Ilona Švihlíková píše o současných krizových výzvách pro současné české hospodářství.
Nelze si opravdu stěžovat, že by snad bylo málo zásadních ekonomických témat, která nejenže vyžadují důkladnou analýzu, ale především návrh, jak na problémy reagovat nástroji hospodářské politiky. V posledních dnech se přetřásalo zvolení Aleše Michla guvernérem České národní banky. Michl byl „rebel“ od začátku restriktivní politiky ČNB. Hlasoval dlouhodobě proti zvyšování úrokových sazeb. Průběžný výsledek této vysoce restriktivní politiky je ovšem velmi vysoká míra inflace – třetí největší v EU. Pro srovnání: ČR se nachází v chumlu s baltskými zeměmi (Litva, Lotyšsko, Estonsko), přičemž ovšem tyto země mají základní úrokovou sazbu 0 %.
Je vůbec pozoruhodné, jak odlišně centrální banky reagují. Hodně se u nás psalo, dosti dramatickým tónem, o „významné změně postoje“ Bank of England či FEDu. Přitom základní úroková sazba těchto zemí je celé ohromující 1 %. Evropská centrální banka drží 0 % a uvažuje o tom, že zvýší základní sazbu (světe, div se) na „masivní“ 0,25 %.
Tabulka aneb Najdi logiku a jasné směřování v monetární politice
Základní úrokové sazby a míra inflace ve vybraných zemích. Zdroj: tradingeconomics.com
To u nás na to jdeme jinak, panečku. Od „ekonomů“ zaznívá, jak je třeba sazby vyšponovat někam k 7 %, někteří by je rádi viděli i nad inflací (tj. třeba někde kolem 16 %). Zdá se, že ekonomické důsledky této politiky je nezajímají, a že se ani neobtěžují vysvětlit, jak je možné, že Slovensko, která je nám strukturálně podobné, má inflaci 10,4 % (ano, patří jednoznačně k vyšším v rámci EU), ale zároveň nulovou úrokovou sazbu. Pak je tu Francie, s druhou nejnižší inflací v rámci EU (jak jsme informovali) a opět nulovou úrokovou sazbou.
Kromě toho, že inflace má dovezený charakter (o cenách komodit jsem již extenzivně psala), stačí se podívat na vývoj cen ropy, průmyslových kovů, a nyní bohužel i potravin), projevuje se na ní také politika vlády. Francie úspěšně provádí cenovou regulaci, využívá svých státních firem a výsledky se projevují v nižší míře inflace.
U nás se s nějakou strukturální politikou neobtěžujeme, místo toho úrokové sazby škrtí ekonomiku do bezvědomí. Vysoké úrokové sazby zardousí ekonomiku, náznaky stagflace jsou patrné, jak napsal ekonom Buřič. Jak říká ekonom Martin Fassmann, zastavení nákladové inflace pomocí vysokých úrokových sazeb je „rovnováha na hřbitově“, je potřeba zničit investiční aktivitu i spotřebu, aby se vliv příliš vysokých cen komodit přestal projevovat. Tuto politiku ovšem nyní narušuje nový guvernér. Je ovšem předčasné jásat – nevíme, zda se bude mít Michl o koho opřít v bankovní radě, protože guvernér je sice silná figura, ale v bankovní radě se hlasuje. Navíc se dá čekat, že současná bankovní rada, kde je v menšině, mu to pěkně osolí a nejspíš se odhodlá k dalšímu zvýšení úrokových sazeb, aby mu extra ztížili nástupní pozici.
Inu, proč by si někdo nenahrabal na úrokovém diferenciálu, když mu dáváme tu možnost, že? Z hlediska monetární politiky přitom dává mnohem větší smysl, pokud už se někdo míní pouštět do boje, systematicky intervenovat na apreciaci koruny. Silnější koruna vůči euru může alespoň trochu importované finanční tlaky zmírnit. A je to i pro domácí ekonomiku rozhodně lepší, než rostoucí úrokové sazby.
Devizové rezervy centrální banky jsou obří (a celkově vzato k ničemu, což je ovšem pro naši hospodářskou politiku typické). Takže je s čím pracovat. Vím, že nastupující guvernér i zde měl několik plánů, které by z devizových rezerv mohly učinit nástroj aktivní politiky, je ovšem otázka, jestli se mu to ve velmi konzervativním prostředí, které je vůči němu nepřátelské, může podařit.
Zkrátka a dobře, vůči tomuto typu inflace, je mnohem vhodnější nasadit nástroje, které míří k podstatě věci, tj. Zákon o cenové regulaci (věcné usměrňování cen). Dále pak regulační nástroje přes státní energetickou politiku jako je Čepro. Nu, ale my se radujeme, že „máme“ (kdo že má?) rekordní dividendu od ČEZu, zatímco kvůli drahé energii budou krachovat firmy a domácnosti se propadat do bídy. Tomu se říká hospodářská politika, a skvěle to popsal ve svém článku Jaromír Janda.
Ekonomický růst jako téma a jako priorita jaksi zmizel, a místo toho zaznívá blahosklonné poučování, že platy jsou moc vysoké (čípak?) a je potřeba se smířit s jejich snížením.
Inu, třicet let stále stejný kolovrátek, stále dokola. To je holt ten pokrok, chce se říci. Lidé si žijí nad poměry, mohla by přizvukovat osoba sedící na vrcholu Poslanecké sněmovny, beroucí nějakých 250 000 měsíčně.
V reálu samozřejmě dochází k prudkému propadu reálné mzdy, protože těžko budeme hledat firemní sektor, kde se bude kompenzovat inflace kolem 14 %. Protože bohužel nežijeme ve Francii, kde už by byl podpálen Elysejský palác, reagují Češi po svém. Pracují za mizerné mzdy spojené s klesající kupní silou stále více hodin. Neboli extenzivním způsobem (typickým pro rozvojové země) „udržují“ svůj životní standard.
Informace, které přináší iDNES ale nejsou nijak překvapivé. ČMKOS disponuje datovou základnou, která ukazuje, že čeští pracovníci odpracují o roky více než jejich evropští kolegové, např. vůči Německu odpracuje Čech o 11 let více, vůči Rakousku o čtyři roky více apod. Důvod je jasný: mizerná, nedůstojnáúroveň mezd, která je u nás stále brána jako problém a ne jako zdroj hrdosti na svou práci, jako dominantní zdroj kupní síly. Slouhovskou mentalitu kolonie snad už nejde ilustrovat lépe.
Česká republika je velmi silně (a dosti nevýhodně) integrována do světové dělby práce. Ceny bytů mají bezesporu evropský charakter – nezabývám se nyní tím, že politika ČNB naprosto ničí hypoteční trh a bude přispívat ke krizi na bytovém trhu a k cenám drtivé většiny statků rovněž. Jen ty mzdy jsou jaksi „mimo“.
Je až zoufalé, jak se ekonomika ČR v krizových situacích (pandemie, nákladová inflace) vrací k „osvědčenému“ modelu láce a k jeho logice, která se prolíná celou ekonomikou, od rozhodování na úrovni podniků po ministerskou úroveň (o úrovni národohospodářské jaksi mluvit nelze).
Stagflace může model láce smést – levné energie už tu nejsou a to dostane řadu firem na existenční hranu, některé i za ni. Vláda jednat není schopná (a nejspíš ani ochotná), a sociální bouře mohou zničit i povědomí o tom, že jedinou cestou k prosperitě je pracovat do úmoru za mzdu, z níž nelze zaplatit účty za plyn.
Bylo by lepší, kdyby změna (a že se v současné postpandemické situaci tak nabízí) byla řízená a vedla k posilování a spolupráci českých struktur. Zpráva o vzniku nového velkého mlékárenského družstva je malým světýlkem ve tmě.