Foreign Affairs: Nevyhratelná válka

Dlouhá válka mezi Ruskem a Ukrajinou bude velmi problematická i pro Spojené státy a jejich spojence.

„Nastal čas, aby Spojené státy vypracovaly vizi, jak válku ukončit. Patnáct měsíců bojů jasně ukázalo, že ani jedna strana není schopna (ani s vnější pomocí) dosáhnout rozhodujícího vojenského vítězství nad druhou stranou“, míní politolog Samuel Charap, který pro magazín Foreign Affairs okomentoval vývoj událostí na Ukrajině.

Bez ohledu na to, jak velké území se ukrajinským silám podaří osvobodit, Rusko si zachová schopnost představovat pro Ukrajinu trvalou hrozbu. Ukrajinská armáda bude mít také schopnost udržet v ohrožení všechny oblasti země obsazené ruskými silami – a způsobit náklady na vojenské a civilní cíle v samotném Rusku.

Tyto faktory by mohly vést k ničivému, léta trvajícímu konfliktu, který by nepřinesl konečný výsledek. Spojené státy a jejich spojenci tak stojí před volbou své budoucí strategie. V nadcházejících měsících by se mohly začít snažit vést válku k vyjednanému konci. Nebo tak mohou učinit až za několik let. Pokud se rozhodnou čekat, základy konfliktu budou pravděpodobně stejné, ale náklady na válku (lidské, finanční i jiné) se znásobí.

Obecněji řečeno, mezistátní války obecně nekončí, když jsou síly jedné strany zatlačeny za určitý bod na mapě. Jinými slovy, dobytí území – nebo rekonkvista – není samo o sobě formou ukončení války. Totéž bude pravděpodobně platit i na Ukrajině: i kdyby byl Kyjev nad všechna očekávání úspěšný a donutil ruské jednotky ustoupit za mezinárodní hranici, Moskva by nutně nepřestala bojovat. Málokdo na Západě však takový výsledek očekává v jakémkoli okamžiku, natož v nejbližší době. Místo toho se v nadcházejících měsících optimisticky očekává, že Ukrajinci dosáhnou určitých úspěchů na jihu, možná znovu získají části Záporožské a Chersonské oblasti, nebo zatlačí ruský útok na východě.

V západních metropolích doufají, že úspěchy Kyjeva na bojišti donutí Putina zasednout k jednacímu stolu. A je možné, že další taktický neúspěch by snížil optimismus Moskvy ohledně pokračování bojů. Ale stejně jako se ztráta územní kontroly nerovná prohře ve válce, nemusí nutně vyvolat ani politické ústupky. Putin by mohl vyhlásit další kolo mobilizace, zintenzivnit bombardování ukrajinských měst nebo jen držet linii v přesvědčení, že čas bude pracovat pro něj a proti Ukrajině. Může klidně pokračovat v boji, i když si myslí, že prohraje. Jiné státy se rozhodly pokračovat v boji, přestože si uvědomovaly nevyhnutelnost porážky: vzpomeňme například na Německo v první světové válce. Zkrátka, zisky na bojišti samy o sobě nemusí nutně vést k ukončení války.

Pro Ukrajinu je cíl zcela jasný: Kyjev chce mít pod kontrolou celé své mezinárodně uznané území, které zahrnuje Krym a části Donbasu, které Rusko okupuje od roku 2014. Postoj Ruska není tak kategorický, protože Moskva zachovává nejednoznačnost ohledně polohy hranic dvou z pěti ukrajinských regionů, které podle svého tvrzení anektovala: Záporoží a Cherson. Bez ohledu na tuto nejednoznačnost je podstatné, že ani Ukrajina, ani Rusko pravděpodobně nezavedou kontrolu nad územím, které považují za své vlastní. (To neznamená, že by nárokům obou stran měla být přiznána stejná legitimita. Nezdá se však, že by zjevná nelegitimita ruského postoje odrazovala Moskvu od jeho zastávání). Jinak řečeno, válka skončí bez vyřešení územního sporu. Buď Rusko, nebo Ukrajina, nebo, což je pravděpodobnější, oba, se budou muset spokojit s faktickou kontrolní linií, kterou ani jeden z nich neuznává jako mezinárodní hranici.

Vlády západních zemí by měly i nadále dělat vše, co je v jejich silách, aby pomohly Ukrajině připravit se na protiofenzívu, ale zároveň by měly přijmout strategii pro ukončení války.

V zásadě by otevření cesty k jednání s Ruskem mělo doplňovat, nikoliv být v rozporu s tlakem na bojišti. Pokud by díky ukrajinským úspěchům byl Kreml ochotnější ke kompromisu, bylo by to možné zjistit pouze prostřednictvím fungujícího diplomatického kanálu. Zřízení takového kanálu by nemělo způsobit, že Ukrajina ani její západní partneři poleví v tlaku na Rusko. Účinná strategie bude vyžadovat jak nátlak, tak diplomacii. Jedno nemůže být na úkor druhého.

Čekání na zahájení jednání má své náklady. Čím déle budou spojenci a Ukrajina bez vypracování diplomatické strategie, tím těžší to bude. S přibývajícími měsíci se bude zvyšovat politická cena za učinění prvního kroku. Již nyní bude muset být jakýkoli krok, který Spojené státy a jejich spojenci učiní k otevření diplomatické cesty – dokonce i s podporou Ukrajiny – jemně řízen, aby nebyl vykreslen jako obrat v politice nebo vzdání se podpory Kyjeva ze strany Západu.

Mnozí komentátoři budou i nadále trvat na tom, že tato válka se musí rozhodnout pouze na bitevním poli. Tento názor však opomíjí skutečnost, že strukturální realita války se pravděpodobně nezmění ani v případě, že dojde k posunu frontové linie, což samo o sobě není zdaleka jisté. Spojené státy a jejich spojenci by měli být schopni pomoci Ukrajině současně na bojišti i u jednacího stolu. Nyní je čas s tím začít.

Celý článek najdete zde v angličtině.

O autorovi: Samuel Charap je vedoucím politologem v RAND Corporation. Zabývá se zahraniční politikou Ruska a bývalých sovětských států, evropskou a euroasijskou regionální bezpečností a americko-ruským odstrašováním, strategickou stabilitou a kontrolou zbrojení. Je také spoluautorem knihy o ukrajinské krizi s názvem „Everyone Loses: The Ukraine Crisis and the Ruinous Contest for Post-Soviet Eurasia“, která vyšla v lednu 2017.

Psali jsme:

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.