Europoslankyně Kateřina Konečná (KSČM/The Left) míní, že současný ministr zdravotnictví prokazuje, že nezvládá současnou lékovou krizi a chybí mu znalosti problematiky jak v ČR, tak na úrovni EU.
Když jsem poslouchala tiskovou konferenci ministerstva zdravotnictví k situaci okolo chybějících léků v lékárnách (kolikátou už?!), tak mi došlo, že pan ministr Válek je opravdu jeden z nejneschopnějších ministrů zdravotnictví, co jsme po roce 1989 kdy měli. A že adeptů na toto ocenění za ty léta bylo. S láskou tak vzpomínám (a myslím, že nejsem sama) na éru pana Vojtěcha, kterého působení pana Válka v resortu zcela rehabilitovalo. Mimochodem tuto tiskovou konferenci, která přiléhavě proběhla v pátek 13. (ledna) si můžete pustit například zde.
Pan ministr je možná dobrým lékařem, ale dnes a denně prokazuje, že o samotném fungování zdravotnictví neví zhola nic. A co je nejhorší, že ho to ani nezajímá. Jeho věta „když si člověk obvolá 100 lékáren, lék, který potřebuje, určitě najde“ se bezpochyby zařadí do dvorany slávy politické stupidity, mezi takové šlágry jakými byly „biomasa“ nebo „zabrušování“ Okamurova poslance Roznera.
Jedním z hlavních akutních problémů našeho zdravotnictví dnes je nedostatek základních léků v lékárnách jako je Penicilin, Nurofen či Paralen. Vlastně, když se na to člověk podívá detailněji, zjistí, že až na náplast na nohy, chybí dnes v lékárnách prakticky všechno, protože problém se dále nabaluje a přenáší na další skupiny léků. Modus operandi pana Válka k řešení problémů je sám o sobě zajímavý. Objeví-li se jakýkoliv problém, pan Válek prvních pár týdnů až měsíců dělá, že problém neexistuje, o čemž vehementně přesvědčuje i média, které mu to často žerou (záměr?). Následně po tlaku občanů a svých kolegů z ministerstva, kteří na rozdíl o něj, nemají v hlavě vykradeno, připustí, že nějaký problém je, ale že je malý nebo nepodstatný. Po dalších několika týdnech i pan Válek připustí, že problém skutečně existuje a je veliký. Následuje konstatování, že by bylo ideální, kdyby mu s ním pomohla Evropská unie, protože není v jeho moci jej řešit.
Vzhledem k tomu, že se nedostatkům a nedostupnosti léků věnuji na úrovni EU detailně po celé mé dva mandáty v Evropském parlamentu, pokusím se vám srozumitelně vysvětlit, co se děje, proč se to děje, co jsem se s tím snažila dělat, jaká byla většinou pozice české vlády k možným řešením a proč v současnosti žádné evropské řešení není v tomto problému samospásné. Tentokrát budu asi trošku delší (předem se omlouvám), ale vážnost situace si to žádá.
O nedostatku, či nedostupnosti léků (tzv. shortages) se v EU mluví desítky let. Tato debata nabrala na naléhavosti především v poslední dekádě, kdy se z občasné nedostupnosti – spíše marginálních produktů tu a tam v různých členských zemích EU – stal systémový problém, který se roky pouze nabaluje a zhoršuje. Součástí této debaty jsem osm a půl roku. Za tu dobu jsem do různých legislativních dokumentů předložila řadu pozměňovacích návrhů, jež těmto nedostatkům měly zabránit nebo měly jejich negativní efekt alespoň trochu omezit. Nicméně na začátek je potřeba uvést, že problém je samotný systém a všechny jeho úpravy – ač jsou dobré – řeší pouze symptomy problému, nikoliv problém sám.
Prvním velkým dokumentem, kde se tato otázka řešila přímo na úrovni celé EU, byla zpráva z vlastní iniciativy výboru ENVI k přístupu k lékům v EU z roku 2017, kde jsem byla stínovou zpravodajkou. Tehdy si EU poprvé připustila hloubku problémů a uvědomila si některé důvody, proč vznikají v různých státech nedostatky i základních léčiv. S kolegy jsme navrhovali řadu řešení nedostatku léků: mezi jinými i hromadné nákupy léčiv na úrovni EU pro všechny členské státy. O nich mimochodem mluvil pan ministr Válek, že by mu měly pomoci s chybějícím Nurofenem a Penicilinem. Tehdy v roce 2017 se jednalo o převratnou myšlenku, které se jak většina v Parlamentu, tak na Komisi a na Radě spíše smála. Pak přišel COVID, Evropská komise naše návrhy zázračně objevila v přihrádce svého stolu. Ze dne na den pak byly hromadné nákupy využity pro vakcíny a léky proti Covid-19. Zbytek je historie. Mimochodem byly to České vlády, které na Radě myšlenku hromadných nákupů roky odmítaly! Tvrdily, že to není třeba a dnes se jich pro svoji neschopnost hlasitě dovolávají.
Dovolte mi zde vysvětlit, proč tyto nákupy nikdy nepomůžou s nákupy Nurofenu, Paralenu ani Penicilinu. V prvé řadě – nástroj hromadných nákupů nebyl na nákupy těchto léků nikdy stavěn a je pro ně absolutně nevhodný. Hromadné nákupy měly vždy sloužit k tomu, aby zvýšily dostupnost léků, které jsou inovativní, extrémně drahé, a tudíž málo dostupné pro pacienty. Mluvím tady o lécích na rakovinu, HIV, vzácná onemocnění, kde jediná dávka přijde na desítky až statisíce korun. Smysl léky nakupovat na celoevropské úrovni má jen tehdy, pokud jejich nákup přinese výraznou úsporu na jejich ceně. Zjednodušeně: pokud kupuji 20 dávek na lék pro člověka se vzácným onemocněním, nebo jich kupuji 2000, je to velký rozdíl a mohu žádat množstevní slevu od výrobce. Tudíž jedna dávka mě nebude stát např. 100 tisíc, ale 50 tisíc korun! A tak bude moci pojišťovna lék poskytnout dvojnásobnému množství pacientů. Hromadné nákupy jsou vhodné i v případě nenadálých událostí jako je pandemie, kdy lék nebo vakcína ještě neexistují a jejich vývoj bude stát miliardy eur. Jenomže to není situace, ve které dnes žijeme. Ta má kořeny v samotném nefunkčním systému. Léky jako Nurofen, Paralen či Penicilin jsou základní léky, které lékařská věda používá desítky let. Jejich výrobní hodnota je při započítání patentové ochrany prakticky nulová a obyčejně se počítá maximálně na pár desítek korun za krabičku. Zároveň je jich však potřeba každoročně milióny krabiček po celé EU a většinou nejsou vůbec (nebo jen částečně) placeny ze zdravotního pojištění.
Proto představa, že Evropská komise bude jednat s výrobci Nurofenu, Paralenu či Penicilinu a jejich nákupu, že každá z 27 členských zemí EU podepíše s Evropskou komisí a výrobcem smlouvu na jejich nákup, následně bude Evropská komise hledat zemi, kde by se udělal centrální sklad na desítky miliónů krabiček těchto léků, které by se potom rozvážely napříč EU, je nejenom zcela zcestná, ale především směšná! Kompetence jsou v této věci rozděleny jasně: funkce EU v oblasti zdraví je toliko pouze doplňková a podpůrná. To znamená, že je povinností a úkolem každého jednotlivého ministra zdravotnictví zařídit svým občanům základní léky. S nějakými nadstandardními, extrémně drahými záležitostmi jim pak může pomoci EU. Anebo tedy jinak: EU může zajišťovat teoreticky i základní zdravotní služby, léky a prostředky, ale potom je nezbytné změnit kompletně základní smlouvy EU a zajistit financování. Navrhuje-li tedy pan ministr Válek něco takového, prokazuje naprostou nekompetenci, ignoraci nebo prostě hloupost.
Teď k důvodům, proč dnes zažíváme to, co zažíváme, a proč s láskou možná někteří vzpomínají na to, když nebyly banány, ale měli aspoň životně důležitý lék pro své dítě nebo sebe.
Příčiny každého nedostatku léků lze rozdělit do dvou základních skupin – nenadálé a systémové. K těm nenadálým dnes patří především narušení dodavatelských řetězců v důsledků pandemie COVIDu, rozvolnění karanténních pravidel v Číně, konflikt na Ukrajině, nadprůměrně silná sezona respiračních onemocnění a technické problémy v některých továrnách vyrábějících dílčí látky, jež se používají k výrobě těchto léčiv (hlavně v Číně a Indii).
První systémový problém, který úzce souvisí s těmi nenadálými, je ten, že některé základní (nenahraditelné) komponenty potřebné pro produkci Nurofenu, Paralenu, Penicilinu, Framykoinu apod. se vyrábějí/pěstují/extrahují za hranicemi EU. Důvody tohoto faktu jsou nejčastěji: výroba zatěžuje životní prostředí, nebo je při splnění evropských standardů z pohledu států EU příliš drahá. Tyto látky většinou vyrábí 1-3 továrny na celém světě. Stačí tak nějaký výpadek, krize, drama v jediné z těchto továren, a rozjíždí se nám problém. V tu ránu se zvedne cena této látky a vzhledem k tomu, že žijeme v podmínkách tržního kapitalismu, prodá ji výrobce tomu, kdo nabídne vyšší cenu. No a vzhledem k tomu, že se tyto látky většinou nepoužívají jen na výrobu těchto léků, ale i jiných produktů (které jsou dražší a je na nich vyšší marže), koupí si je v prvé řadě jejich výrobce. Tyto vstupní látky se nedají jednoduše nahradit. To způsobí, že výrobci Nurofenu, Paralenu či Penicilinu, kteří mají továrnu v EU, nemohou vyrábět a problém se začíná kumulovat.
Evropská komise přišla v roce 2020 s novou farmaceutickou strategií pro Evropu, ve které si uvědomila, že je potřeba, aby se výroba některých látek znovu vrátila do EU a zavázala se udělat vše pro to, aby se tak stalo. Výbor ENVI k ní vydal své usnesení, jehož jsem byla stínovou zpravodajkou. S kolegy jsme podali k usnesení řadu pozměňovacích návrhů, které upozorňovaly na to, že návrat této výroby je žádoucí, nicméně někdo to musí zaplatit a že nevidíme ve strategii EU dostatek prostředků k tomu, aby se tak stalo. Buď tento přesun a fungování těchto továren v EU zaplatí Unie či členské státy, nebo žádný přesun nebude, protože výroba se přesunula právě z toho důvodu, že v EU není finančně rentabilní. Anebo bude zdravotnictví v členských státech pod tlakem, protože takto vyrobené léky budou prostě dražší a pacienti si připlatí, což pro mě a pro kolegy nebylo přijatelné. Členské státy (v čele s Českou republikou) hrály znovu mrtvého brouka. Pouze tyto země konstatovaly, že návrat výroby je skvělý nápad, ale už se neměly k tomu říct, kde se na to vezmou prostředky, a kdo to zaplatí. A proto se taky v tomto ohledu roky nic naděje.
Pokud se nenadálé příčiny navíc zkombinují ještě s těmi systémovými, vzniká smrtonosný koktejl, který si dnes užíváme.
Vzhledem k tomu, že dle práva EU jsou léčiva obyčejné zboží, jako např. cukr nebo mouka, podléhají zákonitostem trhu. Jednotlivé členské státy začínají pod tlakem nadprůměrné sezony respiračních onemocnění a snížené výroby léků panikařit, protože nedovedou zajistit základní léky pro své občany. Co udělají velké a bohaté státy jako Německo a Francie? Zvednou úhradu poskytovanou pojišťovnou na tyto léky a jejich lékárny vykoupí všechny dostupné zásoby. My, protože je naše zdravotnictví dlouhodobě podfinancované a už tak v něm chybí peníze (nehledě na to, že vláda P. Fialy tento fakt ještě zhoršila), si takový luxus u běžných léků, jako je Paralen, nemůžeme dovolit. Protože – jak jsem již řekla – jsou léky pouhé zboží, podléhají svobodě pohybu zboží po EU. V obecné rovině stojí v ČR Nurofen, Paralen nebo Penicilin méně než ve zbytku EU. Proto jsme také pod drobnohledem tzv. paralelních reexportérů.
Zde se tak dotýkáme dalšího systémového problému: v EU jsou různé cenové hladiny a odlišná kupní síla! Protože jsou léky u nás obecně levnější (nominálně, nikoli ve vztahu ke kupní síle obyvatel), tak se ve velkém vyváží. Čili to je další faktor, který prohlubuje problém. Německo a Francie si v případě nedostatku u nich doma nechají dovézt i to málo, co je v ČR na skladech. Krabičky se akorát přelepí německými a francouzskými nápisy a za našimi hranicemi se vesele prodají za dvoj- až trojnásobek ceny. Byl to, tuším, rok 2018, když jsem v rámci projednávání nařízení o HTA (o hodnocení zdravotnických technologií) ve svých pozměňovacích návrzích navrhovala, aby se na úrovni EU rozjela vážná debata o změnách primárního práva EU, které by vyřadily léky ze svobody volného pohybu zboží tak, aby jej bylo možné více regulovat. Tato myšlenka se v Parlamentu neujala a odmítala ji i česká vláda!
Dnes tak s léky zažíváme to samé, co s energiemi. Tedy, že se u nás levně kupují a vyváží se ven. A nám buď chybí, nebo si je musíme draze kupovat zpět. Na evropské úrovni paralelní reexport není v současnosti možné vyřešit. Za desítky let fungování vnitřního trhu EU existuje řada sporů mezi výrobci, distributory, reexportéry a státy, které doputovaly až Soudnímu dvoru EU, jež toto jednání vždy posvětil svými precedenty a řekl, že je v souladu s pravidly volného trhu.
Co je možné udělat? Přijmout domácí legislativu, jež by distributorům a výrobcům nařizovala držet dostatečné zásoby určitých léků doma a hlásit státu jakékoliv nesoulady reálného stavu zásob s touto povinností. Toto opatření je možné podepřít i drakonickými pokutami. Dobré zákony, které tento problém částečně řeší, mají naši sousedé jako Slovensko nebo Německo případně Polsko. ČR ne. U nás si farmaceutická lobby prosadila takový rámec, který vyhovuje především jí, popř. velkým státům. Čili pan Válek by neměl v tomto případě spoléhat na EU a natahovat ruku o pomoc, ale měl by si především pomoci sám: dělat svoji práci a změnit po vzoru okolních zemí český legislativní rámec! Což je samozřejmě složité, ono to totiž chce nějakou práci a schopnost porozumět problému. Čehož pan ministr zjevně schopný není.
Hořkosladce tragikomickou se mi pak jeví epizoda u nedostatku Nurofenu, Paralenu a Penicilinu. Pan Válek a některá média s hrůzou zjistila, že neexistuje ani žádný centrální registr, jenž by občanovi umožnil podívat, ve kterých konkrétních lékárnách lék mají dostupný a ve kterých ne. A že takový registr nemá ani lékárnická komora. Tudíž je občan odsouzen k tomu obvolávat 100 lékáren, než v některé najde zapadlou krabičku léku, jež potřebuje.
Tragikomická proč? Protože systém, kdy by pacienti mohli hlásit kompetentnímu národnímu orgánu (v našem případě SÚKL), že v nějaké lékárně lék není, jsem navrhovala ve svých pozměňovacích návrzích v roce 2020-2021! A to směrem k novému mandátu Evropské lékové agentury (EMA), které jsem správu těchto registrů chtěla svěřit. Toto odmítly členské státy v čele s Českou republikou a naším ministerstvem zdravotnictví. To tehdy uvedlo, že takový registr by přinesl přílišnou administrativní zátěž pro SÚKL a lékárny a není jej možné zavést. Budiž. Máme, co stát i ministerstvo chtělo.
Samostatnou velkou kapitolou důvodů, proč vznikají nedostatky léků napříč zeměmi Evropské unie, je pak absolutně nevyhovující až tragická úprava patentového práva EU. Není tajemstvím, že hraje do karet především velkým farmaceutickým společnostem a investičním fondům. Vzhledem k tomu, že se jedná o velkou a složitou oblast, nechám si detailnější rozbor patentového práva a problémů a do nebe volajících nespravedlností, jež přináší na trhu s léky, na některý z mých dalších článků. Takže nyní jen krátce: systém patentového práva v EU je nastaven tak, že se vyrábí jen to, z čeho je nejvyšší zisk. To jsou většinou léky, na které jednotliví výrobci drží exkluzivní patenty. A farmaceutické giganty si jejich délku trvání neustále „uměle“ obnovují. To vede k tomu, že staré, jednoduché léky, jako Penicilin, obyčejný Paralen, Aspirin atd. z trhu mizí a jsou nahrazovány mírně inovovanými jmenovci, kteří mají ve svém složení např. přidanou nějakou další látku.
Proto vznikají různé „Paraleny Grip“, „Nurofeny Rapid“ atd. O výrobu „obyčejných“ původních léků v původní formě není často příliš zájem, a tak z trhu postupně mizí. Zjednodušeně řečeno – byly by moc levné a nepřinesly by pohádkové zisky. Podobná praxe se užívá už např. i u léků na chronická onemocnění, jako jsou zvýšený tlak nebo nemoci srdce, cukrovka atd. Holt kšeft je kšeft.
Vše výše uvedené je onen smrtelný koktejl, který zapříčiňuje, že máme výpadky a nedostatky léků. Pokud se s tím nic neudělá, tak se budou nadále zhoršovat.
Základní problém však je, že samotný systém je prohnilý a nezdravý. Vše, co v EU nebo na národní úrovni děláme, jsou jen kosmetické změny, které léčí symptomy nemoci, ale nikoliv její příčiny. Z mého pohledu je nutné celý tento systém rozbít a vystavět znovu. Nejméně je nutné zrušit současné patentové právo a změnit základní smlouvy EU. Vy, kdo mě znáte, víte, že bych šla ještě dál, ale výše zmíněné považuji za naprosté minimum, bez kterého se neobejdeme v příštích letech. A pak tu máme zmateného strejce, pana ministra Válka, jenž problém zlehčuje, protože mu buď nerozumí, nebo nechce rozumět, neboť mu daný systém vyhovuje. Těžko říct… Každopádně platí, že pan ministr Válek je karikaturou na ministra zdravotnictví.