Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (12. díl)

Jiří Malínský Komentáře

Jiří Malínský zachytil polistopadové obnovení ČSSD, boj o Lidový dům a nástup Miloše Zemana. Zmínil také tzv. sarajevský atentát a opoziční smlouvu.

První kroky ve vlnobití polistopadové demokracie

Obnova

19. listopadu 1989 se shromáždilo jádro Klabanovy skupiny v bytě Břetislava Nedbálka na Národní třídě 30 a vyhlásilo obnovu čtyřicet let zapírané Československé sociální demokracie. Mohlo přitom v mnohém navázat na soustavné úsilí exilové strany o dosažení řádného členství v Socialistické internacionále, které kulminovalo shodou okolností v letech 1988–1989. Poměrně záhy se objevily hlasy souhlasící s obnovou strany a hnutí v obecné proklamativní poloze; podstatně méně však bylo těch, kteří byli ochotni přiložit skutečně ruku k dílu. Přesto se podařilo do obnovovacího sjezdu v březnu 1990 v prostorách břevnovského odborářského hotelu Pyramida vybudovat takřka úplnou síť okresních a krajských organizací a poměrně značný počet organizací místních; podle dostupných informací se o to zasloužilo vznikající organizační oddělení vedené Miroslavem Brabcem a jeho blízkým spolupracovníkem Martinem Starcem; postupně v nich byly zakládány funkce tajemníků jako základních článků zaměstnanců (historicky pracovníků) strany.

Jádrem těchto snah byli staří členové strany ať už prvorepublikoví (v desítkách jedinců), třetirepublikoví či osmašedesátničtí (v stovkách jedinců). Zvlášť obtížné bylo spojování obnovovatelů strany v krajích a okresech; právě tady vykonalo velkou práci organizační oddělení, které díky přihláškám umožňovalo a usnadňovalo navazování osobních kontaktů v okresních a krajských městech i první kroky vznikajících okresních a krajských organizací. Podle údajů předsedy přípravného výboru Slavomíra Klabana (fakticky prvního polistopadového předsedy ČSSD) sdružovala obnovená strana v té době kolem 8 500 členů.

Hlavní překážkou při obnovování strany byla komunistická legislativa znemožňující ex lege přihlášení k historické sociální demokracii (z formálně právního hlediska musela být založena jako zcela nový subjekt). „Přeněžnělost něžnosti“ listopadového převratu klopýtala o absurdní právní argumentaci, která mj. ztěžovala vypořádání majetkových nároků a zpochybňovala autentičnost nejen domácí, tuzemské sociální demokracie, ale i existenci exilové strany, uznávané Socialistickou internacionálou. Vedle úřední koženosti to také usnadňovalo postavení ostatních politických stran vznikajících po listopadu 1989 opravdu na zeleném drnu a nepřímo ovlivňovalo mj. výsledky parlamentních voleb ČSSD v devadesátých letech.

Situaci prvních měsíců a let obnovené levicové strany nejlépe ve svých vzpomínkách charakterizoval první generální tajemník exilové strany Václav Holub, během Třetí republiky vůdčí představitel organizace druhého legionářského odboje. Byl velmi nepříjemně překvapen úrovní vystupování většinové části delegátů obnovovacího XXIV. sjezdu; uvědomil si, že není oslovován politiky, ale lidmi, kteří vedle touhy rozejít se s komunistickým režimem a prosadit se do vedení vznikající strany postrádají znalosti a schopnosti potřebné pro zvládání praktické politiky. Průvodním jevem těchto tendencí byla nejasnost kolem stanovení funkčních postupů a kritérií při přijímání bývalých nebo i jsoucích členů KSČ, ale také nerovný zápas s procedurami a pořizováním základních písemností praktické politiky počínaje členskou evidencí, pozvánkami na jednání toho kterého stranického grémia či zápisy z jednání pomíjejícími uzlové části jednání toho kterého orgánu schůzí základní organizace počínaje a ústředními orgány konče.  Takové byly průvodní porodní bolesti, které stranu sužovaly mnohá léta.

Prvotní nadšení vystřídaly první nesnáze počínající každodennosti. Asi nejvýraznější z nich byly potíže spojené s Battěkovým působením. Po Horákově předsednické volbě odmítl jeho soupeř, exponent exilového Hrubého vedení Rudolf Battěk, funkci statutárního místopředsedy a následně kandidoval fakticky proti ČSSD na volebních listinách Občanského fóra. Vyloučení ze strany, které následovalo, se stalo předmětem letitých vnitro- i vněstranických polemik. Podstatnějším faktem však bylo Battěkovo mrtvě narozené dítě – Asociace sociálních demokratů zahynula na nedostatek soustavné organizační práce nezbytné pro zdárný provoz nejen tohoto politického subjektu. Hrubého vedení exilové strany bylo nuceno za této situace hledat krok za krokem – žádný z nich nebyl snadný pro žádnou z obou dosud nevraživých stran – soulad s Horákovým vedením ČSSD. Situaci navíc svým způsobem zkomplikovalo sloučení ČSSD s Obrodou, které v létě 1990 domluvili jejich vedoucí představitelé Jiří Horák a Miloš Hájek. Pro ČSSD tento krok po odeznění prvotních emocí znamenal značnou posilu, která se projevila jednak vznikem Klubů sociálně demokratické orientace ve všech třech vrcholných zastupitelských sborech v průběhu r. 1991, jednak v příštích volbách roku 1992, kdy ČSSD mohla vytvořit již své oficiální kluby jak ve Federálním shromáždění, tak v České národní radě (bez ohledu na skutečnost, že docílené volební výsledky tváří v tvář volebnímu úspěchu pravice, zejména Občanské demokratické strany, hluboce zaostaly za původními očekáváními).

Na konci horákovského období

Hluboké vnitrostranické rozčarování, násobené ponurou atmosférou kolem zanikající československé státnosti, kterou ČSSD hájila do poslední chvíle ze všech sil, vedlo k vnitřnímu tříbení a značným třenicím; významná část strany nebyla srozuměna s tichým přihlížením k chování a jednání první Klausovy vlády. Jiří Horák za této situace ještě před konáním královéhradeckého XXVI. sjezdu oznámil, že již na předsednickou funkci nebude kandidovat. Na síle začala nabývat skupina kolem poslance Sněmovny lidu Federálního shromáždění a předsedy Městského koordinačního výboru v Praze Miloše Zemana; přehlédnout však nešlo ani sílu druhé části strany známé jako rakovnický proud. Boj o budoucí charakter strany, opozici buď krotkou, nebo rvavě důslednou, se na XXVI. sjezdu personifikoval do osobností Jiřího Paroubka, Miloše Zemana a v mnohém i jihlavského, předčasně zesnulého Pavla Nováka. Ve vyrovnaném souboji nakonec zvítězil přičiněním mladičkého Stanislava Grosse nový předseda strany Miloš Zeman.

První kroky jeho prvního volebního období i jeho podstatnou část provázely značné vnitřní   turbulence, které byly posíleny počínajícím bojem o Lidový dům; vlastnictví ČSSD (Lidový dům byl straně v březnu 1990 předán komunisty) právně i mravně obtížně (pokud vůbec) zdůvodnitelným způsobem zpochybnila první Klausova vláda a vyvolala tak spor, který až na konci devadesátých let ukončil za vydatného přispění zahraničního regionu (členů bývalé exilové strany) nález Ústavního soudu ve prospěch ČSSD. (Vzhledem k Altnerově případu není tento spor zcela uzavřen ani dnes a vydává velmi pochmurné svědectví o objektivním stavu spravedlnosti v polistopadové společnosti. Vznikl tak obtížně vyložitelný propletenec majetkových vztahů a soudních sporů včetně závazků vůči rakouskému partnerovi.) I dnes stojí za připomenutí nález Ústavního soudu z r. 2000, v němž je uznán vklad exilové strany: „která má zřejmé znaky odporu vůči komunismu a která jako taková je podle zákona hodna úcty (§ 3 zák. č. 198/1993 Sb.); s přihlédnutím k tomu proto na z vlasti násilně vypuzený politický subjekt vyvíjející v zahraničí činnost v intencích svého politického zaměření s cílem dosíci zvratu v domácích poměrech je z hlediska českého (československého JM) právního řádu nutno nahlížet jako na subjekt, který v rámci této své činnosti je s to vstupovat do práv a závazků z této činnosti vyplývajících, a proto také z hlediska československého (českého) právního řádu je Čsl. strana soc. demokratická v zahraničí politickou organizací spravující se, bez ohledu na místo jejího působení, tímto právním řádem a svými stanovami, a je tedy samostatným a svébytným právním subjektem.“

Zemanův nástup

Nový předseda strany položil velký důraz na její ideové zakotvení a náležité prohlubování programatických prací. Když selhal velkoryse pojatý pokus o integraci demokratické levice v tzv. Realistickém bloku (uvažovalo se o spojení s Liberálně sociální unií a Zemědělskou stranou), zaměřilo se Zemanovo vedení na soustavné získávání nových členů z řad menších levicových subjektů, nevyjímaje – v případě jedinců – i celé postkomunistické politické formace. Poměrně záhy začal stoupat počet členů poslaneckého klubu a s určitým úsilím se podařilo zvládnout také jeho vnitřní chod. Dalším nesporným úspěchem strany se v předvečer XXVII. sjezdu stalo sjednocení domácí ČSSD s exilovou stranou, která symbolicky pod předsednictvím předsedy Karla Hrubého a svého posledního generálního tajemníka Jiřího Loewyho konala své seberozpouštěcí setkání v místech, kde kdysi zasedalo Hamplovo vedení a kde začínala poválečná zkáza historické strany: v Lidovém domě v březnu 1995. Nesporné úspěchy nového vedení se projevily i v praktické politické sféře: významným (tehdejší stranou ne zcela doceněným) úspěchem v komunálních volbách r. 1994 a zejména průlomovým volebním výsledkem v parlamentních volbách r. 1996. ČSSD v nich zněkolikanásobila svůj dosavadní nejlepší polistopadový volební výsledek a s poměrně těsným rozdílem obsadila jasné druhé místo za Občanskou demokratickou stranou. Bylo zřejmé, že končí éra bezuzdného počínání pravice a zejména neblaze proslulé klausovské modré arogance.

Se jménem Miloše Zemana je spojeno oživení horákovského ústředního odborného zázemí a vznik prvních struktur krajských odborných zázemí. Zatímco vládní koalice vedená ODS využívala státní úřednictvo i tu část vědy a výzkumu, kterou nezrušila, v ČSSD tuto funkci plnily v zásadě zdarma pracující ústřední odborné komise, které byly řízeny sekretariátem odborných komisí, v jehož čele stál odborně zdatný invenční mikrobiolog a filozof Mgr. Karel Zemek, CSc., a jeho blízký spolupracovník ekonom Ing. Jiří Vraný, CSc. Poměrně záhy se tu profilovala poměrně početná skupina budoucích ministrů a významných úředníků sociálně demokratických vlád i klíčových programatiků, jakými byli např. psychiatr Ivan David, historik Vladimír Špidla, již zmiňovaní sledovatelé evropské unijní politiky a komunitárního práva Květoslava Kořínková a Antonín Peltrám (navíc odborníci na kontrolní agendy a hromadnou dopravu i dopravní politiku), ekonomové Věnek Šilhán a Miloš Pick, politologové Miloš Hájek a František Šamalík, ekonom a bytař Jaromír Císař, generál Vojtěch Mencl, kteří přišli z Klubu Obnova, geolog Miloš Kužvart, sociální odborníci Miroslav Hiršl a Milada Bartošová, právník Pavel Rychetský, školský odborník, vědecký pracovník Prognostického ústavu AV ČR Oto Roth, ekolog a filozof Erazim Kohák, prognostik Valtr Komárek, teolog Karel Floss, politici Michal Kraus a Karel Machovec a desítky dalších, v celkovém úhrnu kolem 700–1000 osobností všemožných odborných a vědeckých specializací; mimoto své odborníky měly i oba parlamentní kluby.

Ústřední odborné zázemí připravovalo podklady pro Zemanovy tiskové konference, na nichž se často přímo podílelo, a programové dokumenty nejrůznějšího rázu a charakteru od akčních a volebních po střednědobé a dlouhodobé. Většinu klíčových fakt, spjatých s těmito agendami, zachycuje třetí vydání stranické sociálně demokratické populární encyklopedie Průkopníci a pokračovatelé historika Josefa Tomeše (2013).

Druhá Klausova vláda byla od počátku stíhána nesnázemi, které se nestačily projevit během první poloviny devadesátých let. Dosud poslušní koaliční partneři (zejména předseda KDU–ČSL ministr zemědělství Josef Lux) začali vystupovat ze stínu a využívat přitom vliv, kterému se těšil tehdejší prezident Václav Havel. Působily i přírodní vlivy: povodně, které r. 1997 zachvátily především Moravu, sice dočasně zbrzdily postupné drolení již ne příliš pevné koalice, ale nebyly s to zabránit propuknutí vzpoury uvnitř Občanské demokratické strany. Tzv. sarajevský atentát vedl jednak k pádu druhé Klausovy vlády, jednak k nástupu první polistopadové úřednické vlády někdejšího guvernéra České národní banky Josefa Tošovského, jednak k předčasným volbám, které sice s převahou vyhrála Česká strana sociálně demokratická, ale přitom nebyl zdaleka odstraněn mocenský pat mezi pravicí a levicí násobený také sociálně demokratickým bojkotem stále silné Komunistické strany Čech a Moravy, významně oslabujícím potenciál Lidového domu, a přetrvávajícím, až nečekaně silným postavením Občanské demokratické strany.

Ačkoliv zemanovská charakteristika „spálené země“ byla zřejmou, pro mnohé jen obtížně přijatelnou nadsázkou, stav, ve kterém se země nacházela, rozhodně potěšitelný nebyl. Zatímco v ostatních západních (i ve značné části postkomunistických) zemích ekonomika rostla, česká prodělala pokles a v posledních týdnech roku 1997 se musela mimo povodní vyrovnat s financializačním runem (útokem mezinárodního spekulativního kapitálu) na českou měnu. Skutečný stav národního hospodářství i země, procházející havlovskou blbou náladou, naznačil i požadavek Občanské demokratické strany vůči Zemanově vládě strany na uvádění skutečného stavu státních financí bez berliček různých pobočných slepých ramen veřejných financí (např. Konsolidační agentury), který příkře kontrastoval se statistickou vykazovací praxí Klausových vlád. Neméně tísnivá byla i situace bank. Absentovaly koncepční materiály, které by lépe postihovaly aktuální stav v jednotlivých odvětvích státní i veřejné správy a mnoho nedotažených závazků měla Česká republika i vůči zahraničí. Otázka míry regulace (typické bylo přežívání poněkud jarmarečního příměru o klausovské neviditelné ruce trhu) byla vlastně také odpovědí na míru a rozsah zodpovědnosti pravicových vlád vůči zemi a jejím občanům.

Stabilizační (slangově opoziční) smlouva

Uzavření stabilizační smlouvy (známé pod rozšířenějším označením jako opoziční smlouva) vedlo poprvé v polistopadovém období k ustavení jednobarevné růžové Zemanovy vlády složené vesměs ze stárnoucích, ale stále fyzicky, politicky i odborně zdatných lidí generací Pražského jara; na obě skupiny voličů, ČSSD i ODS, však zapůsobila velmi nepříznivě. Ideová a programová předvolební ofenzíva ČSSD tehdy vyvrcholila pořádáním celé série odborných programových seminářů za laskavého partnerství německé politické Ebertovy nadace (FES), blízké SPD, jejímž vrcholem se stala průbojná osvětová diskuse o základních informacích a souvislostech evropské integrační myšlenky a Evropské unie v českém prostředí, v níž se maximálně angažovala partnerská dvojice ing. Květoslavy Kořínkové a doc. Ing. Antonína Peltráma (tento systematický vrchol polistopadové aktivity ústředního odborného zázemí zůstává – a dlouho zůstane – nepřekonán).

Zemanova vláda tedy zdědila zemi s prázdnou státní pokladnou, zemi, jejíž předchozí premiér označoval desetiprocentní meziroční inflaci za dobrou. Provázena nenávistnou pozorností většiny soukromých i veřejnoprávních sdělovadel (médií) se nacházela v neustálém ohrožení (jednání o koaliční vládě přičiněním předsedy sotva vzniklé Unie svobody Jana Rumla přes Luxovu vstřícnost ztroskotala) Občanskou demokratickou stranou (Václav Klaus byl předsedou Poslanecké sněmovny, kde vystřídal Miloše Zemana), jež dychtivě očekávala napadnutelné projevy neschopnosti ČSSD zemi vládnout. Stála také před ní mj. otázka plynulého zvyšování minimální mzdy, záchrany bankovnictví (zejména Komerční banky, do níž byly vloženy prostředky České správy sociálního zabezpečení) a řešení dalších a dalších nedodělků či přímo zmetků předcházejících pravicových polistopadových vlád.

Předchozí části:

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.