Historik Jiří Malínský nabízí seriál článků věnovaný letošnímu 80. výročí osvobození Československa. Dnes pokračuje sedmou částí.
Třetí vzpomínka Otakara Machotky
Porevoluční aktivitou České národní rady se ve své třetí vzpomínce Česká národní rada po revoluci (s. 109–119) opakovaně obíral Otakar Machotka. Ruská tanková vojska v Machotkově líčení po zprávě o propuknutí Pražského povstání během noci z 8. na 9. květen projela dvousetkilometrovou vzdálenost z Drážďan do Prahy. Zvláštní provolání ČNR vítalo Rudou armádu rozhlasem v 7.40 hodin ráno: „Slavná Rudá armáda vstoupila na půdu svobodné Prahy. Německé hordy, které ještě dnes v noci vraždily a loupily, prchají před ní zpět do vnitřního města. Zesilte ihned pohotovost na barikádách. Zajímejte německé vrahy a rozdrťte je, postaví-li se na odpor. Pražský lid vítá důstojné vojáky našeho velkého sovětského spojence. Smrt německým okupantům! Ať žije slavná Rudá armáda, osvoboditelka naší vlasti, ať žije svoboda! Zdravíme slavnou Rudou armádu Osvoboditelku! Česká národní rada.“ (ss. 109–110)
Ruská vojska se hrdinně, jak napsal doslovně Machotka, pustila do bojů se zbývajícími nacistickými zoufalci. Padlí rudoarmějci (jejich přesný počet nebyl znám) byli pohřbeni na Smetanově náměstí před Rudolfinem, o němž se předpokládalo, že se do něj vrátí parlament. Delegace ČNR navštívila generála Pavla Semjonoviče Rybalka (1894–1948) v jeho pražském sídle: její nepříjemnou pozornost přitáhly stoly přeplněné lahůdkami všeho druhu. V deset hodin začalo jednání s Rybalkem; velmi živě se dotazoval na vlasovce; z dalšího rozhovoru vyplynulo, že budou, dostanou-li se do ruských rukou, všichni postříleni. Nekomunističtí členové ČNR prosili za jejich životy a vyzvedávali statečnost, kterou prokázali v nedávném boji s nacistickými vojsky. Rybalko posléze přislíbil, že životy prostých vojáků budou ušetřeny.
Rybalko ČNR opakovaně vyhledával. Jeho záměrem bylo dostat do Prahy co nejdříve vládu. Kupodivu si v tom rozuměl i se svými českými partnery. Jak napsal Machotka „Ku podivu politické chytráctví a naprostá nesobeckost se setkaly na stejné politické linii.“ (s. 111) Současně do místností ČNR dorazili ruští filmaři, vyslaní Rybalkem, kteří pohotově natáčeli „bojově vylepšené“ prostory, které zprvu na ně působily odpudivě pro svou naprostou civilnost.
Jásot i smutek
Současně sem s žádostmi nejrůznějšího druhu přicházelo mnoho lidí; nadšení z revoluce však zatím překrývalo zjevné amatérství, které tento spontánně vzniklý vedoucí orgán z pochopitelných důvodů doposud provázelo. A tak se prostory Rady živelně zvětšovaly o další a další místnosti v prvním a druhém patře „kachlíkárny“, tj. budovy Ústředního sociálního úřadu Hlavního města Prahy (Bartolomějská 306/7). Jistota svobody dávala křídla; kus této opojně radostné atmosféry je obsažen v telegramu ČNR prezidentu Benešovi: „Česká národní rada hlásí, že revoluční povstání českého lidu v Praze i na venkově bylo dovršeno osvobozením našich zemí od německých okupantů. Německá vojska v Praze i na venkově kapitulovala. Vláda přešla do rukou lidu a jeho orgánů. Očekáváme Váš návrat domů. Letiště jsou volná.“ (s. 112)
Členové předsednictva ČNR dostali přidělena auta se šoféry. Machotka se vydal domů k Pankráci, kde po dva dny v rodině nevěděli, co se s ním děje či stalo. První hodiny osvobození byly také neseny snahou přebudovat ČNR na zárodek parlamentu; mezi novými členy si Machotka vybavil prof. Krajinu, prof. Černého kromě řady dalších, i moravských posil. I nadále čeští sadisté vraždili – také v Bartolomějské ulici – německé civilisty; Smrkovský podle Machotky bránil v použití účinného zásahu proti nim. Během Pražského povstání zahynulo na české straně kolem 3 000 lidí. Mimoto bylo přibližně 10 000 raněných. Na barikádách bojovalo zhruba 31 000 mužů a žen.
