Veronika Sušová-Salminen se ohlédla za sovětským lídrem Michailem Gorbačovem (1931-2022).
Dne 30. srpna 2022 zemřel bývalý generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu a jediný prezident SSSR Michail Gorbačov. Zemřel v době, která ohlašuje konec mezidobí, které začalo skončením studené války v roce 1989 a končí začátkem té nové (a možné, že ne tak studené) války mezi světovými velmocemi, včetně konfliktu na Ukrajině. Politické dědictví Michaila Gorbačova je dnes hodnoceno velmi rozdílně. Jedni mu vyčítají rozpad SSSR a konec sovětského systému, ústupky Západu a ztrátu velmocenské prestiže i špatně provedené reformy doma. Druzí naopak vyzdvihují jeho úspěchy v procesu jaderného odzbrojení, ukončení studené války a otevření prostoru pro svobodu a demokracii v celé východní Evropě i v Rusku. Nicméně ambivalence gorbačovského politické dědictví jen potvrzují, že historické osobnosti a historické procesy nejsou nikdy černobílé.
Michail Gorbačov se narodil v roce 1931 na jihu Ruska v Stavropolském kraji (severní Kavkaz) uprostřed kolektivizace a hladomoru v kolektivizované rodině zemědělců. V 50. letech vystudoval práva na Moskevské státní univerzitě (MGU), v roce 1952 vstoupil do KSSS a už za tři roky byl zvolen tajemníkem Stavropolského krajského výboru. Zatímco mladého Gorbačova na studiích formoval počátek chruščovského tání po Stalinově smrti, kariéru v moskevském centru dělal Gorbačov v době brežněvského „zastoje“ (stagnace). Do Moskvy byl povolán v roce 1978 na pozici tajemníka Ústředního výboru KSSS. O dva roky později se stal členem politbyra, které představovalo ústřední orgán vlády v Sovětském svazu. Jinak řečeno, Gorbačovova kariéra byla vzorovou nomenklaturní kariérou. Za rychlým vzestupem do stranických funkcí mohla skutečnost, že Gorbačov za sebou měl mocné sponzory (především Fjodora Kulakova, bývalého tajemníka Stavropolského krajského výboru, šéfa zemědělského oddělení Ústředního výboru KSSS a člena politbyra). Zvláštní pozice Stavropolského kraje jako lázeňské oblasti umožnila Gorbačovovi udržovat osobní vztahy s většinou moskevského vedení: na léčbu sem jezdili svého času například Alexej Kosygin, Jurij Andropov nebo Michail Suslov.
Do čela KSSS se Gorbačov dostal v roce 1985, v době, kdy stagnace už přecházela do vážné vnitřní krize celého systému. Gorbačov později přiznal, že on a jeho spolupracovník Eduard Ševarnadze v roce 1984 při jednom z osobních rozhovorů došli k závěru, že „všechno je prohnilé“ a „už není možné dál takto žít“. Gorbačov si uvědomoval, že sovětská ekonomika se ocitá ve vážných problémech, které ohrožovaly status SSSR jako supervelmoci. Reformy, které Gorbačov začal po roce 1985 prosazovat, byly zaměřeny na ekonomiku. Některé z prvků, které navrhoval (například participace dělníků v řízení závodů) se inspirovaly nápady československých reforem 60. let, což je jedna z historických ironií. Perestrojka ostatně souzněla s řadou reformistických témat z východoevropského bloku, které před tím sovětské centrum krvavě potlačilo. Perestrojka měla restrukturalizovat sovětskou ekonomiku a styl řízení. Glasnosť (otevřenost) měla sovětské společnosti umožnit inovační rozlet, který svazovala velká míra centralizace a byrokracie. Problémem Gorbačovova programu byla nepromyšlenost, reformy se často prováděly spíše ad hoc než systematicky a systémově. Jejich princip spíše navazoval na ruské politické tradice – reformy či modernizace shora (a je fakt, že sovětský systém ani jinou formu reforem neumožňoval). Dost možná, že gorbačovské reformy přišly příliš pozdě a nemohly už zvládnout kumulaci problémů, kterým SSSR čelil v druhé polovině 80. let: hospodářská stagnace, rostoucí deficity zboží, které ještě posílila Gorbačovova antialkoholická kampaň, černobylská katastrofa, růst etnických konfliktů na okrajích SSSR, zemětřesení v Arménii atd.
V mezinárodní politice se Gorbačov zaměřil na politiku které měla vnitřní reformy umožnit, tj. snažil se o snížení mezinárodního tlaku, tlaku (také ekonomického) závodů ve zbrojení (vyvolaným Reaganovým programem „hvězdných válek“) a velmocenské soutěže. Gorbačov uvažoval v intencích vytvoření prostoru pro reformy, tzv. peredyška (передышка). Podezírat ho z toho, že by jeho snahou byla ztráta statusu supervelmoci či dokonce rozpad SSSR, je omyl. Gorbačov byl vždy přesvědčen o tom, že SSSR si zaslouží postavení supervelmoci a postsovětské Rusko respekt.
V roce 1986 oznámil stažení sovětských vojáků z Afghánistánu a také počátek procesu jaderného odzbrojování ve spolupráci s administrativou Ronalda Reagana. Později ohlásil stažení sovětských jednotek a vlivu z východní Evropy a přispěl ke, ne-li umožnil, sjednocení Německa. V této době se formovaly hlavní pilíře pro novou bezpečnostní situaci v Evropě prostřednictvím omezování jaderného zbrojení, které je dnes bohužel do značné míry minulostí. Podobně jsou minulostí přísliby Pařížské charty a gorbačovské myšlenky společného evropského domu. V krizovém roce 1991 se zasazoval o zachování společného státu, kterému paradoxně zasadil poslední ránu srpnový puč konzervativního křídla (ke kterému došlo den před podepsáním nově dojednané svazové smlouvy). Sovětský svaz se stal krátce nato minulostí, podobně jako KSSS, kterou Gorbačov vedl.
Po roce 1992 se Gorbačov pohyboval v ruské politice jednak prostřednictvím svého nadačního fondu, jednak prostřednictvím několika sociálnědemokratických projektů. Jeho vztahy k Zjuganovovi a současné Komunistické straně Ruska byly vlažné – Zjuganova viděl jako člověka, který podle Gorbačova podpořil v roce 1991 konec SSSR. Gorbačovův vztah k současnému ruskému vedení byl ambivalentní: na jednu stranu kritizoval dedemokratizační kroky režimu, na druhou v roce 2014 podpořil anexi Krymu a kritizoval západní politiku rozšiřování NATO v blízkosti hranic Ruska.
V posledních letech vystupoval za jaderné odzbrojení a varoval před vojenským konfliktem. V roce 2017 varoval před další militarizací politiky a zbrojení s tím, že jaderná válka se znovu stává reálnou. V roce 2020 svoje varování zopakoval a žádal světové lídry, aby snížili výdaje na zbrojení napětí. „Válka je znakem porážky, selháním politiky,“ psal. Rozpadu SSSR opakovaně litoval. V roce 2020 řekl, že se SSSR by byl podle něj svět spravedlivější, bezpečnější a stabilnější. V souvislosti s 30. výročím rozpadu SSSR v uplynulém roce Gorbačov prohlásil: „Věřím, že demokratická cesta rozvoje Ruska je jedinou správnou cestou, že jenom na této cestě se země může rozvíjet a řešit jakékoliv problémy.“
Michail Gorbačov se zapsal do dějin jako člověk, který se snažil o vnitřní reformu systému, ve který věřil a který se mu rozsypal pod rukama. Rychlost s jakou se sovětský systém i sovětský stát rozpadly překvapila mnohé nejen doma, ale i v zahraničí. Tento kolaps měl komplexní (ale hlavně vnitřní) příčiny, které přesahovaly Gorbačova jako figuru. Přispěl ale zřejmě k tomu, že se Gorbačovovi a jeho nástupcům už v čele oslabeného, a podle mnohých poraženého, postsovětského Ruska nepodařilo prosadit novou koncepci bezpečnosti v Evropě s novým Ruskem jako jeho pevnou součástí a garantem.
Dnes budeme nuceni revidovat dosavadní hodnocení historiků o mírovém rozpadu SSSR, protože současná válka na Ukrajině je nejen projevem systémové krize bezpečnostní architektury v Evropě, ale také zřejmě odloženým postimperiálním konfliktem. Přes všechny chyby a omyly Michailu Gorbačovovi nikdo nemůže upřít, že se do konce života zasazoval o mír, za jaderné odzbrojení a za humanismus. Jak napsal současný ruský komentátor Konstantin Remčukov, Gorbačov si ve volbě mezi ideologií, státem a člověkem zvolil nekompromisně člověka. Čest jeho památce.