Jaroslav Šulc se zamýšlí nad nepodmíněným základním příjmem z hlediska demografického, ekonomického, etického, politického, ale i psychologického.

Ve čtvrtek 17. září se sešla na pražské Novotného lávce asi třicítka disciplinovaně zarouškovaných příznivců a expertů k diskuzi nad myšlenkou nepodmíněného základního příjmu. Akce je rámovaná Evropským týdnem za nepodmíněný základní příjem. Jde o právě zahájenou roční iniciativu, která cílí celoevropsky k sebrání aspoň milionu podpisů (kvóta pro ČR je stanovena na necelých 15 tisíc) nutných k zařazení do agendy Evropského parlamentu. Následně, v pátek 18. září byl v Haló novinách publikován celostránkový rozhovor s Dr. Markem Hrubcem, PhD., který rozvedl některé myšlenky diskutované na semináři den předtím, podobná stať byla v Právu.

Protože k semináři byla vydána tisková zpráva, budeme se dále zabývat rozborem klíčových tezí nepodmíněného základního příjmu (dále NZP) v ní uvedených ve snaze přiblížit zájemcům celou poměrně složitou a rozporuplnou problematiku. [1]

Základní teze konceptu

Nepodmíněný základní příjem bude charakteristický tím, že: [2]

Bude to pravidelná peněžitá dávka poskytovaná všem občanům bez ohledu na věk, pohlaví a existující příjem (příjmy), profesi atd., a to jako fma reálného naplnění jejich dosud jen proklamovaného ústavního práva na důstojný život.
Měla by být tudíž tak vysoká, aby každému občanovi průběžně umožňovala rovné a svobodné rozhodování o vlastních aktivitách, aniž by současně musel řešit dnes běžnou otázku u většiny lidí – zajištění dostatku peněz na běžné živobytí.
Honorovány by byly tak i činnosti, které dodnes většinou nejsou považovány za výdělečné (např. péče o rodinu, účast na veřejném životě apod.).
Problematika tvorby zdrojů na financování tzv. Fondu NZP není sice meritorně dořešena, většinou se ale předpokládá, že by to mohlo být formou dodatečného znovurozdělení dnešních a budoucích příjmů a vyplácena jako součást výdajů veřejných financí.

Jako většina podobných vizí, i v tomto případě jde o směsici myšlenek velmi racionálních, mnohdy moderních, někdy hraničící s utopismem. Začněme pozitivně.

Co se zdá být nesporné je postřeh, že čtvrt tisíciletí po brilantních úvahách ekonoma Adama Smitha zjevně nadchází čas nově a zcela odlišně formulovat společensky užitečnou – produktivní – práci, především v širokém spektru služeb. Zdá se, že klasické Marxovo rozlišení na „výrobní/materiální = produktivní“ a „nevýrobní = neproduktivní“ časem vyšumělo a je dnes prakticky nepoužitelné. Již minimálně od dob Kristových (a u nás šest století od kázání Mistra Jana Husa) je v širokých masách pevně zakořeněna myšlenka o rovném přístupu – nejen k Bohu, k přijímání pod obojí, ale i ke společenskému bohatství, a to nejen v jeho tvorbě, ale zejména v jeho konzumaci.

Nejen zásada, ale občas i okolnostmi vynucená praxe plošně stejného přístupu všech členů komuny k právě disponibilním spotřebním statkům je obvykle v základu vize spotřebně stejnorodé, tj. komunistické společnosti. Především praxe, jak se dá zdárně a velmi demokraticky čelit dopadům živelních pohrom, blokádám či jiným katastrofám, dokladuje, že záměrná nivelizace jinak běžně diferencovaných spotřebních standardů je nejen možná, ale i jako spravedlivá dobře obhajitelná. Tedy ne socialistický koncept spotřeby – každému podle jeho zásluh, ale v zásadě koncept komunistický – každému (stejně) podle jeho (stejných fyziologicky daných) potřeb.

Nepřehlédnutelný je také aspekt nikoliv jen verbálního, ale i reálného umožnění vykonávat všechna lidská práva bez materiálního omezení každému, podobně jako nabídka elementárního základu psychické pohody – vymanit se ze stresu celoživotního strádání s extrémní polohou smrti hladem jen kvůli nedostatku peněz (což nepochybně osloví sociálněji a levicově orientované občany), současně též řešit třeba problémy gender i nezaměstnanosti apod.

Bez zajímavosti není ani náhled makroekonomický (v podobě fakticky trvalé dotace celkové poptávky domácností po zboží a službách). Právě toto by mohlo najít příznivou odezvu na pravici i u podnikatelů a živnostníků, případně – s ohledem na to, že by šlo o netestovanou, paušální a dále nekontrolovanou dávku co do jejího využití – atraktivní co do láce provozování – také pro stát. Bylo by totiž možné zvažovat tvrdou redukci všech dnešních komplikovaných, něčím podmíněných a tedy často nejistých sociálních dávek, výpomocí, dotací apod., jejichž obsluha je navíc všestranně drahá a snadno zneužitelná včetně škodlivých dopadů na veřejné mínění. To vše by s instalací NZP mohlo odpadnout – ale tím ale asi výčet výhod a předností NZP končí.

Nicméně dříve, než přejdeme k výhradám a argumentům pro skepsi k celému projektu, je nutno předeslat mimořádnou komplexitu jak konceptu samotného, tak také uvést spoustu podmínek jeho případné realizace a sumarizace kladných a záporných dopadů (přímých a vyvolaných). Aniž by šlo o vyčerpávající výčet, v případě NZP máme na první pohled co do činění přinejmenším s aspektem (řazeno nikoliv podle závažnosti, ale podle abecedy): [3]

Demografickým
Ekonomickým, resp. finančním/fiskálním
Etickým (lidskoprávním)
Politickým
Psychologickým

Protože autor naprosto nepředstírá úplnost výčtu aspektů NZP, ani vyčerpávající argumentaci u každého z nich, tak i s ohledem na potřebnou střídmost ve vyjadřování se dále omezí jen na kusé poznámky. Nutno předeslat, že níže uvedené výhrady pracují s variantou všech možných scénářů, ať se to týká termínu případného spuštění konceptu, spektra osob/domácností s nárokem na jeho čerpání, souběh s dalšími příjmy, zdroje financování, výčet zemí/regionů poskytujících NZP apod., byť číselná ilustrace je zpracována pouze u demografického průřezu. [4]

Pro ilustraci u vějíře variant bude velký rozdíl, zda se o spuštění „plné, cílové“ varianty NZP (všichni občané včetně dětí, mládeže i seniorů ve výši minimální/průměrné mzdy apod.) budeme bavit v horizontu třeba již této třetí dekády třetího tisíciletí, nebo zda budeme filozofovat, jak by to mohlo vypadat někdy za osmdesát let, na přechodu z 21. do 22. století či později, a to nejen v České republice, ale pokud možno jednotně v celé Evropské unii (i s Ukrajinou, Ruskou federací, Běloruskem, Velkou Británií či i s Tureckem?). Těch proměnných je opravdu pro solidní komentování konceptu NZP poněkud více, než je zdrávo, ale nešť!

Aspekt demografický

Pokud by šlo o jednotnou dávku (bez rozdílu věku pobíratele), pak již asi není žádný vážný důvod si dělat vrásky s důchodovou reformou. Protože sex se stane zábavou nejen chudých, ale současně i nejkratší – zlí, rasisticky ladění jazykové tvrdí, že „romskou“ – cestou k blahobytu rodiny, bude mít na potenciální seniory konečně v budoucnu kdo vydělávat. Ostatně proč to neříci konečně natvrdo: klíčovým důvodem, proč se už čtvrtstoletí v ČR marně lopotíme s důchodovou reformou, je přece zhroucení křivky porodnosti eskalující od 90. let, kdy nejtvrdší důsledky budeme inkasovat počínaje již touto dekádou jen proto, že nepracují a nejsou zdaňovány ty děti jen proto, že se vůbec nenarodily. A jejich odvody na důchodovém účtu začínají chybět, což bude trvat minimálně do sedmé dekády tohoto století, spíše však déle.

Aspekt ekonomický, resp. finanční a fiskální

Asi bude klíčový, především z hlediska fiskálního zatížení daňových poplatníků. Je třeba předeslat, že v tuto chvíli, kdy cca 4/5 příjmů státního rozpočtu ČR je zajišťováno tradičními daňovými soumary – zdaněním zaměstnanců, je zhola nemyslitelné, aby dodatečné výdaje (resp. jejich saldo oproti dnes poskytovaným všem sociálním dávkám a transferům včetně úlev na daních) zaplatili zase především zaměstnanci. Tato varianta je pro české odbory jako červený hadr vlající před býkem.

Pokusme se však o velmi hrubou kvantifikaci nároků na profinancování ročního objemu NZP. Pro jednoduchost uvažujme případy tří variant vymezení skupiny cílových konzumentů…

a) celá česká populace v horizontu třetí dekády
b) jen dospělí a senioři (15 let +)
c) jen osoby v produktivním věku (15–64 let)

… a předpokládejme výši jednotné měsíční dávky z praktických důvodů někde blízko minimální mzdě, například 15 tis. Kč měsíčně resp. 180 tis. Kč ročně na osobu (není problém varianty štěpit, například dětem poskytnout polovinu či jen třetinu uvedené sumy, to jsou vcelku elementární propočty snižující níže uvedené sumy daných maxim).

Současná demografická struktura ČR, resp. její odhad do konce této dekády by pracovala s těmito daty: v populaci by bylo zastoupeno cca 15 % dětí (0–14 let, cca 1,7 mil. osob), cca 65 % dospělých (15–64 let, cca 6,8 mil. osob) a cca 20 % seniorů (osob starších 65 let, cca 2,1 mil. osob).

V maximální variantě „celá populace” by bylo nutno pro tyto účely alokovat ročně úhrnem asi 1,9 bilionu Kč, ve variantě „jen dospělí a senioři“ asi 1,6 bilionů Kč a při výplatě „jen dospělým“ by šlo pořád „jen “ o 1,2 bilionu Kč.

Pro řádové porovnání je současný „koronavirový“ roční hrubý domácí produkt asi 5,5 bilionů korun, takže celkové maximální náklady na NZP by představovaly asi jeho jednu pětinu. Pokud by se zdůraznil nikoliv demografický aspekt, ale mnohem srozumitelnější aspekt sociální, kdy by u výběru cílových adresátů převážily osoby nacházející se třeba v prvním příjmovém kvartilu (25 % nejnižších příjmů včetně důchodců s nejnižšími důchody), bylo by třeba uvažovat s částkou cca 1,6 bil. Kč děleno čtyřmi, tj. cca 400 mld. Kč ročně, což je asi o 100 mld. Kč méně, než je současná roční výše výdajů na státní starobní důchody včetně invalidních apod.

Neřešme dál otázku, v jaké výši by měl NZP být, variant je nepochybně vícero, ilustrační příklad napovídá, že je snad zřejmé, že čím vyšší a – co do počtu příjemců – velkorysejší podobu NZP by se v praxi jednalo, o to vyšší by musely být zdroje k průběžnému naplňování jeho fondu a naopak. Ale i zde platí slavná a pravdivá teze expremiéra dr. Vladimíra Špidly: „Zdroje financování jsou vždy!“

Jen doufejme, že nikoho nenapadne ani docela lákavá varianta případného vyplácení NZP na úkor zvyšování veřejného dluhu, byť světová praxe ukazuje neobyčejnou módnost tohoto „přístupu“, ale ani další daňové zatížení zaměstnanců. Neboť pak by ve výsledku v evropském měřítku čeští chudí zaměstnanci financovali – po zvýšení dnes již beztak vysokého zdanění práce – ty ještě chudší spoluobčany a celý koncept NZP, zejména jeho sociální stránka, která by měla být bezesporu zcela dominantní, by byl postaven na hlavu.

Tato teze v principu platí i pro již dlouhodobě používané specifické podoby NZP nikoliv na straně příjmů domácností, ale ve formě záměrné redukce jejich výdajů (minimální či žádné daně u nízkopříjmových skupin apod.). Obecně si společnost málo uvědomuje, že spoustu prvků uplatňování NZP již dlouhodobě požívá, aniž to nepodmíněným základním příjmem snad výslovně označuje. [5][6]

Navíc výše uvedený ilustrativní propočet odhadu výše zdrojů na výplatu NZP je třeba vnímat jako brutto (hrubý), protože si lze představit, že v řadě případů poskytování NZP by bylo myslitelné současně zrušit či korigovat celou škálu sociálních dávek a transferů (včetně zásahů do daní a odvodů), takže by bylo korektnější pracovat spíše s kategorií čistého nepodmíněného základního příjmu netto (tedy se saldem zachycujícím zrušené/zmírněné bonifikace a dotace). S ohledem na extrémní šíři variant zde však rezignujeme i na přibližný odhad výše netto NZP, rozptyl by byl značný a tudíž nejspíše zcela matoucí. [7]

Aspekt etický – lidskoprávní a motivační

Jakkoliv o smysluplnosti a potřebnosti lidskoprávního aspektu nemáme mnoho pochyb, přesto autor identifikuje jedno zásadní riziko. To spočívá v pokušení z něj udělat aspekt zcela dominující a přehlušující všechny aspekty ostatní. Není zde prostor reprodukovat ne tak zase staré a docela krvavé spory o primariátu politiky nad ekonomikou, ale ani naopak. Protože právě dostatečný časový odstup od dob nesmiřitelného sváření jasně dokazuje, že oba extrémy s absolutizací jednoho či druhého aspektu končily obvykle velmi neslavně blamáží. [8]

Jedním z prubířských kamenů zdárné realizace konceptu NZP a jeho trvale udržitelné podoby nepochybně bude poctivé hledání ústící v konsensuální nalezení dynamické rovnováhy nejen mezi oběma zmíněnými aspekty – lidskoprávním, resp. etickým na straně jedné a aspektem ekonomickým na straně druhé, zobecnění tohoto přístupu a aplikaci při nalézání optimální kombinace všech aspektů (i těch zde nedopatřením nevyjmenovaných).

Nejspíš v této souvislosti možno zmínit i celou logiku existence vzdělávacího procesu: v dosavadním systému bylo vzdělání (mimo povinnou školní docházku) vždy chápáno jako svým způsobem investice člověka do sebe sama. Pokud se někdo „strefil“ ve výběru dobrého oboru, pak většinou i jeho budoucí sociální status i příjmy pozitivně korelovaly s výší vzdělání. Tento algoritmus by však mohl být zavedením NZP do značné míry narušen – za předpokladu, že výše NZP nebude úplně marginální. Bude to nejspíše platit pro významnou část populace (mimo kohorty disponujícími nadprůměrným intelektuálním potenciálem), protože ty méně disponované by pak mohly zvažovat, zda se jim nějaké studijní úsilí a odříkání vůbec „vyplatí“.

Aspekt politický

Již řadu desetiletí různé renomované agentury počítají a zveřejňují propočty, jak rychle by bylo možné definitivně vyřešit globální problémy, především chudoby, cholery, AIDS, lepry, SARS, zásobování vodou atd., a to jen prostým transferem výdajů na zbrojení směrem do zmíněných „medicínských“ či „environmentálních“ oborů a odvětví. Odhady jsou většinou fatálně podceněné, protože neuvažují s variantou, že dosavadní úžasné kapacity (intelektuální, vědecko výzkumné, materiálové, testovací apod. dnešních nadmíru a zhola zbytečně militarizovaných ekonomik) by byly operativně přesměrovány na řešení civilizačních problémů, již nedůstojných lidstva 21. století. Tito experti asi netuší, s jakou marží na armádních zakázkách pracují zmilitarizované firmy a proč je systém tržní ekonomiky motivuje chovat se přesně a nekompromisně právě tak, jak se reálně chovají.

Nicméně při úvahách o naplňování fondu k profinancování NZP by nejspíše tvořil právě tento transfer potenciálně poměrně výraznou položku byť dnes není vůbec zřejmé, jak se k ní reálně dostat s ohledem na globální sílu a propojenost militaristických lobby s politikou. [9]

Dalším, zřejmě klíčovým, zdrojem peněz by mělo být dodatečné progresívní zdanění firem (většinou nadnárodních korporací s mimořádně silným vlivem na politické struktury, kde se koneckonců dávno etablovaly a zatím velice úspěšně hájí existenci daňových rájů jako nástroje své daňové optimalizace), výsledně generující narůstající blahobyt u zhruba posledních dvou decilů (a zejména nejvyšších dvou procent) domácností měřeno finálními kumulovanými příjmy (vč. dividend a dalších bonusů).

Nejde o požadavek nějakého rovnostářství, ale pouze o legitimní a demokratickou snahu aspoň částečně zmírnit rozsah a dopady explozívně narůstajících nerovností (Thomas Piketty a další) a včas tlumit potenciálně silné sociální konflikty. Francouzské hnutí „žlutých vest“ a současné nepokoje v USA jsou asi jen generálkou silového „řešení“ nezvládnuté situace. Není tudíž důvod si dělat iluze, že k příjmovému/majetkovému zvratu by mohlo dojít dobrovolně, zvláště poté, co si na tyto prebendy zvyká už druhá neoliberálně zformovaná generace občanů ve vyspělých západních zemích, a to za vydatného přispění obvykle majetkové spřízněné mediokracie.

K politickým aspektům nejspíš patří i otázka migrace, ať migrace elementární (únik rodin z míst bojů jako způsob přežití), či migrace ekonomické (v důsledku rozvrácené domácí infrastruktury a nemožnosti zajistit obvyklý životní standard sobě a rodině), až po migraci ekologickou (devastace domácího životního prostředí suchem/nedostatkem vody apod. v míře, která již negarantuje dlouhodobé další přežívání v takto postižené lokalitě). V každém případě je zřejmé, že jde pro celý koncept NZP o nečekaný a značně komplikující faktor, odsouvající případné plošné jen „evropské“ zavedení NZP (pokud se bere v úvahu již současný počet migrantů plus kvanta těch – většinou celých rodin, kteří vyčkávají doma v záloze) až o celá desetiletí. Je evidentní, že tento aspekt kriticky podmiňuje celoplošnost zavedení NZP, minimálně z hlediska jednotlivých kontinentů a spíše i v globálním měřítku. [10][11]

Dále je načase seriózně sociologicky vyhodnocovat postoje statisticky relevantního počtu domácností k zavedení NZP u různých skupin příjmového spektra, resp. ve vhodném sociologickém průřezu. Nepochybně bude potvrzena hypotéza, že existuje nepřímá úměra mezi „vstřícností“ k zavedení NZP a umístěním tázaného na příjmovém/majetkovém žebříčku: čím nižší příjem, tím vyšší zájem si ho bezpracně povýšit a naopak. Na druhé straně lze předpokládat, že tázaný nacházející se nad sedmým či osmým příjmovým/majetkovým decilem bude mít tolik inteligence, že pochopí, že – například v současných českých poměrech – se mu příjem zvýší dejme tomu díky NZP o 15 tisíc Kč (zhruba minimální mzda) z 85 na 100 tisíc korun, jenže současně se mu bude muset příjem zdanit mnohem více, než o 15 tisíc Kč (pokud nedojde k transferu peněz odjinud, třeba odčerpáním z daňových rájů, vyššími majetkovými daněmi apod.).

Takže tato operace by pro bohatší část společnosti znamenala perspektivu snížení dosavadní životní úrovně – a bude jasně proti zavedení NZP (a vyvine maximální týmové úsilí, aby o postoji svém a svých kolegů informovala příslušné zákonodárce, spustila dehonestující mediální kampaň apod.). Vzhledem k vyššímu procentuálnímu zastoupení osob pod hranicí průměrné mzdy (o tom svědčí rozšiřující se rozdíl mezi průměrnou a mediální mzdou) je nutné v této souvislosti varovat před laciným populismem, kdy varianta přehlasování „bohatší“ většiny společnosti se jeví jako sice lákavá, ale s ohledem na bumerangový efekt je zjevně nereálná. Nutno totiž v předstihu domýšlet případné přímé a nepřímé důsledky takto zneužité demokracie a hledat konsensuální řešení… [12]

Ostatně není třeba mnoho argumentů, že „demokratičnost“ v přidělení NZP bez ohledu na stávající příjem osoby je přece hloupost. Autorům konceptu doporučuji se seznámit s postoji různých skupin domácností – seniorů k variantě přidat=valorizovat jejich starobní penzi stejnou absolutní částkou, třeba tisícikorunou, anebo relativně stejným procentem (k dosavadní výměře důchodu). Pokud se valorizuje absolutně stejně vysokou částkou, vydělají na tom lidé s nízkou penzí – a naopak.

Jinými slovy: pro domácnosti/osoby s vyššími příjmy je celý koncept NZP na jejich příjmové straně v zásadě absolutně nezajímavý (asi jako výše budoucího přiznaného důchodu pro spoustu dnešních českých multimilionářů a tím spíše miliardářů). Tyto bohatší skupiny bude spíše zajímat, jak by to mohlo dopadnout na jejich výdaje (především daně). Přesný opak jistě platí pro nízkopříjmové skupiny domácností– a podle toho je třeba dávkovat další úsilí o prosazení NZP. I zde platí, že „peníze až na prvním místě“ – což jistě je určující nejen pro české poměry. [13]

Aspekt psychologický

Celý koncept NZP nabourává vědomí zažité v lidech po celé generace, že totiž „bez práce nejsou koláče“. Autor přitom nesdílí klišé, že zavedení NZP snad odstartuje orgie lenosti a povede k degeneraci společnosti. Jistě to nebude platit pro statisticky významnou část populace: pro tuto většinu je právě jakákoliv pracovní aktivita naopak smyslem a náplní života – a to není řeč o extrémech workoholiků, pro které je třeba dvoutýdenní povalování se na pláži spojeno ne s odpočinkem a relaxací, ale silným psychickým traumatem, podobně jako pro většinu lidí odchod do starobního důchodu, kdy celé zástupy psychologů a dalších expertů radí, jak se i v penzi vyžívat – třeba v koníčcích.

Potíž je v tom, že tady (resp. v zemích SVE) zhruba od konce 30. let vyrůstaly generace (počínaje Protektorátem a konče začátky 90. let) do specifického právního prostředí, kdy – s výjimkou nepatrného počtu osob s tzv. svobodným povoláním, především na kulturní frontě – jeho součástí byla od určitého věku i pracovní povinnost (s přesně vymezenými výjimkami péče o děti, nemoci a seniority) a zrcadlovitě nastavený paragraf postihující příživnictví osob neochotných řádně pracovat. Takto bylo formováno i společenské vědomí – veřejně zrcadlově „kultu práce“ byly ostrakizovány všechny varianty absentérství, falešných marodérů a vůbec ostouzeni lidé práci se vyhýbající. Tyto postoje kupodivu přežily – proč by někdo měl mít stejnou spotřebu, aniž vynakládá jakékoliv úsilí? [14]

Ale není udivující, že na stejnou vlnu je naladěna i spousta neoliberálů – v tomto případě bez rozdílu stranické legitimace. Ti všichni veřejně proklamují svou averzi vůči všem „sociálně nepřizpůsobivým notorickým pobíračům sociálních dávek“. Nejde jen o to, že tím proklamují svůj odlišný a obecně uznávaný „lepší“ sociální status, ale jejich motivace je principiálně zcela jiná. Oproti svým předlistopadovým názorovým souputníkům, kteří pravidelné zaměstnání obecně považovali za společensky žádoucí (neb byla to zřejmé cesta k tvorbě národního důchodu resp. obecně zvyšování společenského bohatství), ta současná generace distancující se od lidí (a celých komunit včetně bezdomovců) žijících trvale „na dávkách“ či díky charitě, tak dávají najevo často svou velkodušnost: „Z našich daní jsou tyto kohorty přece živy!“

Což považují za jasný faul a nemravnou společenskou smlouvu. Proto tolik emocí při jednání o výši existenčního minima, valorizace důchodů apod., chronicky se opakující kritika „nadměrné rozhazovačnosti ztučněného sociálního státu“ a nemravně vysokých sociálních výdajů atd. Nad tím nelze mávnou rukou, byť objektivním důvodem jsou diametrálně rozdílné fyziologické i psychologické dispozice každého člověka, kdy je přece historicky dán fakt, že několik málo procent lidí jednoduše není schopno zvládat požadavky i těch nejjednodušších povolání a je na společnosti, aby pod nimi rozprostřela záchrannou sociální síť.

Nicméně je zřejmé, že platnost přísloví „sytý hladovému nevěří“, je mnohem obecnější, než je ochotna si většina lidí vůbec připustit. Je paradoxně dobře, že většina populace ještě nikdy nebyla vystavena riziku ztráty zaměstnání – a pravidelného příjmu, tedy přízraku sešupu do prekarizované zóny (srovnej Guy Standing). Ale pokud tato většina populace nikdy nezažila stres kvůli riziku, že příští měsíc se bude muset člověk rozhodovat, zda z nízkého (pokud vůbec nějaký bude) příjmu přednostně zaplatit nájem, či složenky, ale nutno mít i peníze na doplatek při nákupu léků a ještě vyšetřit nějakou korunu na živobytí, pak je tu velký problém plošného podcenění psychické stránky „pasti chudoby“ či „pasti nezaměstnanosti“ a u určitého nepřehlédnutého procenta hendikepovaných lidí i „pasti nezaměstnatelnosti“. [15]

Závěrem dvě poznámky

První poznámka k rozbíhající se roční diskuzi konstatuje, že jakkoliv je možné samotný koncept nepodmíněného základního příjmu z řady aspektů ocenit (a výše jsme se o to pár slovy pokusili), stejně tak je třeba dávat na stůl všechny relevantní argumenty tento koncept zpochybňující a oba protipóly seriózně diskutovat. Již nyní se zdá, že klíčové pro případnou realizaci konceptu budou nejspíše tři faktory:

Budoucí výrazná převaha pozitivních argumentů u všech zmíněných a dalších aspektů, nejen u těch zde vyjmenovaných a probíraných, nad argumenty negativními. To platí především u aspektu ekonomického a všech jeho implikací.
Předpokladem udržitelného zavedení konceptu bude (doufejme) postupné vyrovnávání socioekonomické úrovně jednotlivých zemí a regionů, protože bude zřejmě velmi praktické se pokusit zavést NZP v globálním měřítku. Zkušenosti napovídají, že hrubé ignorování existujících nerovností je jednou z příčin kolapsu jinak třeba docela zajímavého projektu EU Sociální Evropa v uplynulé dekádě. Pokud jsou totiž rozdíly v tvorbě HDP na hlavu v řádech i jednociferných násobků, což jsou současné relace úrovně většiny postsocialistických zemí vůči třeba Německu či Beneluxu, jsou do doby jejich významného srovnání na přibližně stejnou hladinu takové a jim podobné projekty v zásadě jen líbivým utopickým sněním. Výsledně zhroucení těchto ambiciózních projektů vede jen ke zbytečným deziluzím a frustraci na obou stranách – v bruselské centrále i v členských státech. [16][17]
Nejspíše i zásadní změna společensko ekonomického paradigmatu, kdy motivace k hromadění majetku přestane být výchozím momentem pro chování většiny lidí.

Druhá poznámka je ryze praktická: doba jednoho roku na sběr podpisů je docela přiměřená k vypracování uceleného a realistického konceptu nepodmíněného základního příjmu (samozřejmě v alternativách), protože po poslancích Evropského parlamentu není možné tuto aktivitu spravedlivě požadovat a navíc nelze riskovat jejich „lidovou tvořivost“, a to ani v jejich dobré víře některých z nich věci prospět.

Pokud by se podařilo zmíněné faktory v uspokojivé míře zvládnout – a nedělejme si iluze, že je to otázka snad několika málo let, možná ani pár desetiletí a Evropskému parlamentu nanést dobře vyargumentované varianty řešení projektu v hrubých obrysech známého již přinejmenším půl tisíciletí – pak by mohl celý koncept nepodmíněného základního příjmu opustit zrádnou bažinu utopismu a stát se docela přitažlivou vizí budoucího lidstva. [18]

Poznámky:

[1] Dodejme, že na webu http://www.vseobecnyzakladniprijem.cz/ je řada dalších materiálů. Ostatně zájemce o hlubší argumentaci, případně na odkazy v odborné literatuře laskavě odkazujeme jak na wikipedii, tak na webové stránky se spoustou argumentů formou rozhovorů dostupné na YouTube.

[2] Užíváme budoucí čas přesto, že se tento koncept v různých podobách a formách již řadu let testuje ve více zemích. Detaily viz třeba wikipedie pod příslušným heslem.

[3] Autor předesílá, že u něho dosavadní mírně kladný náhled na koncept NZP zatím lehce převažuje nad výhradami, kde však za klíčové považuje jak hledisko času případné realizace, tak splnění všech potřebných předpokladů včetně plošnosti zavedení (viz úplný závěr textu).

[4] Nikoliv v experimentální či celkem nahodilé podobě, v jaké to vidíme řadu desetiletí třeba na Aljašce. Tam je poskytování NZP podobnou finanční úlitbou ze strany těžařů místním obyvatelům, jako bylo kdysi poskytování symbolického „vládního pohřebného“ trvale žijícím občanům vegetujícím ve smogem a popílkem postiženém prostoru severočeské hnědouhelné pánve (s odrazem v nižší porodní váze novorozenců, vyšším výskytu CHOPN a dalších respiračních chorob, nižšího věku dožití apod.). Ale třeba ve formě, jak španělská vláda reaguje od léta 2020 na dopady Covid-19 u sociálně nejzranitelnější části populace. Všechny tyto a další experimenty je třeba nejdříve seriózně vyhodnotit a pak uvažovat o dalších krocích.

[5] Stranou pozornosti zůstává pokus o přibližování se ke konceptu NZP ještě v 50. a 60. letech minulého století, tedy v době, kdy na vrcholných ekonomických či politických pozicích (třeba vč. premiéra) byli bývalí zaměstnanci firmy Baťa (a absolventi její vzdělávací soustavy). Ti dobře znali jeden z baťovských algoritmů úzké vazby mezi růstem produktivity práce a vytvářením prostoru pro snižování ceny již tak oproti konkurenci levného finálního produktu. Proto mohlo v pozdější často jimi centrálně řízené ekonomice docházet – právě na bázi rychlého růstu produktivity práce – i k systematickému snižování maloobchodních cen. V extrémní variantě teoreticky limitně až k nule, což byl filozoficky vzato materiální základ pro realizaci komunistického konceptu – rozdělování podle potřeb. Až praktické zkušenosti vedly k postupnému odstoupení od této v zásadě utopické vize u zboží, u některých služeb koncept přetrvával – za všechny příklad školních pomůcek zdarma.

[6] Aby nedošlo k fatálnímu omylu: Má se zde na mysli především široký vějíř nejrůznějších sociálních dávek a výpomocí, nicméně v drtivé většině nejde o „příjem nepodmíněný“, ale naopak s velkou vehemencí a administrativní složitostí dokladovaný „podmíněný příjem“, třeba u dávky na bydlení výší starobního důchodu, předpisem výše nájemného apod.

[7] Tento přístup ex ante považuje otázku inflace v důsledku přílivu peněz z NZP tudíž za bezpředmětnou.

[8] Za všechny uveďme příklady třeba tristního osudu zpolitizovaného 3. pětiletého plánu na roky 1961 až 1965 (místo cca 5% ročních přírůstků šel národní důchod brzy do stagnace a do mírného absolutního poklesu), stejný osud stihl „Kalouskův“ státní rozpočet ČR (resp. jeho HDP) v roce 2009, kdy místo politicky prosazovaného skoro pětiprocentního přírůstku HDP ten skončil v 5% poklesu, či dnes již mýtického „poručíme větru, dešti“, případně Chruščovovy prognózy na jednom z komsomolských sjezdů, že „ještě tato generace bude žít v komunismu“, populismu kuponové privatizace jako prazákladu dnešního odtoku kapitálu z České republiky v rozsahu přibližně stejném, jako je v textu spočítaný odhad maxima NZP pro první kvartil (cca 0,4 bil. Kč) apod.

[9] Experti znají statistická data o ekonomickém rozměru „antimilitaristické dividendy“: vděčí ji za slušnou životní úroveň nejen Hondurasané či Švýcaři (země bez stálé armády), ale také – díky razantnímu postupu vyděšené administrativy poválečných USA vůči klíčovému protivníku ve 2. světové válce v Pacifiku – císařskému Japonsku, kterému bylo smluvně nekompromisně zabráněno poválečné militarizaci. Uvolněné finanční, lidské a materiálové zdroje byly oním zázračným lektvarem, z něhož se zrodil „japonský ekonomický zázrak“, udivující do dnešních dnů.

[10] Záměrně nereflektujeme imigraci islámsko-invazivní, zvláště po roce 2016, protože k její objektivní analýze nemá autor relevantní informace a nehodlá módně fabulovat.

[11] Podle neověřených zdrojů se zdá, že organizovaná logistika přepravy migrantů do Evropy pašeráckými balkánskými a severoafrickými gangy ve spojení s italskou a další evropskou mafií přináší v současnosti vyšší zhodnocení sem investovaného kapitálu, než klasické pašování drog, zbraní či obchod s bílým masem.

[12] V tomto směru máme poměrně bohaté zkušenosti s osudem zcela beznadějných pokusů o nastolení daňové spravedlnosti mezi zaměstnanci a živnostníky, ať již jde o zdanění příjmů či výši odvodů včetně velkorysosti ve stanovení výše daňových paušálů, takže iluze nejsou namístě.

[13] Autor považuje za poctivé na tomto místě říci, že koncept NZP podporuje jen jako selektivní, nikoliv plošnou dávku. Ta by měla být určena výhradně sociálně hendikepované skupině domácností (zhruba prvnímu pentilu, tj. cca 20 % až prvnímu kvartilu, tj. cca 25 % domácností), kdy by byl projekt ještě jakž takž při splnění dalších předpokladů profinancovatelný.

[14] Jde o hrubě zkratkovité vyjádření – i před okupací byla otázka řádného zaměstnání u většiny dospělých lidí (až na výjimky) elementární podmínkou řádného příjmu a existence. Nezaměstnanost měla punc společenské degradace.

[15] Poznatky o prioritách zaměstnanců z posledních průzkumů v době exploze koronakrize jsou pozoruhodné. Ještě vloni touto dobou jasně dominovala preference zvyšování příjmů, bonusy, délka dovolené, prostor pro skloubení pracovních povinností a rodinného života resp. hobby, kdežto nyní citelně posílila preference garance dlouhodobosti pracovního místa = jistota zaměstnání a příjmu. Další dříve tak hojné priority dramaticky ustoupily do pozadí.

[16] Není asi třeba blíže rozvíjet argument o přitažlivosti skandinávského či francouzsko-německého modelu sociálního státu pro již příchozí a k příchodu se hotovících migrantů především do těchto států (zprvu především z balkánských či pobaltských zemí včetně Ukrajiny, následovaných po roce 2016 migranty z mimoevropských států).

[17] Nelze přitom říci, že před nebezpečím utopismu nebyly orgány EU včas varovány, aspoň pokud jde o českou stranu.

[18] Podle hrubých odhadů by se ekonomická úroveň postsocialistických zemí mohla za splnění všech optimistických předpokladů výrazněji přiblížit hladinám v nejvyspělejších zemích EU až zhruba kolem poloviny tohoto století.

***

K tématu nepodmíněného základního příjmu jsme na !Argumentu publikovali tyto články:

Od utopické vize k české realitě aneb Druhé kolo úvah k nepodmíněnému základnímu příjmu