Historik Jiří Malínský nabízí seriál článků věnovaný letošnímu 80. výročí osvobození Československa. Dnes pokračuje devátou částí.
Kritické chvíle
Po odchodu vlasovců došlo v ČNR k tísnivé hádce Smrkovského s dr. Kotrlým, kterou rámoval nebezpečný útok wehrmacht. Původně komunisty zpracované provolání o připravenosti i nadále pokračovat v povstání se po proběhlé depresi stalo provoláním ČNR. Současně s tím získal Smrkovský pravomoc vést jednání ve vojensko-politických otázkách. Toto usnesení bylo jednomyslně přijato. Následně proběhlo jednání o americkém pozvání k Pattonovi do Plzně tlumočené seržantem Kurtem Taubem (1911–????), bratrem herce Valtra Tauba (1907–1982). Z komunistického pohledu, který Smrkovský zastupoval, se jednalo o nehlasovatelný podnět. (Rubem tohoto momentu byl fakt, že o demarkační čáře mezi sovětskými a americkými vojsky, procházející Čechami, se rozhodovalo výhradně na úrovni vrchních velitelství Rudé armády a západních spojeneckých vojsk v Evropě.)
První německá nabídka k mírovým jednáním byla podána kolem půlnoci ze 7. na 8. květen. Už se nejednalo v německém sídle, ale naopak v místnostech České národní rady. Ještě před jednáním se generál Toussaint setkal krátce se svým synem, který byl v českém zajetí. Jednání byla vleklá a dramatická: „… docházelo k bouřlivým výstupům mezi mnou a Toussaintem, když jsme si vzájemně vyhrožovali.“ (s. 175) Dvakrát byl Toussaint vzdálen z jednacích prostor, aby vynutil dodržování již dohodnutých závěrů u svých vojsk. Německým hrozbám zničení Prahy odpovídali Češi, že v takovém případě s nimi v Praze zahyne také 300 000 v ní přítomných Němců. Podařilo se také zastavit v poslední chvíli německé vraždění českých lidí na Masarykově nádraží; mezi zachráněnými zatčenými byl i Vladimír Koucký.
Během těchto jednání před podpisem německé kapitulační smlouvy si Smrkovský vyžádal aktuální informaci o situaci na frontách: „Požádal jsem vojenský štáb, aby mě informoval, jaká je situace na frontách, kde je Rudá armáda. Odpověď byla … , že nic nového není známo: Malinovského armáda na Moravě a Koněvova na severu od Drážďan. Měli jsme zvláštní službu u radiopřijímačů, která sledovala všechny evropské stanice. Těch pracovníků jsem se dotázal, co hlásí evropské stanice o Rudé armádě a opět jsem … Nemohli mně říci nic jiného, než co jsme již věděli čili že tak, jak říkám: Morava a Drážďany.“ (s. 176) Proto ke kapitulační listině připojil svůj podpis posléze i Josef Smrkovský.
Příjezd Rudé armády Smrkovský zaspal: mezi osmou a devátou večer 8. května se šel poprvé po několika nocích vyspat do nabídnutého bytu. Během 9. května byla Rudou armádou likvidována poslední ohniska nacistického odporu. Byl mír.
Vzpomínání Alberta Pražáka
Neméně zajímavé jsou i vzpomínky předsedy České národní rady univerzitního profesora Alberta Pražáka (1880–1956) Z pamětí předsedy České národní rady (s. 147–157). Vrchlického žák a Čivrného učitel se prostřednictvím svého bratra Viléma, který se stýkal s vedoucími sociálními demokraty, dozvěděl o své zvažované přímé účasti ve vedení odboje v závěrečné etapě končící druhé světové války. Vše se vyjasnilo 3. května, kdy ho v jeho bytě na Klárově navštívili Lumír Čivrný a architekt Ladislav Machoň; Pražák hovor urychlil s tím, že je připraven postavit se do čela dotvářené České národní rady. 5. května vyjel z bytu tramvají, vystoupil na Újezdě, kde se potkal s kunsthistorikem Zdeňkem Wirthem (1878–1961) a hloučkem protestujících; pochopil, že nadešla rozhodná hodina.
Po návratu domů zpravil rodinu, že několik dní pro ni nebude dostupný. Machoň ho dovedl k nákladnímu autu a na jeho korbě dorazil do Dlouhé třídy. Po cestě je doprovázely německé kulky. Střelci byli všude: v oknech, na balkonech i za záclonami. První věc, kterou se obíral v Dlouhé třídě, bylo podepisování legitimací členů předsednictva ČNR. První jednání ČNR bylo zahájeno před 14.00.
Podstatná část Prahy byla již v rukou povstalců; bojovalo se o rozhlas. Jako první promluvil Smrkovský: „Oznámil také, že dosavadní protektorátní vláda paktovala zatím s Frankem, že to měla býti nyní vláda českomoravská, která s vědomím Němců převezme moc do rukou, ale ponechá Němcům volnou ruku, zejména volný pohyb Prahou.“ (s. 149) Tuto dohodu chtěl její předseda Bienert zveřejnit rozhlasovým projevem, byl však zatčen a předveden do jednání ČNR.
Předsedou České národní rady
Po Pražákově dotazu, kdo Bienerta zmocnil k jednání s Frankem, protektorátní expremiér odpověděl, že byl k Frankovi pozván „… že přijal jeho nabídku, aby převzal moc nad českomoravskými zeměmi z německých rukou a že mu slíbil, že mu vláda ponechá komunikační prostředky a celý potřebný aparát k volnému pohybu.“ (s. 149); jeho hlavním motivem bylo vyhnout se hrozícímu krveprolití. Pražák odpověděl, že jedině možným postojem k německému pojetí Prahy jako místa posledního odporu je revoluční postup vedoucí k osvobození Československa. Výslech byl přerušen německou hustou palbou; když si členové ČNR uvědomili, že Němci byli zřejmě o jejich sídle informováni, jednotlivě přešli Revoluční třídou ke kavárně Vltava do podkroví bytu Augusty Müllerové. Protože ani tam nebylo bezpečno, vrátili se do Dlouhé třídy.
Protože revoluce zachvacovala další a další čtvrtě Prahy, odjela ČNR do Žižkova. V připravených prostorách komplexu domů tamějšího nákladového nádraží našli její členové dostatek prostoru a mohli se více soustředit na svou práci. O stranickém rozvrstvení tvořeném podle košického vzoru s komunistickou a sociálně demokratickou převahou se vůbec nemluvilo. Vedle prostor pro předsednictvo tu našly své místnosti odbory vojenský, hospodářský, informační, zásobovací ad. Velitelem Prahy byl kapitán Nechanský, jeho zástupcem generál Kutlvašr. „Zpravodajskou činnost měl na starosti Čivrný, jenž stylizoval většinu oznámení, provolání a i rozkazů. Vše, co od nás vyšlo ven, musilo býti značkováno; značkoval většinou Čivrný a zejména Smrkovský.“ (s. 151)
Během prvních hodin povstání vznikala i řada osobních nedorozumění; váha a klíčový význam ČNR se prosazovaly pod tlakem událostí jen postupně (v řádu nižšího počtu hodin). Německá vojska postupně soustředila svůj hlavní nápor na Prahu. ČNR volala rozhlasem na Východ i na Západ se žádostmi o zbraně i vojenskou podporu. Během kritické noci z 5. na 6. května vznikaly na její podporu barikády; stavěli je všichni Pražané. Postupně jich vzniklo přes 2000 (s. 152).
Pražák se Smrkovským byli rozhodně proti jednáním s Frankem. Velmi dobrými informátory ČNR byli železničáři, kteří prakticky okamžitě zpravovali o vážnějších pohybech německých tanků. Proto se ze Žižkova její členové klopotně přemístili po kratších zastávkách v místnostech již zmíněného družstva Bratrství na Tylově náměstí a v prostorách vinohradského pivovaru do svého „stálejšího“ sídla v Bartolomějské ulici. V plenárním jednání ČNR se řešila otázka vztahu k vlasovcům. Pražák se obával jejich úlohy možného trojského koně. Situace však byla ještě složitější. „Bylo nesporné, že nám nebylo odnikud pomoženo přes všechno naše volání a že německé síly přibývalo. Ku Praze přitáhlo několik nových divizí. Měli jsme málo bojovníků a bylo již dosti mrtvých.“ (s. 153) ČNR se sice, jak vylíčil také Smrkovský, na vlasovce výslovně nevázala, ale i tak jejich protinacistická bojovnost pražské revoluci pomohla a vyvolala vděčnost podstatné části pražského obyvatelstva (v těchto bojích padlo kolem 300 vojáků ROA). Při debatě s Rybalkem měl sovětský generál výslovně prohlásit „Vlasovci jsou zrádci a budou za to potrestáni. Ale ti, kteří vám pomohli, budou pardonováni.“ (s. 153)
Čekání na Godota
Po odchodu vlasovců z Prahy 7. května se situace povstalců mimořádně zhoršila váhou stupňované německé přesily. Výpomoc českého venkova byla sice významná, ale také ne dostatečná (i to byla věc spontánní revoluční improvizace Českého květnového povstání). ČNR na to reagovala ultimátem německým vojskům a úřadům. Následná mírová jednání prostředkoval Červený kříž. „Vyjednavačem za Českou národní radu byl dr. Josef Kotrlý. Němci zprvu žádali, aby byly zbořeny barikády, pak že budou jednat. To jsme energicky odmítli. Nato byla porada v Černínském paláci, kde již neměl hlavní slovo Frank, ale velící generál Prahy Toussaint. Bylo usneseno, že v noci z pondělka na úterek bude příměří a že generál Toussaint přijede vyjednávat k desáté hodině v úterý (8. května – JM).“ (s. 154) Příměří však nejenže nebylo dodržováno, ale do Bartolomějské navíc docházely hrůzné zprávy o nacistickém řádění z centra i periferie Prahy. Bylo to už fakticky po oficiální remešské kapitulaci Německa; k Pražákovi dorazily i dva telefonáty z Eisenhowerova okolí; Američané přislíbili pádnou intervenci; profesor si opakovaně stěžoval na válečné zločiny páchané německými ozbrojenými silami (wehrmacht, SS, gestapo). „Dali jsme pokyn smíchovským strážím, aby je nechali projet, ale přijeli pouze angličtí žurnalisti, popili koňaku, jejž jsme tu noc poprvé z nějaké lékárny dostali, pokouřili si, vyslovili podiv, že Praha jest tak málo rozbitá a zase odjeli. Neudělali pro nás pranic.“ (s. 155) V podzemí budovy Ústředního sociálního úřadu Hlavního města Prahy v Bartolomějské ulici Pražák nalezl na chodbách mnoho mladých lidí kašlajících na dramatickou situaci povstání a obdobně i řadu oportunně se chovajících generálů jaksi nevzrušeně pokuřujících doutníky.
Ráno Pražák telefonoval Toussaintovi, aby mohla být zahájena mírová jednání. Zprvu Toussaint opět vyhrožoval německou přesilou, Schörnerovým rozkazem pověsit revolucionáře i zpustošením Prahy; rázná česká odpověď, poukazující na blížící se ruská vojska, ho však poměrně rychle přivedla k racionálnějším postojům. Úspěch revoluce byl zaručen; Schörnerovo náhlé zmizení do Bavorska naopak ještě více podlomilo německé odhodlání ničit Prahu. V závěru této své vzpomínky se i Pražák ostře ohradil proti konjukturální ruské kritice; úspěšnost vítězné Květnové revoluce byla i pro něj mimo jakoukoliv diskusi či zpochybňování.
Ve své vzpomínkové stati „Prezident ČSR – Dr. Edvard Beneš“ (zveřejněno v posmrtném vydání Pražákových Pamětí, s. 237–239, psáno 1948) ozřejmuje Pražák blíže svůj vztah k této klíčové vůdčí osobnosti druhého odboje. Zdůraznil v ní systematičnost, koncepčnost a propracovanost prezidentovy politiky: „Přestože prokázal prezident Beneš v Ženevě i ve střední Evropě nejzásadnější činnost a dal své nejlepší síly nejobětavěji v službu evropské demokracie a evropského míru, nastolené diktatury jeho dílo bortily a státy, na nichž budoval své naděje, ho opustily.“ (s. 239) Označil ho za filozofa demokracie; v demokracii tento přední československý a evropský politik spatřoval dobrou budoucnost Evropy. A aktualizuje svůj text Pražák zdůraznil: „V naší protikapitalistické době uznáváme a věříme v jediný svůj světový i domácí kapitál: je to vzácná a jedinečná osobnost prezidenta dra Edvarda Beneše.“ (s. 240)
Předchozí díly: