Třetí republika III (11. část)

Jiří Malínský Komentáře

Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu  v době tzv. třetí republiky.

 Houstnoucí atmosféra II

Téhož dne navštívili ministra vnitra Václava Noska dr. Prokop Drtina a Julius Firt. Protestovali proti cíleně jednostranné komunistické hegemonii v bezpečnostních složkách (SNB) a postupu policie při vyšetřování podezřelého vloupání do bytu šéfredaktora Svobodného slova Ivana Herbena (1900–1968), k němuž došlo počátkem ledna. Současně důrazně upozornili, že v případě pokračování v dosavadních komunistických praktikách zveřejní v tisku výsledky justičního šetření krabičkového atentátu (dotčenou osobou byl komunistický olomoucký poslanec Jura Sosnar) a vloupání do Herbenova bytu.

14. ledna gradoval krčmaňský případ. Během domovní prohlídky u jednoho z jeho komunistických olomouckých protagonistů byly nalezeny zbraně, které byly částí většího zbrojního arzenálu shromažďovaného lidmi kolem krajského výboru KSČ v Olomouci (posléze byla zajištěna i jeho druhá část). Zjištěné stopy vedly opět k již zmíněnému komunistickému poslanci spisovateli Jurovi Sosnarovi a nepřímo i ke Gottwaldovu zeti ministru dr. Alexeji Čepičkovi.

15. ledna 1948 zveřejnil bulharský státník Georgi Dimitrov (1882–1949) svůj záměr na vytvoření federace východoevropských (středoevropských a jihovýchodních-balkánských) zemí. 11. února byl Dimitrov spolu s Jugoslávcem Kardeljem povolán před politbyro VKS(b) na Stalinovu daču (víkendovou usedlost). Při diskusi o možné federalizaci zemí ruského vnějšího impéria navrhl Josif Vissarionovič Stalin-Džugašvili tři možné paralelní federace: Polsko-Československo, Rumunsko-Maďarsko a Jugoslávie-Bulharsko-Albánie; jako první měla být budována federace jugoslávsko-bulharská s uznáním jugoslávských zájmů v Albánii. 19. února Bělehrad od svého federalizačního záměru ustoupil. To zaselo do nedávno založené Kominformy zárodky budoucího („titoistického“) rozkolu a do probíhající počáteční sovětizace nakrátko určitou nejistotu a nepřehlednost.

Proplétání vládních a celospolečenských dopadů

21. ledna schválila vláda návrh zákona o nové pozemkové reformě. Mimoto proběhlo další neúspěšné jednání o konečné podobě platového zákona pro státní a veřejné zaměstnance. KSČ navrhovala do zvýšení jejich platů vložit navíc 3 mld Kč, ČSSD 4,5 mld Kč a ČSNS 6 mld Kč. Komunistický návrh byl současně prezentován jako podnět Revolučního odborového hnutí. Přes veškeré komunistické úsilí zamezit vytvoření demokratické většiny ve vládě byl v této věci nakonec 3. února 1948 schválen Majerův návrh. ČSSD tu postupovala ve shodě s ostatními demokratickými stranami.

Ministr Václav Kopecký podrobil kritice jednání svého vládního kolegy Františka Tymeše. Vedení Revolučního odborového hnutí v reakci na tento obrat svolalo dlouho připravovaný sjezd závodních rad. (Obdobně dopadl i návrh zákona o maximální pozemkové držbě: zatímco ČSSD navrhovala vyvlastnění veškeré obdělávané půdy nad 50 ha, KSČ stejnou výměru vztahovala na veškerou půdu (lesy, pastviny, intravilány apod.). Ďurišovu krajní nelibost vyvolal Majerův návrh na vytvoření zvláštní komise složené ze zástupců členských politických stran Národní fronty Čechů a Slováků (považoval ho za omezování svých kompetencí); v Národním shromáždění se nakonec prosadila vůle pracovat se sociálně demokratickým návrhem. KSČ na to reagovala svoláním zvláštní konference předsedů krajských zemědělských komisí, jež rozhodla o svolání sjezdu družstevních rolníků na konec února 1948 do Prahy.

V článku Ministerstvo vnitra se neřídí zákony uvedeném jako Zásadní prohlášení poslaneckého klubu Čs. sociální demokracie se v Právu lidu 21. ledna 1948 poukazovalo na četné protiprávní praktiky Noskova rezortu (pořádal zvláštní kurzy určené výhradně pro komunistické členy Sboru národní bezpečnosti a záměrně ignoroval pravomocným zákonem stanovené omezení zpravodajských orgánů). V prohlášení se výslovně uvádělo: „Fungují nezákonně dále ony zpravodajské orgány, které zákon č. 149/47 zrušil k 31. 12. 1947 a jež jsou proslulé svým stranickým špiclováním a sháněním materiálů pro skandalisování nekomunistických veřejných činovníků. Parlamentní úsporná kontrolní komise měla by přezkoumat, odkud se berou milionové částky na jejich vydržování. Nebyly dosud rozpuštěny tzv. Pohraniční útvary SNB, ačkoli je vláda neschválila. Máme zprávy, že se dokonce připravují k srazům – ,pro všechny případy‘.“ Další část prohlášení burcovala: „Z velitelských míst všech složek Sboru (národní bezpečnosti – JM) jsou odstraňováni poslední nekomunisté, aby na jejich místa nastoupili noví povýšenci s nedostatečnými služebními zkušenostmi, zato však oddaní příslušníci KSČ. Neschází ani příklady stranické msty.“ A svůj burcující obsah uzavřel autor stati nadčasovou řečnickou otázkou: „Platí ještě zákony pro ministerstvo vnitra? Nebo stojíme před ozbrojeným pučem, k němuž má být zneužit Sbor národní bezpečnosti?“

Týž den promluvil v odpovědi na dotaz komunistického poslance ministr spravedlnosti dr. Prokop Drtina o nejnovějším vývoji krčmaňského případu (krabičkového atentátu). 22. ledna 1948 byl dr. Drtina přijat prezidentem Edvardem Benešem k rozmluvě o krčmaňském případu i o vnitropolitickém vývoji Československa. Poslanec Jura Sosnar, jeden z obviněných, rezignoval na svůj mandát i na politické funkce zastávané v KSČ. 22. ledna podepsali členové představenstva z Laušmanova popudu prohlášení ČSSD stavící se záporně k novým pojetím Národní fronty ať zleva (KSČ), tak zprava (demokratické strany). Rozklad strany pokročil: naznačuje to cynická lehkost, se kterou se od svého podpisu pod tímto dokumentem distancoval o několik dní později Zdeněk Fierlinger.

Ve dnech 22.–23. ledna propukly uvnitř ROH i v celé společnosti spory o zvýšení platů státních zaměstnanců. Komunisté se uchylovali k populistické demagogii, mluvíce v duchu vulgárního nemarxistického rovnostářství o tzv. bezpracných příjmech a pomíjejíce návrh demokratických stran na podstatné zvýšení příjmů této v mnohém prestižní skupiny zaměstnanců. Rovnostářsky založený návrh zkomunizovaných odborů na paušální zvýšení jejich příjmů o 300 Kč měsíčně ztroskotal na odporu demokratické většiny ve vládě; neméně populisticky se komunisté domáhali rozšíření rozsahu a novely Laušmanova znárodnění z r. 1945, proti němuž před necelými třemi lety tak radikálně sami vystupovali. Atmosféra ve společnosti houstla…

Houstnoucí atmosféra III

23. ledna 1948 navštívil Bohuslava Laušmana dr. Julius Dolanský-Heidenreich, aby mu vysvětlil smysl vydávání časopisu Směr; podle jeho názoru měl být vnitrostranickou obdobou Peroutkova Dneška. Ve dnech 23.–27. ledna byl na pracovní návštěvě v Bratislavě ministr spravedlnosti dr. Prokop Drtina. Živě se tu zajímal v rozhovorech s vyšetřujícími soudci o míru autentičnosti protokolů sepisovaných na 7. odboru ministerstva vnitra v porovnání s protokoly pořizovanými samými soudci. I podle agenturní zprávy, kterou sami zpravodajci ministerstva vnitra považovali za spolehlivou (důvěryhodnou), uvedli vyšetřující soudci, že ze 600 delikventů bylo při výsleších 12 „bito“. Nad takto získanými údaji vznikaly další pochybnosti. Výpovědi osob, které neopustily soudní vazbu, si nezávisle na zprávě, citované historikem Karlem Kaplanem, naprosto odporovaly s výpověďmi, které pořizovali zpravidla komunističtí vyšetřovatelé Státní bezpečnosti. Komunistická nejistota a neklid, související s tzv. slovenským spiknutím, se dále stupňovaly. Zejména to platilo o výpovědích hlavních obviněných Miloše Bugára a Jána Kempného.

24. ledna vyšlo první číslo kryptokomunistické revue Směr; další následovalo 25. února; při nákladu 20 000 výtisků (z toho 8000 bylo distribuováno do ČSSD) bylo evidováno počátkem února 1124 předplatitelů-odběratelů). Současně bylo posouzeno na společné schůzi ústředního výkonného výboru a poslaneckého klubu. Velmi kriticky je vyložil novinář Arno Hais a pozastavil se nad rychlostí jeho schválení Kopeckého ministerstvem informací. Ještě jednoznačněji se vyjádřil předseda krajské královéhradecké organizace ČSSD František Klaban: „Co se týče Směru, už jsme o tom věděli před několika měsíci. Němec (Jan – JM), který má styk s Fierlingerem a lidmi kolem něho, konstatuje už dávno, že strana spěje k zániku, že ústřední sekretariát je rozvrácen a že se členové sociální demokracie nemají exponovat proti komunistům. Říkal, že skupina Fierlingerova bude vydávat ,Směr‘… Když chtějí soudruzi psát, mohli by psát do ,Cíle‘ a jiných listů a nemusí vydávat zvláštní časopis a nechat se financovat ministrem Kopeckým. Je nutno veřejně odsoudit ,Směr‘.“ (Ministerstvo informací spravované Kopeckým sanovalo Směr 100 000 Kč.) Jednoznačně se vyjádřil i Bohuslav Laušman: „Jak to říkal kdysi Hampl, dělníci přijdou zpět do sociální demokracie, aby se vrátili z ,vandru domů‘. Je nutno zachovat klid a nebát se.“ V obdobném duchu vystoupil i Vojtěch Vojta Beneš: „Na dnešní schůzi se projevil duch odvahy a klid a ještě jedno je výborné, že se zde mluvilo otevřeně. Národ, kdyby nás slyšel, byl by spokojen. … Nesouhlasím s Tymešem, který říká po schůzích, že naše politika je pokračováním politiky minulé. To není pravda. Nebo je snad politika Fierlingerova totožná s politikou tvojí, Laušmane? ,Mladý socialista‘… šel proti tobě, Laušmane, a proti mně. Ve straně musí být jednota – v národě jednota být nesmí a nemůže. To je jednota jiná – spolupráce.“

Zdeněk Fierlinger odmítl podepsat protestní prohlášení proti vydávání Směru, ačkoliv bylo podloženo usnesením vedení ČSSD (na jednání ústředního výkonného výboru kriticky vystoupili Vilém Bernard, Mirko Sedlák, František Klaban a Blažej Vilím); současně ČSSD prohlásila, že členové strany budou – pokud se týkalo blížících se parlamentních voleb – uváděni výhradně na oficiálních kandidátních listinách.

Ústřední výkonný výbor na společném jednání s poslaneckým klubem odmítl jak vznik Klubu pro socialistickou demokracii, tak vydávání jeho revue Směr. Generální tajemník Blažej Vilím podal návrh na neslučitelnost souběhu členství v ČSSD a v Klubu pro socialistickou demokracii včetně veřejně projevované podpory Směru; návrh byl schválen poměrem hlasů 13:2, přestože Bohumil Laušman tlumočil vysvětlení výboru Klubu, že s KSČ nemá nic společného. V diskusi převládl názor, že se jedná o cílený útok na Československou sociální demokracii a oba tyto jednostranné kroky byly považovány za možný počátek jejího nikoliv nepravděpodobného štěpení (svou nemalou váhu tu měly stále živé zkušenosti a vzpomínky na rozlom strany a hnutí r. 1920). Mimoto Laušman v úvodním slově zdůraznil, že strana by si měla udržovat odstup od nabídek na vstup do volebních bloků jak zleva (KSČ), tak zprava (demokratické strany).

Předchozí díly: 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.