili v uniformovaných sborech, jakož i učitelé, právníci a inženýři i prospěcháři všeho druhu půjdou do transferu přednostně. Výjimkou budou aktivní antifašisté a demokraté, jimž budou náklady transferu zcela hrazeny. Naopak se bude počítat s transferem českých a slovenských krajanů z Vídně, Rakouska a případně dalších zemí; zvlášť budou organizováni hraničáři. V odlišném režimu bude probíhat transfer maďarského obyvatelstva.

Další dohody o poválečném uspořádání ČSR vyplynuly z Benešových jednání s představiteli moskevského komunistického centra mezi 13. a 20. prosincem 1943. Mimo Klementa Gottwalda (1896–1953) se jich účastnili Jan Šverma, Václav Kopecký (1896–1961), Zdeněk Nejedlý (1878–1962), Rudolf Slánský (1901–1952) a jeho někdejší vládní kolega Bohuslav Vrbenský (1882–1944). Mimo Benešovy informace o aktuálním stavu prozatímního státního zřízení a o včlenění moskevské emigrace do londýnského centra se jednalo i o otázkách poválečného vývoje. Klement Gottwald v odpovědi na Benešův výklad mluvil o důležitosti národních výborů jako nástrojů moci i veřejné správy a jak Beneš pochopil, obnova nového Československa by byla dána faktem, že „podobnou mírovou administraci mají a měli v Anglii už dávno před válkou, že se o demokratické správní organizaci takové mluvilo u nás už v revoluční době z roku 1848 a že se v tomtéž smyslu mluvilo také po roce 1918.“ Věc byla oboustranně vzata jako východisko pro důkladné promýšlení. Dále se dotkl poválečného politického uspořádání (existence agrární strany, sloučení socialistických stran, zřízení Národní fronty – souhlas Beneše, způsob utvoření první poválečné vlády, pokračovat v zastoupení KSČ v Státní radě a prozatím nevstoupit do londýnské vlády). Zásadní neshody vládly kolem výkladu mnichovské krize. Nakonec – jak Benešovi sdělil Fierlinger, který ho doprovázel do Teheránu – i komunisté považovali moskevské porady stejně jako Beneš za přínosné a podnětné.

K interpretaci dosažených výsledků

Zajímavou je i de Gaullova glosa moskevských jednání, jak ji zaznamenal ze sdělení během setkání s Benešem v Alžíru 2. ledna 1944: „Podívejte se na mapu. Rusové se blíží ke Karpatům a západní státy dosud nejsou připraveny k vylodění ve Francii. Mou zemi tedy osvobodí Rudá armáda. Abych v ní mohl nastolit svou vládu, musím se dohodnout se Stalinem. … Tady jsou pohraniční kraje, které musíme získat zpět, tady je Těšínsko, po němž prahnou Poláci, tady je Slovensko, jehož získání je snem Maďarů a v němž monsignore Tiso s pomocí Němců vytvořil separatistickou vládu. Jenže zítra bude východní Německo, Polsko a Maďarsko v rukou Sovětů. Jestliže ti se postaví na jejich stranu, pak to pro nás znamená rozkouskování. Vidíte, že aliance s Ruskem je pro nás kategorickým imperativem. (…) Roosevelt se chce dohodnout se Stalinem a po vítězství odvolat svá vojska z Evropy. Churchill se o nás stará jen málo. Pro toho je anglická obranná linie na Rýně a v Alpách. Jakmile jí dosáhne, nic ho nebude kromě Středozemí zajímat. Svůj postoj k nám upraví podle Roosevelta a bude hledět získat jen nějaké výhody na Východě. V Teheránu při jednáních nepadla o Československu ani zmínka; to vím.“

Mimoto byla během Benešovy návštěvy také uzavřena dohoda o organizování dalších československých vojenských jednotek na území SSSR. Ještě před prezidentovým návratem do Londýna vyrazila z Moskvy do bojového pásma 1. československé brigády 1. ukrajinské fronty (frontu) československá delegace, kterou tvořili vyslanec Zdeněk Fierlinger, generálové Heliodor Píka, Jan Kratochvíl, vedoucí Benešovy vojenské kanceláře Antonín Hasal-Nižborský a redaktor moskevských Československých listů Vlastimil Borek za doprovodu generála Žukova. To byly první kroky na cestě vedoucí k vytvoření 1. československého samostatného armádního sboru v SSSR (1. ledna 1944 byla z fronty za tímto účelem stažena prořidlá Svobodova brigáda).

Bilance druhého ruského pobytu

Edvard Beneš se vrátil do Londýna po kratší zastávce v severní Africe 6. ledna 1944. Domluva s komunisty (vezl s sebou dopis moskevského vedení určený londýnské skupině KSČ) jím byla tlumočena v Londýně. 21. ledna 1944 londýnská skupina KSČ připravila k projednání návrh na ustavení Národního bloku pracujícího lidu měst i venkova, který komunisté předložili k projednání londýnským národním socialistům a sociálním demokratům. Tento programový dokument, dovezený Benešem, se svým ideovým směřováním pohyboval na tenkém rozhraní stalinistické intriky a reformně komunistické optiky.

22. ledna 1944 se v Londýně ustavilo exilové vedení ČSNS (národních či československých socialistů); 27. února po složitých jednáních ČSSDSD také bylo vyhlášeno „vedení zahraniční skupiny sociálních demokratů v exilu“. Sociální demokraté se shodli na znárodnění průmyslu, zrušení výdělečného bankovnictví a pozemkové reformě. Nejasnou zůstala otázka poválečné podoby československé sociální demokracie: levé křídlo usilovalo v zajetí svých iluzí o co nejužší sepětí s komunisty, pravé naopak přímo o sloučení s národními socialisty. Hamplovskou kontinuitu strany hájil výhradně osamělý novinář Karel Kříž (1902 – 18. 6. 1944, zahynul při německém náletu na Londýn). Sociální demokraté se na své programové představě shodli 16. dubna 1944.

22. března 1944 se v Londýně sešel poprvé řídící výbor Národního bloku pracujícího lidu měst i venkova. Přes všechny zádrhele se Blok rozjel a zkušenosti, které byly v tomto prostředí získány, tak či onak navázaly na tradice domácího Ústředního národního revolučního výboru, rozehnaného na podzim 1941 gestapem, a přispěly posléze ke koncipování poválečné třetirepublikové Národní fronty politických stran (výsledky zde vedených diskusí byly také zapracovány do Košického vládního programu). Postupně se tak vytvářela základní představa poválečné Národní fronty.

Předchozí části:

Archives State Agency, Public domain, via Wikimedia Commons

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.