Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (10. díl)

Jiří Malínský Komentáře

Jiří Malínský zachycuje události a atmosféru druhé poloviny 60. let, mimo jiné čtvrtý pokus o obnovu ČSSD.

Naděje Pražského jara    

Předhistorie

Poslední předlednová léta probíhala ve znamení sílící krize novotnovského Československa. Propuštění političtí vězni usilovali o aktualizaci tradice Třetí republiky, umělecké svazy se dožadovaly skutečných tvůrčích svobod a náležitě o sobě dávaly vědět i společenské vědy. Šikovské ekonomické reformy vyžadovaly další prohloubení a pokračování. Ožila i slovenská scéna mj. po vydání knihy Gustáva Husáka Svědectví o Slovenském národním povstání a měnit se začal i pohled na druhého československého prezidenta Edvarda Beneše a jeho úlohu a význam během mnichovské krize. Vyšla i – s velmi pozitivním mezinárodním ohlasem – prognostická sborníková publikace Civilizace na rozcestí. Pozoruhodným vkladem umělců vedle velké herecké generace tzv. kamenných divadel byla divadla malých forem zasahující do všech krajů a velké úspěchy populární hudby opět s pozitivním mezinárodním ohlasem.

Tyto tendence vyvrcholily r. 1967. Antonín Novotný se pokusil sílící reformní opozici zvládnout instrumentáriem stalinského období; namísto toho prokázal vyvanutost těchto administrativně policejních prostředků a jen dále urychlil koncentraci reformních sil. Strahovské události (studentské bouře), faktická prohra stranického vedení na IV. sjezdu spisovatelů i arogantní vystupování Antonína Novotného v martinské Matici slovenskej vedlo k rozhodujícímu oslabení jeho pozic na říjnovém a prosincovém plénu ÚV KSČ a naopak ke spojení opozice na říjnovém zasedání ÚV KSČ.

Síly sbírali i sociální demokraté. Shromažďovali podklady pro svou rehabilitaci a stupňovali své petiční i individuální úsilí jak na Generální prokuratuře, tak v sídle komunistického stranického ústředí na nábřeží Dolního Nového Města. R. 1966 založila skupina amnestovaných sociálních demokratů (Rudolf Noha a Josef Munzar) namísto zakázaného Jack London klubu v rámci Československého svazu mládeže Klub trampů londonovců (americký demokratický socialista Jack London byl považován režimem za „pokrokového“ amerického spisovatele a jeho knihy byly vydávány ve vysokých nákladech; v ČSSR byl vydán i jeho proslulý dystopický román Železná pata –  přeložen i jako Chicagská komuna); v jeho výboru vedle sociálních demokratů zasedali i mladší pracovníci tehdejšího trampského hnutí. Předsedou výboru se stal Rudolf Noha. Klub se pod jeho vedením profiloval poměrně stabilizovanou schůzkovou a programovou činností, což umožnilo volné scházení a rokování sociálních demokratů a dalších politických vězňů. Mimoto klub pořádal vzpomínkové večery na spisovatele, věnoval se historii skautství (skautingu) apod. Programy, doplňované vystoupeními rockových (big beatových) a trampských (country) skupin, umožňovaly v rámci trampského hnutí rozšiřování jeho činnosti do celé republiky. Už v lednu 1967 klub vyprodal sál Žofína, když pořádal Londonovský večer. Činnost Klubu trampů londonovců se stala specifickou formou schůzkového hnutí a byla proto soustavně sledována Státní bezpečností jako tzv. akce Tramp.

Státní bezpečnost tak byla odkázána na domněnky a dohady. I to oslabovalo sílu a prestiž novotnovského režimu. Charakteristický je pro toto směřování i tento dohad pražské Státní bezpečnosti: „Z počínání býv. prominentů soc. demokracie v ČSSR je zřejmé, že upouštějí od myšlenky násilného zvratu státního zřízení v ČSSR. Pod rouškou stoupenců socialistického zřízení a pod heslem při rozvoji socialistické demokracie se nyní orientují na vytváření podmínek k obnově opoziční sociálně demokratické strany v ČSSR.“ Může se v tom cítit také názvuk o několik let mladšího dokumentu – Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (1970).

Výbuch svobody

Brežněvovo vedení, jak se zdá, podcenilo míru a dosah samostatnosti československého vývoje. Pád Novotného režimu jako důsledek řady strategických a taktických chyb, jichž se dopustil někdejší symbol původně XII. sjezdem KSČ proklamovaného obrodného procesu Antonín Novotný, přispěl, jak již bylo uvedeno, k nástupu nové funkcionářské generace. Novotného nástupce, podceňovaný Alexander Dubček, původně muž vnitrostranického kompromisu (ale také vedoucí funkcionář slovenských komunistů a člen barnabitské komise), svým civilním kultivovaným vystupováním naplnil pro mnohé až nečekaně rychle starou socialistickou zásadu kdo chce zapalovat, musí sám hořet. V tomto ohledu však Dubček nebyl ani zdaleka osamocený a navíc nezávisle na jeho úsilí existovalo v KSČ samostatné křídlo reformních komunistů, soustředěné kolem pražského městského výboru KSČ a působící také v uměleckých svazech. Březnovým výbuchem svobody přišlo konečně i do zatuhlého Československa tání.

Dvacet let staré bariéry praskaly a rozpadaly se doslova před očima. Hnací silou byl především stav národního hospodářství, na němž se začaly projevovat prvky stagnace, ale také výroby pro výrobu, tj. výrobků pro svou zmetkovost předurčených ne pro lidi, ale pro sklady. Úsilí o rehabilitaci politických vězňů padesátých let i snaha oživit vše životaschopné, zděděné z První republiky, bylo dalším rysem doby

Sociálně demokratická renesance

Ožívat začali i sociální demokraté střední a starší generace, kteří se mezitím – byť nesnadně a někdy až těžce – znovu zařadili do občanského všednodenního života. Podle postoje k myšlence obnově činnosti strany se rozdělili do tří skupin: na pesimisty, nevěřící hloubce a podstatnosti probíhajících změn (Dubčekovo vedení mohlo zastavit obrodný proces prakticky kdykoliv, neboť nikdy nepustilo z rukou žádnou mocenskou páku); skeptiky, jistící své počínání prvotní osvětovou fází (o Československé sociální demokracii byli podrobně informováni jen nečetní zasvěcení pamětníci); a optimisty (vycházeli z názoru o neplatnosti tzv. sloučení z června 1948, které se záměrně vyhnulo hlasům takřka 400 000 členů tehdejší strany demokratického socialismu přímým porušením organizačního řádu ČSSD). Druhá skupina založila Masarykovo sdružení pro demokratický socialismus (v jeho pětičlenném pracovním výboru působili Zdeněk Bechyně, Karel Hrubý, Jaroslav Kohout, Jaroslav Krejčí a Zdeněk Peška), třetí pracovní ústřední výkonný výbor ČSSD (předsedal mu opět Zdeněk Bechyně, členy dále byli František Čoupek, Josef Munzar, Josef Veverka a Přemysl Janýr). Klíčovou osobností v pořadí již čtvrté obnovy strany byl syn někdejšího vícenásobného místopředsedy vlády první Československé republiky, voják západních druhoodbojových legií a politický vězeň padesátých let Zdeněk Bechyně.

(Pamětní deska pokusu o obnovení Československé sociální demokracie v roce 1968 se nachází v Hybernské ulici, viz odkaz zde).

22. dubna 1968 sdělila Generální prokuratura výsledky svých dodatečných šetření bezpečnostnímu oddělení ÚV KSČ. Mj. zjistila „že vytvoření ústředního ilegálního vedení tzv. pravicových sociálních demokratů bylo kombinací orgánů vyšetřování v roce 1954, kdy schůzky býv. čelných funkcionářů oficiálně (správně sociálně – Karel Kaplan) demokratické strany, při kterých docházelo k politickým debatám, byly orgány Státní bezpečnosti, prokuraturou a soudem považovány za ilegální, mající za cíl snahu o obnovení býv. soc. dem. strany.“ Stíhané skutky buď nebyly trestným činem, nebo se vůbec nestaly. V závěru zprávy se konstatovalo, že nepřátelský postoj komunistické strany k sociální demokracii a z něj plynoucí „nesprávné politické hodnocení činnosti býv. funkcionářů soc. dem. strany až do poslední doby mělo za následek nejen jejich odsouzení, ale i jejich pozdní rehabilitaci.“

V několika málo měsících své faktické působnosti (březen–srpen 1968) se ustavilo prozatímní ústřední vedení, které vedl Zdeněk Bechyně jako předseda a RNDr. Josef Veverka jako generální tajemník; kolem jednání s komunisty se pohyboval i politický vězeň Přemysl Janýr. Spolu s tím vznikly i základy ústředního odborného zázemí, prozatímní krajské výbory a mnoho prozatímních výborů okresních a započalo i ustavování místních politických organizací. V Literárních listech se 4. července 1968 objevila podpůrná petice podepsaná řadou významných osobností tehdejšího veřejného života (mj. Jarmila Bechyňová – sestra Zdeňka Bechyně, Blanka Bohdanová, Václav Černý, Václav Havel, Antonín Moskalyk, Jan Procházka, Jaroslav Seifert, Josef Škvorecký, Václav Voska).

Sblížení i vzdálení

Tyto kroky vyděsily nejen komunisty, ale zejména někdejší sociálně demokratické kryptokomunisty kolem Zdeňka Fierlingera. 11. května 1968 vyšlo v Rudém právu prohlášení o platnosti „sloučení“ ČSSD a KSČ v červnu 1948, které výslovně varovalo před obnovením sociální demokracie. Mezi 15 signatáři, kteří je podepsali, byli Zdeněk Fierlinger, Ludmila Jankovcová, Evžen Erban, Jiří Hájek, Jiří Lederer a Stanislav Pošusta.

Pro obě strany vznikla mimořádně obtížná situace: sociální demokraté sice uznávali ústavně zakotvenou vedoucí úlohu KSČ, trvali však na druhé straně na důsledném návratu k třetirepublikové Národní frontě politických stran (tj. návratu před únor 1948, ale nikoliv před květen 1945, tj. neporušili rámec Košického vládního programu) a naznačovali rovněž, že jsou připraveni ve vhodné chvíli převzít svůj díl odpovědnosti za vývoj společnosti.

27. června 1968 (datum tzv. sloučení) udělil prezident republiky armádní generál Ludvík Svoboda Řád práce in memoriam sociálním demokratům Dezideru Benauovi, Josefu Fischerovi, Jiřímu Frantovi, Robertu Kleinovi, Jaroslavu Nebesářovi a Václavu Patzakovi; vyznamenaní byli aktivními účastníky domácího i zahraničního druhého odboje a oběťmi nacistické a zčásti i komunistické perzekuce. O rok později byl Svobodou vyznamenán Řádem republiky stařičký prvorepublikový předák JUDr. Ivan Dérer.

Dubčekovo vedení bylo ve svých vlastních očích v kleštích: použití perzekučních metod by znamenalo ztrátu důvěry veřejnosti a fakticky opuštění linie Ledna (Dubček se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ na zasedání pléna ÚV 5. ledna 1968), z druhé strany však také působilo – mimo vlastní předsudky členů vedení KSČ – výhružné ovzduší vyzařované z Moskvy a většiny satelitních států ruského vnějšího sovětového impéria. Obtížná jednání obou stran, která byla vedena mezi květnem a červencem 1968, dospěla, zdá se, k oboustranně přijatelným závěrům: Bechyněho pracovní ústřední výbor (nikoliv přípravný) podporoval Dubčekovo vedení a nemínil mu působit zbytečné potíže v jeho stále nesnadnější komunikaci s Moskvou a Varšavskou smlouvou; Dubčekovo vedení, hrající o čas, který by umožnil svolání mimořádného 14. sjezdu Komunistické strany Československa, naznačovalo připravenost k legalizaci Československé sociální demokracie počínaje zářím 1968 a jednáním XIV. mimořádného sjezdu původně plánovaného na 9. září 1968, a s tím spojenou návaznou možnost vládní spoluúčasti Lidového domu. To otevíralo prostor pro dotvoření přípravných výborů ČSSD na ústřední, krajské, okresní i místní úrovni a pro postupnou obnovu sociálně demokratického hnutí v rámci Národní fronty. V pozadí zůstávala vyčkávající Socialistická internacionála a pochopitelná byla – byť zejména pro nedostatek informací především platonická – podpora exilové strany.

Mráz z Kremlu však byl rychlejší a dlouho připravovaný vpád vojsk většiny členských zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 (za tichého souhlasu NATO) odsoudil tyto naděje k pádu do historické propasti. To, že to současně znamenalo počátek globálního ideového vyprazdňování komunismu, si v prvních okamžicích horečných týdnů a měsíců let 1968, 1969 a 1970 nikdo neuvědomoval: jednak tento posun nebyl jasný, jednak ruská okupace pro příslušníky hned dvou nosných generací demokratického socialismu znamenala nevratnou ztrátu životní šance. Důvodná naděje Pražského jara uvadla do šedého času normalizace.

Souhrn aktivit a úsilí domácích sociálních demokratů vysoce ocenila ve Švýcarsku pořádaná rotschuoská konference exilové ČSSD (1973) a nanejvýš pochvalně se o ní vyjádřila i Socialistická internacionála (1969).                           

Předchozí části:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.