Historik Jiří Malínský nabízí seriál článků věnovaný letošnímu 80. výročí osvobození Československa. Dnes pokračuje šestou částí.
Z internace do čela revoluce
Nejbližší dny se vzrušení internovaných stupňovalo. 7. května přišel den zvratu dynamizovaný sdělením o bezpodmínečné kapitulaci Dönitzova kabinetu. Z původní nacistické představy o instalaci Frankem inspirovaného nového, svým zaměřením převážně kolaborantského kabinetu nezbyl kámen na kameni. Naopak Leimer, který se v ty dny pohyboval kolem Krajiny, se po kratším váhání dal k dispozici vznikajícím československým orgánům. Krajina ještě 7. května vstoupil do bojů Pražského povstání, když spoluúčinkoval při odzbrojení německé posádky ve škole na Hanspaulce.
9. května do Prahy dorazila vojska vítězné Rudé armády: „Město, unavené válkou a posledními boji, tonulo v záplavě praporů. Na ulicích lidé vítali přijíždějící ruské vojáky, kteří seděli na tancích, valících se do města. Snad ještě několik ojedinělých hnízd německého odporu posledních zoufalců bylo nutno zlikvidovat.“ (s. 129) 10. května se účastnil jednání České národní rady, do níž byl na místě kooptován. Účastnil se i uvítání první Fierlingerovy vlády na kbelském letišti. Shledal se tu s dr. Prokopem Drtinou (1900–1980), jehož označil za zakladatele Politického ústředí.
V závěru své vzpomínky prof. Krajina smutně konstatoval: „Ještě větší chyba byla, že vláda nepřijala program domácího odboje (Ústředního vedení odboje domácího) Za svobodu. Kdyby se tak bylo stalo, Československo by se nemohlo státi tak snadno obětí komunistické diktatury. Tento program byl pokračováním Masarykových ideí. Košický program bylo kukaččino vejce, vložené od komunistů do hnízda znovuvzkříšeného státu, který se mohl vyvinout v pokračování Československé republiky hodné jména Masarykova. Doufejme, že se nová generace postará o napravení této chyby.“ (s. 130)
Rozvažování Františka Schwarzenberga
Dalším aktivním účastníkem Pražského květnového povstání byl dr. František Schwarzenberg (1913–1992), strýc zakladatele TOP 09 Karla Schwarzenberga. Svůj memoárový text Úvahy a vzpomínky současníka (s. 131–141/143) uvodil konstatací existence řady přetrvávajících nejasností, které v době jeho zveřejnění stále přežívaly. Úvodem vyvrací tvrzení postnacistické německé propagandy, že převládající postoje českého národa během okupace byly ideově neseny jeho údajně převládající pronacistickou kolaborací. Pražské povstání samo mělo být „jen“ věcí nepatrné hrstky a dodatečně mělo smýt české válečné viny.
Vnitročesky se povstání na jedné straně vytýká přílišná povolnost vůči komunistům, z komunistické strany naopak zní popírání váhy významu vstupu vlasovců a skutečné osvobození Prahy mělo podle této verze přijít až se vstupem vojsk Rudé armády do našeho hlavního města. Schwarzenberg cítil jako poučený pamětník naléhavou potřebu se věcně k těmto zkreslujícím (falšujícím) narativům vyjádřit.
Národ nekolaboroval. Převládal naopak názor o protiprávnosti Mnichova i protektorátu. „Byli jsme tedy přesvědčeni, že jsme ve svém svědomí oprávněni k sebeobraně proti útočníkovi, k sebeobraně, která tehdy na domácí půdě mohla být prováděna jedině způsobem podzemního odboje. Tento názor byl sdílen prezidentem Háchou, prvními protektorátními vládami, velikou většinou prvního a druhého výboru Národního souručenství a skoro celým národem.“ (s.132) Vstup do odboje byl pro Schwarzenberga stejně tak jako pro řadu dalších samozřejmostí.
V druhém odboji
Do odbojové činnosti ho uvedl dr. Přemysl Šámal (1867–1941) ještě zjara roku 1939. Schwarzenberg pomáhal při udržování oboustranného kontaktu mezi domovem a exilovým prozatímním státním zřízením, opatřoval zprávy pro londýnskou vládu, usiloval o záchranu židovského obyvatelstva. Současně opatřoval peníze pro rodiny zatčených i jinak perzekvovaných. V prvním roce nejvíce spolupracoval s architektem Vladimírem Grégrem (1902–1943). Osobností, s nimiž byl během okupace v kontaktu, bylo až nepřeberně: Jaromír Nečas (1891–1945), Rudolf Beran (1887–1954), Alois Eliáš (1890–1942), Antonín Hampl (1875–1942), Josef Balabán (1894–1941), Veleslav Wahl st. (1891–1942), František Franta Kocourek (1901–1942), Vladimír Klecanda (1888–1947), Zdeněk Bořek Dohalský (1900–1945), dr. Josef Nestával (1900–1976, odsouzen na doživotí v procesu Milady Horákové) a řadou dalších. Byl také v kontaktu s širším okruhem lidí, jejich podnětů a aktivit. Vždy platilo základní pravidlo konspirace: co nejméně vědět. Mnozí byli v odboji činní, mnozí odboj podle svých možností podporovali: „Prostě, tvrdí-li někdo, že celý národ uhýbal a v podstatě těžil z kolaborace, je to lež, úmyslně snižující dobré jméno našeho národa.“ (s. 134)
V odboji byl celý národ. Otevřený boj však měl smysl jen tehdy, pokud byly dosažitelné rozumné vyhlídky na dosažení změny. To se týkalo také jeneráleckého případu, který byl nacisty zakládán jako již zmíněný zárodek nové loutkové vlády; současně měli tito lidé dotvořit delegaci, která by se Spojenými národy dojednávala mír. O spontánnosti Českého květnového povstání nemůže být podle Schwarzenberga nejmenších pochyb. „Povstáním vyvrcholila ona jednota srdcí a myslí, která se vytvářela po celou dobu odboje. … Svoboda oběťmi nevykoupená nevydrží.“ (s. 135) To Schwarzenbeg vztáhl výslovně jak na České květnové, tak na Slovenské národní povstání.
Současně důrazně odmítl nejčastěji komunistické zlehčování (fakticky vulgarizování) německé kapitulace z 8. května 1945. Ve Schwarzenbergově paměti se trvale uchoval mimořádně zajímavý moment: 8. května byl poslán generálem Kutlvašrem za velitelem německých jednotek v Praze generálem Touissantem kvůli jednotkám SS v Hodkovičkách pro jejich nerespektování německé kapitulace: „Našel jsem generála Touissanta s podepsanou kapitulací v ruce před Černínským palácem. Sám voják, kterému po šest let byla vzata zbraň z ruky, stanul jsem nyní – opět ve svém stejnokroji – před velitelem poražené armády. Protože tam nikdo nebyl, kdo by ho uposlechl a koho by mohl poslat do Hodkoviček, požádal mě, abych ho odvezl do budovy hlavního štábu. Po cestě mi říkal, že by byl rád zastavil boj již přede dvěma dny, ale že to pro odpor SSmanů nemohl učinit. A pak se šířeji rozhovořil o prohrané válce.“ (s. 138) Současně se zmínil i o již dotčené kapitulaci německé posádky Wilsonova nádraží.
Význam a odkaz Pražského květnového povstání
Dodatečně se František Schwarzenberg pozastavil i nad autoritativním chováním komunistických členů ČNR, zejména pak Josefa Smrkovského. Doznal, že tehdy si tyto souvislosti neuvědomoval: „Znal jsem jich dosti z odboje, do kterého ovšem vstoupili až po německém útoku na Sovětský svaz. Osobně jsem si jich vážil pro jejich ochotu nasadit a obětovat všechno v boji proti společnému nepříteli. Zmaten úctou k osobní statečnosti těch jedinců, které jsem v odboji poznal, domníval jsem se mylně, že naši komunisté budou po osvobození dbáti pravidel demokratického řádu.“ (s. 139)
Když 10. května ČNR předávala první Fierlingerově vládě moc a správu státu (Schwarzenberg byl také účastníkem společné schůze vlády a ČNR), nebylo podle jeho svědectví v ČNR nikoho, kdo by popíral prioritu Fierlingerovy vlády. Navíc i vlastní možnosti ČNR v této době byly jen velmi omezené: vládla jedním razítkem, nebyla také s to účinně vystupovat proti zločinům české spodiny. To ale nemá nic společného s dodatečným zpochybňováním přínosů a nesporných zásluh České národní rady. „Je ovšem pravda, že nejen příchodem Rudé armády, ale také příjezdem vlády začalo přibývat hořkostí v kalichu naší draze vykoupené svobody, až jsme se nakonec dožili onoho přesmutného probuzení ze sna tak vábivého, že i ve vzpomínce jsme cele omámeni jeho kouzlem.“ (s. 140) I pro Schwarzenberga zůstalo věčnou pravdou, že v okamžiku vstupu jednotek Rudé armády do Prahy bylo naše hlavní město již svobodné.
Předchozí díly: