Jiří Malínský v dnešní části popisuje dovršení úsilí o uznání Československa jako spojenecké válčící moci Spojených národů.
Konstituování prozatímního státního zřízení
Úspěšné působení československých letců v letecké bitvě o Velkou Británii i všeobecně ceněné vystoupení 11. československého pěšího praporu podplukovníka Karla Klapálka (1893–1984) v Tobruku silně pozvedly jméno i působnost československého exilového prozatímního státního zřízení.
Z výchozího kroku zpřesnění složení vlády (premiér Šrámek, ministři Feierabend, Ingr, Masaryk, Nečas, Němec, Osuský, Outrata, Slávik, státní tajemníci Bečko, Paulíny-Tóth, Ripka, Viest) a zřízení Státní rady byl také posléze vydán 15. října 1940 dekret o prozatímním výkonu zákonodárné moci. 24. července oznámil EB tato fakta v rozhlase BBC. Současně bylo Ripkou a Masarykem docíleno dohody s britskou vládou o plné legalizaci spolupráce západní armády s ozbrojenými silami Spojeného království; příslušná smlouva byla 25. října 1940 podepsána ministry zahraničí obou zemí Janem Masarykem a lordem Halifaxem. Ve stejné době byla ministry financí Eduardem Outratou a sirem Kingsley Woodem podepsána dohoda o finančním zajištění jak prozatímního státního zřízení, tak západní armády; Britové poskytli Čechoslovákům úvěr 7 500 000 liber ručený vklady Národní banky československé ve Spojeném království.
30. září 1940 české vysílání BBC přineslo domácím posluchačům přímý přenos Churchillova projevu; britský premiér mj. uvedl: „Ochrana, kterou vám Hitler vnutil, byla jen falší, mající zastříti vtělení vaší kdysi tak kvetoucí země do takzvané velkoněmecké říše. Místo ochrany přinesl vám Hitler pouze morální a hmotné zpustošení.“ Probíhající válka není zdaleka jen britskou záležitostí, ale především bojem všech národů proti bezduchému otroctví ve jménu svobody. „V celých dějinách Evropy neukázal žádný národ větší životnosti než národ váš, a nyní opět váš lid podává nesčetné důkazy své odvahy v dobách protivenství. My ve Velké Británii jsme přivítali s hrdostí a vděčností vaše vojáky a letce, kteří k nám přišli tak nebezpečnými cestami, aby se zúčastnili s úspěchem stále větším bitvy o Velkou Británii, která je také bojem o Československo.“
Otevřenou otázkou těchto aktů byla otázka budoucích hranic. Hranic nejen československých. I v tomto ohledu byla Evropa kontinentem v pohybu. V domácím odboji vrcholila prozatím uvnitř odbojové organizace PVVZ diskuse při koncipování klíčového programového dokumentu Za svobodu, do nové Československé republiky. Probíhající krvavé nacistické perzekuce už v tomto období rozhodly v domácím odboji o budoucím transferu německočeského obyvatelstva. Právě iniciativou PVVZ (jeho členy a spoluautory připravovaného programu byli i manželé Milada a Bohumil Horákovi) bylo požadováno, aby se tak stalo „v rámci potrestání viníků a zrádců, nápravy škod a sociálně hospodářských reforem, nikoli jako represálie národnostní“. Připravovaný program nacházel odezvu i mimo rámec PVVZ. Jak se uvádělo v jednom z pozdějších vězeňských motáků dr. Karla Bondyho (1906–1945), člena užšího vedení PVVZ, „Složka PÚ měla na počátku blíže k našemu programu než vojáci. Nakonec však větší potíže ideového sjednocení vyskytly se právě tady. Největší roli tu snad hrálo naše ostré stanovisko proti starým politickým stranám a starým politikům, jednak dosti ostře formulované stanovisko protikapitalistické. Složka PÚ totiž měla nejblíže k starým politickým stranám a do jisté míry (ovšem jen do jisté míry) i vyrostla z jakéhosi společného výboru starých stran a měla i kontakty k některým politickým osobnostem starého režimu. Spěli sice podle mého názoru i oni vnitřně k překonání starého stranictví, ale dělalo jim určité potíže se k tomu otevřeně přiznati. Snad zde hrál roli i jistý ohled na Londýn, kde řada starých politických osobností se velmi činně, přímo i ve vedení našich věcí uplatňovala. Náš sociální radikalismus pak narážel na jakousi tendenci soustřediti všechny složky národa, tedy i takové, jejichž zájmy neb názory by byly bývaly snad dotčeny naší formulací sociálních požadavků. Proto by byli patrně raději viděli, kdyby nebylo došlo k takovému ideovému vyhranění, o jaké jsme my usilovali. Nakonec se i oni podvolili, a tak program námi formulovaný byl přijat za skutečně jednotný základ celého hnutí.“ Prostřednictvím šifrovaného rádiového kontaktu tyto podněty vplývaly i do povědomí londýnského ústředí a postupně přispívaly k proměně jeho původních představ. Platilo to i pro prezidenta Edvarda Beneše.
První měsíce britského domicilia byly provázeny vnitřními otřesy. U části z nich stál Milan Hodža, který usiloval o křeslo v Národním výboru (a tím i v exilové vládě) a později i ľuďák Peter Priedavok a ruský legionář a poválečný kolaborant ruský legionář generál Lev Prchala. Hodně zlé krve natropil i přetlak inteligence a důstojnictva; dost z nich bylo degradováno – dočasně – na vojíny a poddůstojníky. Proje-vovaly se i nedemokratické a antisemitské záchvěvy. Výsledkem bylo, jak uvádí Beneš, že „vojsko prožívalo hlubokou myšlenkovou a mravní krizi.“ Část poznamenaných a vzpurných vojáků byla po dohodě s britskými úřady internována v e zvláštním táboře. Chmurný průběh války, zejména po šokující porážce Francie, vedl k tomu, že „obdobné, podobné anebo totožné zjevy se v Anglii objevily ve stejné, ba daleko větší míře ve vojsku francouzském, belgickém a hlavně polském“. Tyto neblahé okolnosti posloužily jako pohonné látky pro řadu dalších vnitřních nesouladů v prozatímním státním zřízení. Vnitřní otřesy byly postupně vstřebány a překonány příchodem nových vojáků do západní armády v průběhu let 1942–1943.
Kontakt s generálem Charlesem de Gaullem
8. srpna 1940, tedy krátce po svém rozhlasovém vystoupení ve studiu BBC, navštívil Edvarda Beneše v jeho domku v Londýně-Putney francouzský válečný hrdina a státník generál Charles de Gaulle (1890–1970). Neobvyklá forma vyhledání exilového prezidenta státu, někdejšího spojence Francie, poskytla stále více neznámému než známému generálovi možnost vyložit jeho názory na Petaina, válku, budoucí úlohu Francie i mnichovský diktát. To všechno nemohlo nebýt pro Beneše zadostiučiněním; frankofilovo srdce pookřálo. Vzpomínal: „Snadno jsme se dohodli, řekli si, že zůstaneme ve styku, budeme se navzájem podporovat a mlčky obnovíme bývalou spolupráci obou našich zemí, neboť o konečném pádu Hitlerově byli jsme tehdy oba stejně přesvědčeni.“ Francouzskému státníkovi se o deset let později při psaní válečných pamětí vybavily podobné pocity: „Pro ty exulanty, kteří jako Svobodná Francie neměli nic, byla její zkušenost zajímavá. Přitahovala především pozornost nejvíce zneklidněných a nešťastných, jako byli Poláci a Češi. V jejich očích jsme představovali my, kteří jsme zůstali věrni tradicím Francie, současně naději a byli jsme pro ně z toho důvodu přitažliví. Zvláště Sikorski a Beneš, i když byli plni nedůvěřivosti, kterou vyvolávaly různé intriky a atmosféra podrážděnosti, jež jim komplikovaly jejich postavení v neštěstí, navázali se mnou pevné a trvalé styky. Snad nikdy jsem si neuvědomoval lépe než na tomto samém dně propasti, co pro svět znamená Francie.“
Druhá smlouva se SSSR
Obdobně se utvářely vztahy k Moskvě. Základní podněty Edvarda Beneše zformulovala jeho rozmluva s londýnským ambasadorem SSSR Ivanem Michailovičem Majským (1884–1975) 23. srpna 1939, která probrala všechny dominantní charakteristiky té bouřlivé doby; Beneš proto nepropadl dobové sovětofobii a zachoval si nepředpojatý úsudek. 10. října 1939 Beneš v Paříži vyhledal reformně komunistický poslanec Jan Šverma (1901–1944). Nejbystřejší hlava Gottwaldova vedení KSČ diskutovala s prezidentem o SSSR a budoucím vstupu této země do války. Beneš dosvědčuje existenci domácí komunistické rezistence s tím, že se nespojovala s demokratickým odbojem. Toto uspořádání přetrvalo až do 22. června 1941; dosvědčuje to i vznik Ústředního národního revolučního výboru (prvního ryze domácího pokusu o Národní frontu v létě 1941). PVVZ (Josef Fischer a Karel Josef Beneš) ve své depeši z 4. srpna 1940 soudili, že v protektorátu přibývá nadějí v Moskvu a existují lidé, kteří „ponechávají si stále jako poslední kartu revoluční spojení s Ruskem proti Západu počítajíce s tím, že Moskva dá přednost tomu zrevolucionizovat či zesovětštit Evropu raději v dorozumění s nejsilnějším činitelem Evropy než proti němu.“ (tj. s londýnským centrem – pozn. aut.).
Náznaky obratu ve zdůrazňované ruské neutralitě přispěly k příchodu československé vojenské mise vedené podplukovníkem Heliodorem Píkou do SSSR v říjnu 1940. K značnému sblížení došlo v té době i s exilovou polskou vládou pod předsednictvím generála Władyslawa Sikorského (1881–1943). Zprávy, které Benešovi doručil plukovník František Moravec, velitel exilové zpravodajské skupiny, naznačovaly vpád Německa do SSSR v blízké době. V doručování těchto zpráv se podle Beneš doma nejvíce angažovali dr. J. Papoušek, plukovník J. Balabán (člen tzv. Tří králů) a Zdeněk Bořek Dohalský. V noci z 21. na 22. června 1941 byl Beneš v nepřetržitém spojení s Churchillem až do hodiny jeho rozhlasového projevu 22. června večer. Beneš o dva dny později označil Hitlerův vpád do SSSR za německou sebevraždu.
Přímým důsledkem vstupu SSSR do války bylo oživení předcházejících Benešových kontaktů s ruskou diplomacií. 16. července 1941 obdržel Beneš od Majského návrh druhé československo – sovětské smlouvy obsahující články o vzájemné výměně vyslanců (do té doby v Moskvě bytoval slovenský klerofašistický diplomat), potvrzení o vzájemné podpoře obou smluvních stran, sovětský souhlas s vytvořením východní československé exilové armády a okamžitou účinnost tohoto diplomatického aktu. Vedlejším, ne však nevýznamným produktem smlouvy bylo faktické uznání Československé republiky v jejích hranicích z roku 1937. Souběžně s tím probíhala sovětská jednání s polskou a jugoslávskou exilovou vládou. 18. července 1941 byla československoruská smlouva podepsána; ve stejný den byla také uzavřena obdobná smlouva československobritská.
Rooseveltovo působení
Postupně také slábla ještě v roce 1940 většinová izolacionistická komunita v USA. Rooseveltovi znemožňovala legislativa, která byla na ni vázána, účinnou podporu dotvářejících se Spojených národů (protifašistické koalice zaměřené proti mocnostem Osy). Od prvotního zákona cash and carry (za hotové) (1939) dospěla 11. ledna 1941 k Rooseveltově návrhu zákona o půjčce a pronájmu, který umožňoval nejen prodej, ale i opravy válečného materiálu spojenců na území USA; po menších úpravách ho přijal 11. března 1941 Kongres Spojených států. 8. července 1941 USA převzaly ochranu Islandu. 14. listopadu 1941 bylo změnou neutralitního zákona USA a schválení Kongresem umožněno americkým lodím dopravovat opravenou poškozenou britskou vojenskou techniku do přístavů Spojeného království. Výchozím dokumentem dotváření Spojených národů se stala Atlantická charta vyhlášená Rooseveltem a Churchillem 14. srpna 1941. Souhrn těchto kroků, které byly plně vztažitelné i na sovětské Rusko a pomáhaly mu v nejtěžších chvílích ruské svaté Velké vlastenecké války zejména v létě, na podzim a v zimě 1941–1942, vydatně prospíval i integraci obou československých odbojů: domácího i zahraničního. Rozhlasové vlny zejména Londýna (BBC) totiž frontové linie k nacistické zlosti neuznávaly a nerespektovaly.
Beneš k tomu dodal: „Neúnavnému úsilí Rooseveltovu a jeho praktické politice děkují Spojené státy a s nimi celý civilizovaný svět, že přes odpor izolacionistů a zastánců absolutní neutrality v době, kdy Japonsko po způsobu fašistických států přepadlo Spojené státy …. a když v důsledku toho také Německo a Italie jim přímo vypověděly válku (11. prosince 1941) byly Spojené státy morálně i materiálně připraveny tuto válku přijmout a dovést ji spolu se spojenci k vítěznému konci.“
Mohlo se zdát – a někteří z dobových současníků – to také očekávali, že konec války se značně přiblížil. Šlo však o trpký omyl. V protektorátu relativně mírného Konstantina von Neuratha vystřídal chladně gangsterský obergruppenführer SS Reinhard Heydrich (28. 9. 1941). Bylo to v čase vytištění programu Za svobodu, do nové Československé republiky nákladem 3000 výtisků a zahájení jeho ilegální distribuce. Heydrichův nástup znamenal i počátek krvavé první heydrichiády a teoretické zpracování hromadného vyvražďování především židů i Židů. Ustavující porada tzv. projektu Wannsee se v Berlíně za tajemníkování Adolfa Teichmanna konala 20. ledna 1942. Naopak 1. ledna 1942 byla ve Washingtonu podepsána Deklarace Spojených národů; mezi jejími 26 signatáři nechybělo ani Československo (autorem názvu protihitlerovské koalice byl americký prezident Franklin Delano Roosevelt); tato koalice se stala východiskem založení nástupkyně Společnosti národů Organizace Spojených národů.
Současně v létě 1942 začala na východní frontě německá ofenzíva, která na podzim 1942 dospěla až k většinovému ovládnutí katastru Stalingradu a na jihu v severní Africe obdobná ofenzíva Afrikakorpsu, jenž se přiblížil na dosah egyptské Alexandrie. Rozhlasové relace československého vysílání BBC, projevy Edvarda Beneše a Jana Masaryka vedle řady dalších byly hlasy útěchy a naděje v hrůzných časech druhé heydrichiády a jejích zvlášť zločinných aktů (vypálení a vražda velkého počtu obyvatel Lidic.)
Předchozí části:
- Benešovská zastavení: Úvod (1.díl)
- Benešovská zastavení: Jak to bylo s Mnichovem (2. díl)
- Benešovská zastavení: První kroky druhého odboje (3. díl)
- Benešovská zastavení: Americký pobyt (4. díl)
- Benešovská zastavení: Exilová vláda (5. díl)