Na pozadí dvou kauz, které v minulých dnech řešily pražské soudy, dokládá Milan Daniel potřebu oponovat trendu, jehož cílem je zastrašit kriticky smýšlející občany.
Rozmohl se nám tu opět takový nešvar – politické procesy.
Před padesáti lety se nás, tehdejších politických vězňů, sešla ve věznici na Borech téměř stovka. V průběhu procesů, které s námi byly vedeny, jsme nevěděli, co nás čeká. Politické procesy z padesátých let, tresty smrti a dlouholeté tresty vězení v uranových dolech byly na počátku let sedmdesátých přece jen v poměrně čerstvé paměti.
Nakonec z toho byly tresty v řádu měsíců, v některých případech až více než šesti let. Rozsudky měly společného jmenovatele. „Soud nabyl přesvědčení“, stálo v nich. Soud nezvažoval důkazy svědčící o tom, že konání tehdejších obžalovaných nebylo motivováno „nenávistí k socialistickému společenskému a státnímu zřízení“ jak zněla dikce zákona, ale snahou o změnu neudržitelných poměrů.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodoval v minulých dnech o žalobě, kterou na svého zaměstnavatele podala učitelka češtiny na jedné z tamních škol Martina Bednářová kvůli vyhazovu ze zaměstnání. V hodině slohu sdělovala osmákům informace, které byly v rozporu s tím, co přinášela oficiální média a jež se v České televizi a dalších hlásných troubách neobjevovaly. Na to si u ředitelky školy stěžoval František Kroupa, syn někdejšího disidenta Daniela Kroupy, jehož synek přinesl ze školy audionahrávku učitelčina výkladu, kterou pořídila jeho spolužačka.
Pravdivost některých učitelčiných tvrzení by bylo možné doložit, jiné byly poznamenány aktivismem. To vše v atmosféře jednostranné kampaně, v jejímž rámci se režim snažil znepřístupnit jiné než oficiální informace. Škola ovšem zvukový záznam, který pořídila aktivní školačka, neposoudila jako učitelčinu snahu naučit děti zdravým pochybnostem o kvalitě a úplnosti předkládaných informací a kritickému myšlení. Pro ni to byl důkaz o porušení dogmatu.
Není přitom pochyb o tom, že učitelka Bednářová by některá svá tvrzení nebyla schopna doložit a obhájit – stejně ale jako aktivistická média, která nekriticky přejímala válečnou propagandu jedné válčící strany. Ta však nikdo neudal a nesoudil.
Je obecně známou skutečností, že mladší generace odkojená pokřiveným výkladem historie, vtíravou propagandou, cenzurou, mediálními zkratkami a sociálními sítěmi má se snahou o objektivitu a kritické myšlení problém. Vychovatel, ať už rodič či učitel, na snahu tento stav změnit mnohdy rezignuje bez toho, že by ji riskoval.
Roste nám tedy generace, která podobně jako statisíce uvědomělých občanů za minulého režimu vidí svět černobíle, nemá potřebu pochybovat a jen se kýve v rytmu propagandy? To záleží na míře naší ochoty do toho procesu vstoupit a postavit se tlaku moci.
Ukazuje se, že pětidemoličnímu režimu takový stav vyhovuje. A pokud se jej někdo pokusí – byť neuměle – změnit, ten udělá všechno pro to, aby jeho případ posloužil jako varovný příklad. A pokusí-li se přesto, jsou v záloze vnoučata Pavlíka Morozova (včetně dětí někdejších disidentů), která nebudou váhat nesprávné chování oznámit.
U obvodního soudu pro Prahu 7 dostali v pátek dr. Josef Skála, ing. Juraj Václavík a Vladimír Kapal po osmi měsících s podmínkou na pět let „za popírání katyňského masakru“, třebaže takovou skutkovou podstatu soud neprokázal. Důkazním materiálem v kauze rozhlasového pořadu, který se událostí zabýval, byly pro něj především články z devadesátých let, zatímco navrhované historické důkazy zpochybňující jednoznačnost oficiální verze soud nepřipustil. Soud nicméně nezaváhal a pětistránkový rozsudek vyprodukoval po patnáctiminutové poradě.
Před půl stoletím bychom se trestu vyhazovu ze zaměstnání nebo osmiměsíční podmínky smáli. Nebyli jsme ale v těch kriminálech proto, abychom si dnes zvykali na totalitní demokracii fialového typu. Na to, aby si občan musel kvůli strachu ze ztráty zaměstnání opět dávat pozor na to, zda řekne pravdu, o které je přesvědčen, nebo bude spořádaně papouškovat výplody sdělovadel, která vypouštějí jen tu část pravdy, která se jim hodí do krámu.
Paní učitelka nemůže dodnes sehnat jinou práci. Leckde by ji vzali – ale to jméno… Je existenčně na dně. A to ji ještě čeká soud kvůli obvinění z údajného zpochybňování genocidy. Kdepak se asi režim v nedávné historii poučil jak člověka exemplárně zničit? Mimochodem – nevzpomínám si, že by byl někdo souzen za zpochybňování genocidy ruskojazyčného obyvatelstva Donbasu.
Máme opět možnost mlčet, dávat si pozor na pusu, zvedat ruce a souhlasit, nehasit co nás nepálí, doufat, že nás se to nedotkne, že nebudeme mít v práci či ve škole problémy. A máme i možnost žít podle svého přesvědčení, v té pravdě, o níž tak hezky psal Václav Havel, když ještě nebyl prezidentem, ve svobodě.
Jenže tu je třeba hájit. Možnosti tu stále jsou, jakkoliv mají svá rizika. Ale chceme-li obstát před svým svědomím, nestydět se za to, že se sami podrobíme a žít s rovnou páteří a vztyčenou hlavou, musíme pro to i něco udělat.
Je úplně jedno, kdo kterou demonstraci proti moci, která nás chce mít všechny v řádku, svolává. Případné spory si vyřídíme, až na to bude čas. Teď je třeba společně nemlčet, rovně stát a zplna hrdla hulákat slova jako „demisi“ či „svobodu“.