Alexandra Gorodecká dnes posledním dílem uzavírá sérii věnovanou Anne Frankové a jejímu Deníku.
V závěrečném dílu, jenž je věnován příběhu Anne Frank(ové), její rodiny a dalších obyvatel zadního traktu, se pokusím dotknout dvou citlivých otázek. Otázka první se týká záhadného člověka, zatím bez jasné identity, který skrýš, kde Anne s ostatními pobývala, nacistům vyzradil. Otázka druhá vyvěrá ze způsobu, jakým je památka Anne a s ní i ostatních obětí holocaustu připomínána.
Hned v úvodu je třeba přiznat, že ačkoliv po tajemném zrádci bylo v minulosti s velkým nasazením různými vyšetřovateli pátráno, s jistotou žádný pachatel nalezen nebyl; existují pouze indicie a anonymní oznámení o tom, kdo touto osobou mohl být. Na 100% to však nikdo neví a příslušné náznaky tedy nelze potvrdit. Poměrně nedávno se v souvislosti s touto palčivou otázkou vynořilo jméno Arnolda van den Bergha. Jeho jméno se v daném kontextu zdaleka neobjevilo poprvé, neboť lístek s ním jakožto s ‚pachatelem předmětné zrady‘ již těsně po osvobození obdržel tatínek Anne, Otto Frank. Informace ho tehdy zaujala, opsal si ji a založil, a později ji dokonce (patrně na žádost) předal vyšetřovatelům v Nizozemsku. Informace byla zaprotokolována.
Tou dobou byl už Arnold van den Bergh po smrti a předtím, tedy v onom relativně krátkém mezičase, kdy se pan Frank pochmurnou informaci o Van den Berghovi od anonyma dozvěděl, a než tento ‚obviněný‘ zemřel, ho Otto Frank nijak nekonfrontoval a věc si snad měl jistý čas nechat pro sebe, neboť měl obavy z (návratu) antisemitismu. Arnold van den Bergh byl totiž členem Židovské rady a poté, co údajně vyčerpal cenné informace, jež jeho osobně a jeho manželku prozatím u nacistů chránily před zkázou v podobě převezení do koncentračního tábora, měl tento údajně zklamat a nacistům předat seznam adres, na nichž se Židé v Amsterdamu ukrývali. Pokud jde o obyvatele zadního traktu, nemělo při jejich vyzrazení tedy hrát roli cokoliv osobního. Alespoň takto zní jedna z verzí, s nimiž vyšetřovatelé pracovali, současně je však třeba zdůraznit, že pracovali i se jmény a verzemi jinými.
Dlouhou dobu tato stopa nebyla vnímána jako klíčová. Klíčové místo však má v knize Rosemary Sullivan „Zrada Anny Frankové“, jež letos 18. ledna dorazila na pulty nizozemských knihkupectví. Autorka knihy vychází ze závěrů vyšetřovacího týmu vedeného bývalým agentem FBI. Ten je přesvědčen o tom, že hledaným zrádcem je již několikrát jmenovaný židovský notář. Pro takovýto jednoznačný závěr nicméně schází jasné důkazy. Upozorňují na to jak historici se specializací na druhou světovou válku, tak židovské organizace, jež se k obsahu knihy postavily naprosto odmítavě. V reakci na zdrcující kritiku příslušné nakladatelství předmětnou knihu v Nizozemsku následně stáhlo z prodeje…
Hořká pachuť a nejistota ohledně přímé příčiny Annina osudu (a nejen Annina) tedy i po letech, přes všechnu snahu, z příběhu nemizí. Svým způsobem se dokonce zintenzivňuje a prohlubuje, neboť se k ní připojují další tíživé faktory, jako např. komercionalizace židovského utrpení. Na tento problém ve svém emotivním článku z 21. ledna 2022 upozorňuje nizozemský novinář Frits Barend, který pozornost veřejnosti obrací k faktu, že Anne Frank, kromě mnoha dalších věcí, je dnes především „obrovský business“. Co na tom, že jsme zrádce odhalili jen na 85%??? Tedy že vůbec nevíme jistě, zdali se jedná o hledanou osobu… Co na tom záleží, pokud je hlavním cílem poskytnutí příslušné informace finanční prospěch? Anne Frank je téma, které se prodává. Působí jako sněhová koule, která je schopna prodat ještě větší sněhové koule. Téměř bez ohledu na jejich faktickou doložitelnost/pravdivost. To Barenda nenechává chladným.
Čertí se jak kvůli mediálnímu prostoru, jehož se de facto reklamě na danou knihu o domnělém zrádci Anne Frank dostává, tak kvůli povrchnosti rádoby odborných komentářů k tématu. Stokrát ‚ne‘ nepodloženému tlachání, tvrdí Barend. Něco pravda buď je, anebo není. Pokud to pravda je, pak platí na 100, nikoliv na 85%. Takto by se dal stručně shrnout Barendův příspěvek.
Dále svou kritiku soustředí na již zmíněnou komerční stránku věci. Je úděsné, jak se v celostátních médiích rozjíždí doslova reklamní kampaň na lov údajného zrádce. Kola obchodu s lidským utrpením, nizozemsky tzv. „holocaustindustrie“, nebo specifičtěji „Anne Frank-industrie“, míří vpřed…
Protentokrát, zdá se, se onen pomyslný vůz pro nedostatek faktické opory zastavil. Vyvstává však otázka, jakými jinými způsoby příslušnou katastrofální etapu v dějinách Evropy a světa vhodně připomínat. Vždyť ani dané zakonzervování zadního traktu v jeho historické podobě není zcela bez otazníků. K čemu to soustředění se na zachování každého drobného materiálního detailu, jenž pro potřeby hmatatelné názornosti bude jako exponát vystaven nastupujícím generacím návštěvníků Domu Anny Frankové? Generacím návštěvníků se zvídavýma, nebo zvědavýma očima? Kde končí poučení a začíná narušování soukromí obětí druhé světové války? A pokud zřízení muzea není optimálním řešením, jak jinak se zadním traktem naložit?
Odpovědět na podobné otázky je samozřejmě nelehké. Já jsem se ve své sérii článků každopádně snažila Anne a její osudy připomenout, zaměřit pozornost na její lidské rysy a přiblížit širokému čtenářstvu alespoň některé části jejího Deníku. Stručně načrtnout soudobý i historický kontext literárního díla patří též k nedílným součástem daného úkolu.
Na úplný závěr bych zmínila citát, který výjimečně nepochází od Anne, ale od, v mých očích, největšího amerického optimisty – Ralpha Waldo Emersona:
„Kdybychom v hodinách jasného vědomí měli říkat nejčistší pravdu, museli bychom přiznat, že jsme se neobětovali. (…) Všechny ztráty, všechna bolest je jen částečná: vesmír zůstává v srdci stále nezranitelný. (…) Žádný člověk ještě nezůstal ve svém zármutku tak dlouho, jak mohl. (…) A tak pouze to omezené je tepané a trpěné: to, co je nekonečné, leží navěky ve šťastném spočinutí.“
*V článku byly použity informace z pořadu 60 Minut; epizoda 18: Kdo zradil Anne Frank(ovou) a její rodinu?, dále informace z článku Komentář: Mediální šílenství kolem knihy o domnělém zrádci obyvatel zadního traktu znovu dokazuje: Anne Frank je velký business, dále z článku „Nakladatelství se rozhodlo stáhnout z prodeje spornou knihu o Anně Frankové a nakonec úryvek z knihy Sebedůvěra, sebejistota, nezávislost: Moudrost jako inspirace pro každodenní život. Ralph Waldo Emerson. Text vyšel v Praze roku 1991v nakladatelství Pragma a uspořádal ho Richard Whelan. Z originálu Self-Reliance přeložila Pavlína Dunovská.
Psali jsme:
- Na skok do Žitavy za Anne Frankovou
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník…(1.část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (2. část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (3. část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (4. část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (5. část)
- Některé stěny mluví hlasitěji než jiné: Před osmdesáti lety Anne Frank dostala k narozeninám sešit – a začala si psát Deník… (6. část)