Sankce vůči Rusku by mohly vyvolat zuřivou soutěž mezi evropskými zeměmi o zajištění alternativních dodávek plynu.
Evropa se obrací na Afriku, aby jí pomohla zbavit se závislosti na dodávkách zemního plynu z Ruska, protože válka na Ukrajině se stále stupňuje. Tento krok podporuje Akinwumi Adesina, šéf Africké rozvojové banky, který v březnu řekl: „Evropa hledá alternativní zdroje dodávek plynu. Ty mohou být v Africe.“ Itálie nyní vede diplomatickou kampaň s cílem projednat možnou diverzifikaci dovozu energií, přičemž před Velikonocemi uskutečnila návštěvy Alžírska a Egypta a tento měsíc následovaly návštěvy Konga a Angoly (viz také náš článek zde).
Jak ukazuje infografika webu Statista (viz níže), zdaleka největšími vývozci zemního plynu na tomto kontinentu jsou Alžírsko a Nigérie, které v roce 2020 dodaly do zahraničí 35 000 až 40 000 milionů metrů krychlových (na 7. a 8. místě na světě). V loňském roce byly tyto země jedinými dvěma africkými dodavateli zemního plynu do Evropské unie a podílely se na jejím dovozu 17 %, resp. 4 %. Dalšími významnými hráči v regionu jsou Egypt, Libye, Rovníková Guinea a Angola. Země subsaharské Afriky sice mají zásoby plynu, ale podle Al Džazíry nemají zájem ze zahraničí a investice potřebné k tomu, aby se odvětví otevřel přístup do Evropy.
V současné době přivádějí zemní plyn z Afriky do Evropy tři plynovody: Transmed, který umožňuje vývoz z Alžírska do Itálie (přes Tunisko), Medgaz, který spojuje Alžírsko se Španělskem pod mořem, a také Greenstream, který má skromnější kapacitu a spojuje Libyi se Sicílií. Kvůli diplomatickému napětí s Marokem Alžírsko loni v říjnu uzavřelo plynovod Maghreb-Evropa (GME), který prochází územím jeho souseda. Od roku 2027 se očekává, že plynovod NIGAL bude přepravovat zemní plyn z Nigérie (která vyváží především po moři), ale výstavba tohoto plynovodu zatím nezačala.
Budou mezi sebou evropské země soupeřit o plyn?
Sankce vůči Rusku by mohly vyvolat zuřivou soutěž mezi evropskými zeměmi o zajištění alternativních dodávek plynu. Německo a Itálie jsou v této oblasti obzvláště aktivní již nyní, uvedl Arturo Varvelli pro Evropskou radu pro zahraniční vztahy (ECFR).
Řím se soustředí především na jednání se severoafrickými zeměmi. Tyto nové smlouvy v severní Africe znamenají, že od příští zimy bude Itálie schopna nahradit polovinu svého dovozu energie z Ruska.
Dohoda Říma s Alžírskem však vyvolala v Madridu obavy, protože Španělsko v současnosti odebírá 47 % plynu z Alžírska. Jednání mezi Španělskem a Alžírskem o zvýšení energetických dodávek pro Alžírsko již několik měsíců váznou – a zdá se, že trpí zhoršením vzájemných vztahů, které následovalo po nedávném příklonu Španělska k Maroku ve sporu o Západní Saharu. Španělsko se údajně obává, že by jeho energetická bezpečnost mohla být ohrožena dohodou Alžírska s Itálií (zejména vzhledem k omezené výrobní kapacitě severoafrické země).
Jak ovšem Varvelli dále upozornil, „většina hlavních producentů plynu – od Kataru přes Ázerbájdžán až po severoafrické země – jsou autokracie, které jsou náchylné k nestabilitě a mají špatné výsledky v oblasti lidských práv“. „Obracet se proto na tyto země kvůli získání nezávislosti na ruské energii se zdá být poněkud krátkozraké,“ míní autor.
Zanedbaná energetická bezpečnost
V 90. letech 20. století zahájily evropské instituce postupnou liberalizaci energetických trhů, která spočívala v oddělení výroby a dodávek energie od kontroly přenosových sítí. Ze všech státních monopolů se staly soukromé společnosti, které soupeřily o podíl na trhu. Tento model vycházel z přesvědčení, že integrace trhu se zemním plynem na evropské úrovni vytváří příležitost k podnícení konkurence ve větším měřítku, z čehož budou mít prospěch spotřebitelé. V dnešní době se však ukázaly limity tohoto přístupu. To znamená, že tento model nezohledňoval energetickou bezpečnost – která byla v době, kdy měly země hojný přístup k energii, většinou ponechána na národních vládách. (Celý článek si můžete přečíst na tomto odkaze „Burn time: The case for a new European energy union“; ECFR, 13.04.2022).
Infografika ukazuje největší vývozce zemního plynu v Africe a trasy plynovodů do Evropy. Zdroj: Statista.
Psali jsme:
- Ruskou ropu a plyn bude možné nahradit během 5 až 10 let
- Může se Španělsko stát evropskou plynovou platformou?
- Itálie si zajistila plyn v Africe
- Reakce poptávky Evropské unie na vysoké ceny zemního plynu
- Jak snížit závislost na ruském plynu? Země EU sázejí na plovoucí terminály LNG
- Německo se obejde bez ruského plynu do roku 2024, bez ropy a uhlí do konce roku 2022
- IEA: Jak může Evropa do roka výrazně snížit dovoz zemního plynu z Ruska?
- Které evropské země jsou nejvíce závislé na ruském plynu?
- EU hledá alternativu ruského plynu v Ázerbájdžánu
- Kdo by mohl pokrýt výpadek ruského plynu?
- Draghi: Itálie v posledních desetiletích nediverzifikovala zdroje a dodavatele energie
- Dodávky zemního plynu z Ruska do Evropy poklesly o 55 %
- Komplexní pohled na trh zemního plynu
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.