Po r. 1948 mimo poprav Jaromíra Nechanského (1916–1950) a Veleslava Wahla ml. (1922–1950) byl odsouzen generál Kutlvašr pro svou údajnou zradu; protiprávně postižen byl i Smrkovský. Kutlvašrův podvodně vytvořený „trestný čin“ měl spočívat ve vyjednávání s Frankem (ve skutečnosti je vedl dr. Kotrlý, Kutlvašr byl jeho ČNR schváleným vojenským poradcem) a Vlasovem (generál tlumočil). Po roce v květnu 1946 se delegace České národní rady, která chtěla předat prostřednictvím ruského velvyslanectví Stalinovi výpravnou adresu (písemné poděkování), byla ústy subalterního úředníka Ivana Čičajeva (1896–1984) lživě vyrozuměna, že se v květnových dnech údajně chovala zbaběle a kapitulovala před Němci.
Úspěch Pražského povstání – následně usuzoval Machotka – byl pro Rusy zvlášť tíživý. (Bylo to znát i na tomto typicky sovětizačním dopise sovětského velvyslance Valeriana Alexandroviče Zorina (1902–1986) z 30. května 1945: „Vážený pane ministerský předsedo, zasílaje v příloze dokument československého sborového velitelství v Kladně, podepsaný generálem Vojtěchem, rozšiřovaný vylepováním na viditelných místech a rovněž odvolávaje se na úvodník časopisu Národní osvobození ze dne 9. května 1945, ve kterém byla uveřejněna dohoda o odchodu německých vojsk z Prahy, mám tu čest upozornit Vás na to, že jak je vidět ze zmíněných dokumentů, Česká národní rada, působící do vstupu Rudé armády do Prahy, předem připravovala plány na záchranu německých vojsk a poskytnutí pomoci k zachování jejich zbraní, při čemž tyto plány byly zveřejněny s podpisem Alberta Pražáka, Josefa Smrkovského, Josefa Kotrlého, Jaromíra Nechanského, generála Karla Kutvašra, pplk. Bürgera (Bartoše – JM), pplk. Kadanky a rovněž výše uvedeného gen. Vojtěcha. V souvislosti s uvedeným mám čest oznámiti Vám, že uvedené osoby, které mají účast na plánech na záchranu německých vojsk, rozdrcených Rudou armádou na východištích k nástupu na Prahu, nemohou požívat důvěry velitelství Rudé armády a rovněž, samozřejmě i důvěry československé vlády a nemohou státi v čele správy v Praze (Českého zemského národního výboru – JM). Přijměte, pane ministerský předsedo, moje ujištění o hluboké úctě k Vám. Zorin“ 5. června 1945 první Fierlingerova vláda provedla v nástupnické organizaci České národní rady Českém zemském národním výboru čistku: z funkce předsedy byl odvolán Josef Smrkovský, vyjednavač s vlasovci a německými vojsky dr. Josef Cyril Kampelík byl, jak už bylo řečeno, „uklizen“ na kanadskou ambasádu. Drobnější sankce v ostatních případech následovaly.
16. května byla ČNR Benešem přijata v přijímacím salónku Wilsonova nádraží: „V Praze jeho přivítání obyvatelstvem bylo zcela triumfální. … Doktor Pražák a já jsme mu představili jednotlivé členy Rady. Prezident nás přijal mnohem vřeleji a srdečněji než naše vláda. Svůj vřelý poměr k nám si podržel i později.“ (s. 116) Brzy po jeho příjezdu se pod Benešovým vedením konala přehlídka barikádníků; volba jejich velitelů byla kompromisní: dvojice velících důstojníků zastupovala závodní milice (do bojů podle Machotky zasáhly minimálně) a krvácející barikádníky. Nastal čas dekorování. Členové předsednictva ČNR během zvláštní audience u prezidenta 29. května 1945 obdrželi Československý válečný kříž 1939 a Medaili za statečnost. K tomu byla přidána zvláštní medaile ze zlata. Machotku pálila i otázka osvobození Prahy. Prezident Beneš k tomu zaujal stoický postoj: „Mluvil jsem o tom s prezidentem Benešem, který k tomu zaujal filosofické a celkem pasivní stanovisko. Řekl, že historická pravda musí zatím ustoupit pravdě politické a že snad za dva nebo tři roky bude možno dát průchod pravdě historické.“ (s. 117) Prvotní, již před očima poučených současníků probíhající sovětizace Československa byla opravdu neoddiskutovatelnou.
Přesto všechno bylo Pražské povstání pro Machotku mimořádným životním vrcholem: „Pražské povstání bylo pro všechny účastníky radostnou a mravně očišťující zkušeností. Vyčerpaní, vyhladovělí a dlouholetým strachem ubití lidé se vzchopili spontánně k výsostně hrdinnému činu. Beze zbraní se dali do revoluce za osvobození svého národa a vyzvali k boji velkou a znamenitě vyzbrojenou armádu. Jejich jedinou zbraní zpočátku byly pouhé dlažební kameny pražských ulic, z nichž postavili obranné barikády.“ (s. 117) Mimoto zmiňuje významný příspěvek vlasovců a českou nutnost bojovat v mezních historických situacích také sám za sebe jako základní předpoklad sebeúcty.
Předchozí díly: