Historik Jiří Malínský nabízí seriál článků věnovaný letošnímu 80. výročí osvobození Československa. Dnes pokračuje osmou částí.
Vzpomínka Josefa Smrkovského
Původní brožura Rady svobodného Československa byla přičiněním spolureeditora dr. Tomeše doplněna i o vzpomínky Josefa Smrkovského (1911–1974) Vzpomínky na květnovou revoluci (s. 158–177), který je přepisem diktafonového rozhovoru s tehdejším náměstkem předsedy Ústřední komise lidové kontroly a statistiky na ministerstvu lidové kontroly z r. 1964, jejž vedl historik Stanislav Zámečník (1922–2011) a je přepisem textu edice pořízené r. 2005 současným historikem Stanislavem Kokoškou.
Přepsaný text tohoto bezděčně marnotratného syna československého komunistického hnutí poskytuje jedinečnou možnost docelení pohledu na Pražské květnové povstání. Smrkovský se od léta 1944 věnoval postupnému scelování izolovaných komunistických často bezejmenných odbojových skupin a skupinek mj. reprezentovaných jmény redaktora ilegálního Rudého práva Vladimíra Kouckého (1920–1979), Lumíra Čivrného (1915–2001) či Jiřího Hájka (1919–1994) vedle řady dalších komunistů. Průvodní diskuse, které souvisely s tímto slučovacím pohybem, vedly postupně k závěru obnovit nový, v pořadí čtvrtý ilegální ÚV KSČ: „A nakonec došlo k jednomyslné dohodě, aby byl vytvořen ústřední výbor strany z představitelů těchto skupin. Tenkrát jsme respektovali tu skutečnost, že tento jako každý jiný orgán v té době si nemůže činit právo na jednoznačný název ústřední výbor.“ (s. 158) Bylo obnoveno i vydávání ilegálního Rudého práva. Renesance ilegální komunistické rezistence byla krokem, který navázal na Smrkovského předválečnou činnost krajského tajemníka KSČ v Brně.
Formování České národní rady
Současně vznikaly vazby na rodící se ilegální struktury Národní odborové ústředny zaměstnanecké. Při hledání názvu sjednocovacího orgánu domácí odbojové ilegality se dospělo i pod vlivem SNP k označení Česká národní rada (koexistovala i varianta Revoluční česká národní rada; obě pojmenování volně navazovala na Ústřední národní revoluční výbor, který byl po dobu několika měsíců r. 1941 první sjednocující strukturou tehdejšího domácího odboje). Při propojování odbojových organizací bylo nutné zachovávat krajní opatrnost: „To mám na mysli např. u některých českých průmyslníků, kteří se dávali k dispozici. A dokonce i celá protektorátní vláda se dávala k dispozici. Ovšem to bylo již asi v únoru 1945.“ (s. 159)
Specifickou otázkou byla pro Smrkovského otázka zapojení demokratických (v ptedypu Smrkovského buržoazních) stran. Neudržitelné tvrzení Smrkovského, že příslušníci těchto politických stran snad nebyli účastni (neexistovali) v odboji pramenilo jednak z jeho dobově limitované informovanosti, jednak ze zajetí předsedy IV. ilegálního ÚV KSČ v kominternovské většinově stalinistické optice. Současně však působilo vědomí, že tyto strany měly své zástupce v zahraničním odboji. Smrkovský k tomu dodal: „Proto, když se formovala Česká národní rada a chtěli jsme z těchto stran, aby tam byli lidé, tak jsme usoudili, a oni to dokonce přiznali, že budou vedeni jako představitelé bývalých předválečných stran národních socialistů, lidovců a sociálních demokratů.“ (s. 160)
Počátek tohoto sjednocovacího procesu položil Smrkovský do prvních dnů roku 1945. Do zralejší podoby se ČNR transformovala postupně během jara a posléze druhé poloviny dubna 1945. Její jádro tvořilo 25 osob; mimo zástupců demokratických stran je tvořili zástupci studentů, mládeže, zemědělců, žen, družstevníků, partyzánů; uvažovalo se i o včlenění zástupců velkých měst Brna a Ostravy; to vše za předpokladu delšího trvání povstání. Zajímavé je Smrkovského vnímání sociálně demokratické Rady tří: „Naše napojení na tzv. R 3, lépe řečeno na partyzánské organizace moravské na Vysočině. Musím zdůraznit, naše napojení na tuto partyzánskou bojovou organizaci na Moravě, na Českomoravské vysočině, se uskutečnilo přes ilegální odbory.“ (s. 161) Součinnost s Radou tří měl IV. ilegální ÚV KSČ již od podzimu 1944 a díky jí také disponoval kontakty jak na londýnské, tak na sovětské straně. I jím opakované žádosti o zásilky zbraní však byly oslyšeny.
V dubnu disponovala formující se ČNR vysílačkami v Kobylisích a na Smíchově. V tomto ohledu vládl na vysílacích vlnách poměrně živý styk Praha–Londýn–Košice. Současně komunisté zvažovali koho postavit do čela ČNR. Padla jména operního pěvce Viléma Zítka, profesora Mukařovského a řady jiných. Nakonec Lumír Čivrný navrhl svého učitele profesora Alberta Pražáka, který si pro svou možnou inauguraci stanovil své podmínky: „Měl podmínky, že v Národní radě budou komunisté a že tam budou dělníci. Na tom mu velmi mnoho záleželo. Rozhodně to bylo sympatické.“ (s. 162) Do své funkce byl instalován 5. května, Smrkovský se stal prvním místopředsedou. Smrkovský měl na Pražáka ty nejlepší vzpomínky.
Přes březnové neštěstí (zatčení desítek mladých komunistů až po jejich popravu počátkem května v Malé pevnosti) se ilegální činnost KSČ rozvíjela a sílila. Smrkovského IV. ilegální ÚV KSČ dbal o přísnou a důslednou konspiraci. Mezi osobnostmi, se kterými se setkal, jmenoval Smrkovský Evžena Erbana (1912–1994), Františka Jungmana (1908–1968), Augustu („Gustu“) Müllerovou-Machoňovou (1906–1984), Františka Machoně (1888–1973), Jaromíra Kafku a řadu dalších. Mimo Prahu pokrýval IV. ilegální ÚV KSČ Podbrdí, Beroun, Kladensko, Kolín, Skutečsko, Plzeň, jižní Čechy, Českomoravskou vrchovinu, Moravu. Pochvalně se zmínil i o sociálním demokratu Josefu Kubátovi (1904–1960): „Již tenkrát, v době příprav na povstání i za povstání, prokázal velmi cenné služby. Zcela jinak se vyvíjela jeho politická práce v těch letech po osvobození.“ (s. 164)
Velmi odtažitě se Smrkovský vyjádřil k československým (národním) socialistům; zmínil, že víc než o spoluúčasti v bojích povstání jim šlo o místa v budoucích politických orgánech. Mimoto se zmínil o norském konzulovi (?), který nabídl své prostředkovací služby při kontaktech s maďarskými jednotkami, jež se nacházely v severozápadních Čechách. ČNR je jeho prostřednictvím pouze ujistila, že nebude překážet jejich pohybu na východ při návratu do vlasti. (?)
Specifickou oblastí byly vojenské otázky. KSČ vlastní vyšší důstojníky až na nečetné výjimky prakticky neměla. Kolem 2.–3. května se komunisté dostali do kontaktu se Slunéčkovým Ústředním národním výborem; řada nejasností vládla i kolem velitelství Bartoš a generála Karla Kutlvašra. Smrkovský mu vysvětlil, že jeho nadřízeným není generál Slunéčko, ale předseda vojenské komise České národní rady anglický parašutista kapitán Jaromír Nechanský z titulu svého předsednictví vojenské komise ČNR. A dodal: „Celkem to bylo z toho, že Kutlvašr nebyl hlavou, že politickou hlavou toho štábu, jejich hlavou, ne naší, že byl právě ten Bartoš (Bürgermeister – JM). S ním se vedla jednání a s lidmi kolem něho a nikoliv s Kutlvašrem.“ (s. 167)
První chvíle revoluce
K průvodním zmatkům zejména první desítky hodin povstání patřil i fakt, že jménem ČNR mluvila bez jejího vědomí řada lidí zejména z občanských (dobově také maloměšťáckých, měšťáckých) kruhů. Poměrně rychle se obměňovala i sídla ČNR: nejprve působila na nároží Dlouhé třídy a Staroměstského náměstí, v neděli 6. května se nacházela v prostorách žižkovského nákladového nádraží, poté před ránem 7. května nejprve ve vinohradském sídle družstva Včela a posléze byla přestěhována do vinohradského pivovaru; imperativ hrozivého německého leteckého bombardování byl pro tato častá stěhování víc než dostatečnou pohnutkou. V pondělí 7. května skončila ČNR své přespražské putování v již zmíněných prostorách v staroměstské Bartolomějské ulici znovu v blízkosti vojenského velitelství podléhajícímu ČNR. Podobně rozvichřeně byly koncipovány a rozšiřovány její výnosy, prohlášení i příkazy nezřídka za pomoci rozhlasu.
Po zrušení protektorátu byl druhým pokynem ČNR příkaz k budování barikád vydaný ještě 5. května: „Já jsem tam přednesl názor, který jsme měli prodiskutovaný se soudruhy z ústředního výboru strany, prostě koncepci toho: barikády v Praze, barikády na okrajích Prahy. V Praze pomocí barikád izolovat jednotlivé vojenské síly Němců, přerušit spojení s jinými skupinami. Šli jsme i do takových detailů jako je přerušení proudu, telefonu, vody, plynu.“ (s. 168) Další fází se měla stát likvidace izolovaných míst nacistického odporu. V následné diskusi s velitelstvím Bartoš se pak postupně upřesnil návod k jejich stavění včetně míst pro možné průchody aut a vojenské techniky. Bylo také nutné vrátit se od krycích k občanským jménům členů ČNR; zpočátku z toho vznikala řada nejasností.
5. května se ve vinohradské Včele na Tylově náměstí konala konference zhruba 100 dělnických delegátů, mezi nimiž nechyběli mimopražští zástupci z Kladna, Kolína, Berounska, Skutečska i černokostelecké skupiny. Uprostřed svého referátu vyzývajícího k zachování klidu a nenechat se předčasně vyprovokovat byl Josef Smrkovský telefonicky vyvolán Augustou Müllerovou („soudružkou Gustou“), že střelbou u budovy Radiopaláce právě začalo Pražské povstání a je proto nutné, aby se vrátil do sídla České národní rady. „Tak taková je ta vzpomínka na konferenci ve Včele na Vinohradech.“ (s. 170) Úzce na to navázal vzpomínkou na poslední jednání IV. ilegálního ÚV KSČ, které se vzhledem k blížícímu se víkendu také rozhodlo ještě posunout počátek povstání s ohledem na blížící se vojska Rudé armády.
Překotnost událostí a dějů občas vedla k jisté klopýtavosti informací. Vyhlášení ČNR o zrušení protektorátu doprovozené zmínkou o tom, že do jejího jednání se dostavil předseda protektorátní vlády Bienert, vzniklo usilovnou snahou šéfa tiskové kanceláře ČNR dr. Bauera nepoužít pro Bienertovu přítomnost výraz „byl přiveden“. Předtím i potom byl naopak vězněn ve sklepě sídla ČNR. Smrkovský k tomu na vysvětlenou dodal: „Tak on při tom jednání neměl co dělat, jaksi funkčně už, nežli podat svědectví o svých záměrech a o jednání, která měl s K. H. Frankem.“ (s. 171)
Poměrně střídmě se Smrkovský vyjádřil k vystupování vlasovců během Pražského povstání. Dovozuje, že na jejich tancích, které se blížily k Praze, byly nápisy „Smrt Němcům“ a „Pryč se Stalinem“. 7. května se v Bartolomějské ulici ČNR setkala s nabídkou jejich emisara kapitána Antonova, aby posléze dospěla k tomuto závěru: „Rozhodli jsme tak, jak je konečně známo z dokumentů, že prostě konstatujeme, že přišli, že jsou ochotni bojovat proti Němcům, že to bereme na vědomí, že vojenské operace, které budou dělat, musí být dohodnuty s vojenskými orgány českými, tedy povstaleckými. Jakákoliv rozhodování vojensko-politická že jsou vyhražena České národní radě.“ (s. 171) Během dlouze vedených jednání zasáhli vlasovci i podle Smrkovského pohledu produktivně do bojů s Němci. Všechny další zprávy a zvěsti, které se k vlasovcům a ČNR vztahovaly, však Smrkovský rezolutně odmítl.
Předchozí díly: