Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu v době tzv. třetí republiky.
Oslavy 70. výročí založení ČSSD
Dělnické nakladatelství vydalo jako jednu ze svých posledních publikací knihu-závěť umírajícího Rudolfa Bechyně Pero mi zůstalo (zachycuje výběrově Bechyňovu publicistiku z let 1938–1944). Doslova v posledních hodinách života Bechyně burcoval pozornost a soudnost třetirepublikových sociálních demokratů odkazem na mravní rozměr demokratického socialismu: „Socialismus, chce-li zůstati silou pokroku a nadějí lidstva, musí úzkostlivě respektovati mravní a rozumové hodnoty lidí.“ Neméně nadčasové je jeho „marketinkové či marketérské““ postižení povahy práce stranického představitele: „Ale býti politikem dělnické strany znamená prodělávati celou škálu funkcí a povolání: agitátor vystřídává novináře, řečník se přetvořuje v herce, národohospodář ve filosofa, herec v režiséra, žurnalista ve spisovatele, lektor v deklamátora, pamfletář v lyrika, básník v historika, dramaturg v dramatika atd., a to vše v jedné osobě a často v týž den.“ Totéž v Bechyněho podání platí i pro historickou kontinuitu demokratického socialismu: „Z české reformace rostla republika, z republiky vyroste socialismus.“
Smrt místopředsedy strany, místopředsedy vlády a předsedy londýnské Státní konference, také pohotového a bystrého publicisty (1. ledna 1948) byla posledním velkým pohřbem z Lidového domu. 10. ledna se ve Steinerově sále Lidového domu konal státní pohřeb. V zastoupení československé vlády se se zesnulým rozloučil ministr zahraničí Jan Masaryk, za hamplovskou generaci jeho starý politický druh dr. Ivan Dérer a jménem strany v politicky obezřelé řeči předseda strany Bohumil Laušman. Epitafem – spíše odkazem – svého druhu byl i závěr Bechyňovy předmluvy ke knize Pero mi zůstalo: „… v prvních letech emigrace [jsem] nepočítal s obnovením staré sociální demokracie … Dnes stojí věci tak, že existence samostatné, silné a úplně nezávislé sociální demokracie patří k existenčním nezbytnostem národa, státu, demokracie a socialismu … Dožijeme se pracovního státu, z něhož odejde všechna radost, nebude-li naše práce posvěcena velkým mravním patosem.“
Rodina zesnulého obdržela více než 80 oficiálních kondolencí (mj. od Ivana Dérera, ministra prof. Jaroslava Stránského, dr. Edvarda Táborského a herce Eduarda Kohouta). Bechyňův přítel Ferdinand Peroutka (1895–1978) si do svého deníku poznamenal: „Stál nad Bechyňovou mrtvolou – starý a dobrý přítel, ale živí vždy mají jakousi divnou radost mezi živými nad mrtvými. Snad živí mají tolik starostí, že nemohou prohloubit svou lítost nad mrtvými. A snad jsme Bechyněho už vlastně měli za mrtvého – už byl mimo všechen aktivní život. Slabý a ohavný nekrolog nad tak blízkým přítelem! Ale které naše city ještě nebyly v této době otupeny?“
Nadcházející přímý střet
Komunistická nejistota, vyvolaná pro Prašnou bránu nečekaným průběhem listopadového brněnského sjezdu ČSSD, se stupňovala a přerůstala do dalšího zostřování jejich dosavadních přístupů. Vzrostl počet nevyprovokovaných teroristických aktů v podnicích, komunisté byli výrazně upřednostňováni při přidělování živnostenských a zemědělských majetků (v tzv. zvláštním režimu vlastnictví); ministr financí dr. Jaromír Dolanský (1895–1973) podal mimoto návrh, aby se při jmenování vyšších úředníků státní služby vyžadovalo dobrozdání zpravodajské (speciální) služby. Charakteristické bylo i demagogické vystupování komunistických řečníků na veřejných shromážděních, pro něž byli političtí soupeři takřka vždy bez uvedení jména „zemskými velezrádci“, „agenty imperialismu“ apod. Naopak v sociálně demokratickém tisku se množily výhrady vůči politice a vystupování KSČ; v převažující dikci ČSSD nebyl ohrožen socialismus, ale demokracie, kterou je nutno bránit.
Blížící se druhé poválečné květnové volby mobilizovaly síly nejen komunistické, ale také všech demokratických stran. Zprvu tušení, posléze strmě stoupající jistota o povaze a dosahu komunistických infiltrací v bezpečnostních složkách (i tak podle závěrů dostupné odborné literatury zůstávaly tyto exspektace za skutečností), spojená s projevy tzv. rudého gestapismu, mobilizovaly síly jejich navazujícího odborného zázemí. Původně vysoký prestiž ministra vnitra Václava Noska ztrácel postupně z těchto důvodů zhruba od poloviny r. 1947 na své původní síle. Zvláštní důležitosti nabývaly v tomto ohledu odborné bezpečnostní komise. V případě Československé sociální demokracie byly úhelnými osobnostmi tohoto grémia bezpečnostní tajemník strany Ladislav Tůma, zástupce generálního tajemníka Blažeje Vilíma Vojta Erban a zakladatel ústřední odborné bezpečnostní komise a její první předseda (posléze místopředseda), přednosta zemské české ústředny Státní bezpečnosti major Jaroslav Prosser. Prosser se výrazně zasloužil o vybudování vnitrostranického systému krajských a okresních bezpečnostních referentů. Na nižších stupních stranické infrastruktury se tyto aktivity namnoze soustřeďovaly kolem územně příslušných poslanců Národního shromáždění (v karlovarském volebním kraji byl např. takovouto koordinující osobností poslanec Josef Kubát /1904–1960/). Tito funkcionáři a experti strany – podobně jako u ostatních demokratických stran – usilovali o získávání zpráv o průběhu příprav druhých stran Národní fronty na květnové volby, soustřeďovali se však také na informace pracovníků-členů strany zaměstnaných v ústředních úřadech či v důležitých národních podnicích. (Rozsah a dosah jejich aktivit silně – záměrně – nadsadil ve svých poúnorových informacích pozdější agent Státní bezpečnosti Vojta Erban-Eckstein. Historik Karel Kaplan v tomto ohledu mluvil až o jeho špionážních fantaziích.)
V případě strany národních (československých) socialistů byl protagonistou těchto aktivit generální tajemník prof. Vladimír Krajina; výrazně se tu profilovali také poslanci Národního shromáždění Ota Hora a Alois Čížek, novinář František Fráňa Klátil a blízký spolupracovník ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtiny, vysoký činovník ministerstva spravedlnosti rada dr. Zdeněk Marjanko. Relativně nejméně byly tyto aktivity rozvíjeny v Československé straně lidové; fakticky byly zahájeny až počátkem února 1948. Úsilí demokratických stran o pokrytí komunistických infiltrací bezpečnostních orgánů (orgánů činných v trestním řízení) nemohlo v žádném případě vyrovnat náskok Komunistické strany Československa (klíčovou osobností byl také v tomto ohledu její generální tajemník Rudolf Slánský, dalšími významnými členy a činiteli bezpečnostní komise ÚV KSČ byli mimoto Karel Šváb, Osvald Osin Závodský, Jaroslav Vodička, Bedřich Pokorný a od podzimu 1947 i někdejší interbrigadista a pozdější ministr vnitra Pražského jara Josef Pavel).
Aktivity bezpečnostní části odborných zázemí demokratických stran posloužily komunistickým „rozvědčíkům“ mj. k obsahovému (věcnému) zdůvodnění prefabrikovaného tzv. reakčního únorového spiknutí, jemuž měl v komunistické reflexi předejít její únorový puč. V této souvislosti lze jen spekulovat o rozsahu a dosahu zásahů ruských bezpečnostních orgánů a zpravodajských služeb (zejména MVD). V případě sociální demokracie posloužily jako jeden z dominantních zdrojů tzv. boje se sociálním demokratismem (sociáldemokratismem, sociálfašismem) a demagogickému „usvědčování“ tzv. pravicových reakčních sociálních demokratů; vedle profilujících osobností exilové strany se to týkalo zejména zhruba 400–500 čelných představitelů ČSSD těžce postižených v politických procesech padesátých let (hlavně v jejich závěrečné vlně v letech 1953–1955). Totéž platilo i pro ostatní demokratické strany. Význam ČSSD byl pro KSČ zvlášť důležitý: byl to hlavní konkurent Prašné brány v boji o získání lidí práce, zejména továrenských (ale i malovýrobních) dělníků a tím i dosažení absolutní většiny v Národním shromáždění.
Sílící napětí neumožňovalo řešit věcně sporné otázky; všeobecně vzrůstaly nejistota a napětí. Až černobíle se do budoucnosti rýsovaly dvě cesty: mocensko-komunistická (nedemokratická) a demokraticko-nekomunistická (protistalinistická, protisovětizační, vlastenecká) (v komunistickém ptydepe reakční, fakticky by však bylo bývalo šlo o obdobu aktuální rakouské paralely (rakouské Druhé republiky), kde komunisté i na části rakouského území obsazeném SSSR byli v protikladu k Československé republice v až sebedrtivé defenzívě).
Laušmanovy výhledy
Novoroční úvodník Práva lidu, nad jehož redakcí uplatňoval maximální vliv nový předseda strany Bohumil Laušman, se obíral představou o chodu strany v nejbližší budoucnosti a mj. uváděl: „S novým rokem jde také Čs. sociální demokracie do nové práce. Již v lednu bude se konat několik tisíc výročních schůzí organizací, v únoru tisíce slavnostních schůzí, věnovaných sedmdesátému výročí založení strany, v březnu přijdou na řadu okresy a okrsky se svými výročními konferencemi, jež většinou budou mít slavnostní ráz, a konečně v dubnu se bude konat jubilejní celostátní sjezd. Jak známo brněnský sjezd dal podnět k získání 150 000 nových členů, a to do jubilejního sjezdu. Od listopadu také skutečně panuje v celé straně mimořádný ruch, který již dnes má za následek, že značná část plánu v získávací akci byla již dnes splněna (zvýraznil JM). Zprávy ze všech krajů republiky vzbuzují však oprávněnou naději, že s novým rokem získávací akce bude ještě pronikavější a že dubnový sjezd bude ve znamení nového rozmachu Čs. sociální demokracie, socialismu a především republiky.“
Druhá marxistická strana země soustředila všechny síly do nastupující volební kampaně prvních poválečných řádných parlamentních voleb; Laušmanovo vedení plnilo sliby, které dalo na 21. sjezdu. Prezident Edvard Beneš vyzval demokratické strany ke koordinaci jejich postupu v aktuálních věcech a v otázkách praktické, zejména parlamentní a vládní politiky, mj. v práci na nové ústavě.
Houstnoucí atmosféra I
7. ledna 1948 schválila Gottwaldova první vláda prováděcí nařízení k některým ustanovením zákona o revizi první (prvorepublikové) pozemkové reformy. Vyvlastňovala se orná půda nad 50 ha a veškerá půda nad 150 ha ve vlastnictví jednoho majitele. 8. ledna zamítlo představenstvo Fierlingerův návrh na vystoupení ČSSD z COMISCO (Fierlinger popsal Výbor „jako organizaci k záchraně kapitalismu“); zvlášť ostře proti němu vystoupili dr. Vilém Bernard a Jaroslav Hladký.
Došlo ke změnám v dosavadním vyšetřování tzv. mostecké aféry. Vladimír Podivín při výslechu před vyšetřujícím soudcem odvolal většinu svých dřívějších výpovědí. K obdobným zjištěním dospěli i další vyšetřující soudci vyslýchající Raichla a Josefa Kriška. Ukázalo se, že jména některých vedoucích národně socialistických politiků jim byla imputována provokatéry z řad členů StB (nejnověji k nim přibyl i předseda strany dr. Petr Zenkl). Věci si začal blíže všímat ministr spravedlnosti dr. Prokop Drtina. Podle pozdější výpovědi jeho blízkého spolupracovníka ministerského rady dr. Zdeňka Marjanka z března 1948: „Zpočátku neměl ministr (Drtina) o mostecký případ zájem, až později, kdy byl zachycen jakýsi dopis napsaný Pravomilem Raichlem, ve kterém, jak se dr. Marjanko domnívá, byla zmínka, ze které bylo lze vyrozuměti, jako by bezpečnostní orgánové se snažili během vyšetřování tohoto případu najíti souvislost s osobou ministra spravedlnosti dr. Drtiny, popřípadě s jinými prominentními osobami. Dr. Marjanko se domnívá, že o obsahu tohoto dopisu, který byl předložen k cenzuře (nesděluje komu), učinil sám hlášení ministrovi, který tuto okolnost velmi nelibě nesl a dal témuž příkaz tuto věc velmi důkladně vyšetřiti.“ (Dr. Marjanko zahynul ve své cele v ruzyňské věznici za blíže neznámých okolností 11. května 1949).
11. ledna došlo na první celostátní konferenci sociálně demokratických žurnalistů (účastnilo se jí 300 osob) v sále Autoklubu Československé republiky v Praze ke sporu Bohumila Laušmana a fierlingerovského redaktora Jiřího Lederera; Laušman mu vyškrtl z článku pasáž kritizující západoevropské socialisty. Jeho velkou oporou byl týdeník Svět práce. Na konferenci samé bylo usneseno také každoroční udílení Novinářské ceny Československé sociální demokracie. Předsedou čerstvě ustavené novinářské sekce byl zvolen Jaroslav Koudelka. Konference mj. schválila manifest, v němž se uvádělo: „První celostátní konference novinářů Čs. sociální demokracie obrací se na celou naši veřejnost s tímto prohlášením: S odkazem na Havlíčka a na Masaryka – aby zabezpečovali pro všechen československý lid socialistickou, demokratickou svobodu. Toto zásadní přesvědčení zavazuje nás v dnešním životě politickém, abychom všude vzájemnou dobrou vůlí a společným úsilím odstraňovali jako novináři i občané příčiny nejistoty, nedůvěry a strachu, a vytvořili tak předpoklady pro plné rozvití všech budovatelských tvůrčích sil našeho lidu. Zavazuje nás dále, abychom podporovali všechno úsilí o zdárné dokončení naší demokratické ústavy, která je nezbytným předpokladem našeho nového, pevného právního řádu, lidských sociálních práv a svobod, i důstojného mezinárodního postavení samostatné a svéprávné republiky Československé. Zavazuje nás posléze k tomu, aby také nadcházející volební boj byl slušným, loyalním (v polistopadovštině férovým – JM) a věcným zápasem ideovým, zápasem o vítězství myšlenek, politickou školou našich občanů, a umožnil tak i po volbách další plodnou spolupráci stran Národní fronty. Věříme, že k těmto zásadám, jež sledují především prospěch republiky a jejího lidu, i dosavadní naši dobrou pověst mezinárodní, připojí se právě v dnešních svízelných dobách všichni novináři, abychom tak společně mezi sebou uchránili velký odkaz našich předků čistý a neporušený, a abychom tak i pro budoucnost mohli v socialistické svobodě zajišťovat a prohlubovat mravní, sociální i politické výsledky naší národní revoluce. Vše pro vítězství socialistické demokracie, socialistické svobody, socialistického řádu hospodářského, socialistické kultury!“ (Toto prohlášení živě připomíná v mnoha ohledech podobný dokument kulturních pracovníků republiky zveřejněný během únorové krize.) Bohužel tato první konference sociálně demokratických novinářů měla být i jejich historicky konferencí poslední.
12. ledna na setkání s novým tajemníkem Ústřední komise mládeže Josefem Jonášem (1920–2002) Bohumil Laušman varoval před zveřejňováním kontroverzních článků v Mladém socialistovi poltících a dělících ČSSD a celé československé sociálně demokratické hnutí.
Předchozí díly: