Třetí republika III (15. část)

Jiří Malínský Komentáře

Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu  v době tzv. třetí republiky.

Rozuzlovávání III

Podle dodatečného tvrzení Huberta Ripky připravovali lidovci a národní socialisté na 24. a 26. února velké veřejné demonstrace, protože zřejmě předpokládali do těchto dnů vyvrcholení vládní krize. Zdá se však, že se jednalo spíš o kuloární úmysly některých jedinců než o výraz soustředěné vůle ke skutečným – a také uskutečnitelným – činům. Mnohé naznačilo i křečovité psaní Lidové demokracie nepřímo vyzývající členy ČSL k pasivitě a k faktickému přihlížení propracovanému mocenskému tažení komunistů: „v našem čele je Msgr. Šrámek, jehož skvělý mozek předčí mladého dvacátníka, a že president zdráv, a plně ve svém úřadě je nejen strážcem, ale i jasným výrazem naší demokracie.“ Krásné přání nemusí vždy postihovat skutečnost; v tomto případě disponovaly demokratické strany přáním větším než velkým množstvím opačných zpráv a informací.

V odpoledních hodinách 22. února se prezident Edvard Beneš vrátil z Lán na pražský Hrad.  Kolem 16. hodiny navštívil Bohumil Laušman na Hradě prezidenta Edvarda Beneše. Zaznamenal první projevy prezidentovy nejistoty. Beneš mu sdělil, že považuje situaci za krajně nepříznivou, obává se občanské války a vraždění a nepřehlíží možnost ruské intervence a nevyloučil proto možnost přijetí demise již 23. února. (Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Jaromír Smutný později uvedl, že před touto schůzkou Beneš rozmlouval s ministrem zahraničí Janem Masarykem a kladl si otázku, zda Laušman i po tomto sdělení prvního muže státu Benešovi nesdělil, že za ním bude stát také v této nesnadné věci.) V této situaci se naplno projevily zásadní systémové slabiny osudového kroku ministrů tří stran: prvorepublikové parlamentní zvyklosti jím formálně nebyly dotčeny a iniciativa – vnějšně v rámci demokratických pravidel a procedur, ne mimo ně – zůstávala i nadále v Gottwaldových rukách.

Z pohotovostních oddílů podle pokynů KSČ začaly vznikat Lidové milice jako součást závodních organizací KSČ. Vznikaly především v Praze a ve velkých městech. V Praze byl vytvořen hlavní štáb Lidových milicí jako řídící centrum této ozbrojené složky KSČ. Mj. také koordinoval činnost Lidových milicí s aktivitami pohotovostních útvarů SNB a velitelství SNB v Praze. V odpoledních hodinách byly Lidové milice organizačně vy(do)budovány. Ministerstvo vnitra zajistilo v brněnské zbrojovce pro Lidové milice zbraně. 23. února byly z Brna do Prahy přepraveny na 33 nákladních autech doprovázených příslušníky SNB; Lidové milice tak získaly 10 000 pušek a 2 000 samopalů. Náboje byly dovezeny z vlašimské zbrojovky. Demokratické strany ztrácely stále viditelněji půdu pod nohama.

Mocenský zvrat I

Ještě 22. února se v Drtinově bytě konalo jednání části užšího vedení československých (národních) socialistů a lidovců; prezidenta zastupoval dr. Jan Jína. Účastníci setkání vyzvali písemně Edvarda Beneše, aby nepřijímal jejich demisi a žádali ho o setkání hned další den. Mj. mluvili i o tom, že připravují vlastní demonstrace a setkání. Beneš se však domníval, že situace rychle spěje k občanské válce. Zčásti tu ovšem vládl defétismus, který vyjádřil prof. Jaroslav Stránský řka dr. Ripkovi: „Doufám, že si alespoň ty už neděláš iluze a že chápeš, že vše je ztraceno.“

Večer přijeli za Bohumilem Laušmanem do jeho vily dr. Prokop Drtina s dr. Hubertem Ripkou. Zastihli tam zahraničního tajemníka strany dr. Viléma Bernarda a generálního tajemníka Blažeje Vilíma. Zvažovali budoucí vývoj už v tomto okamžiku neblahé situace a společné možné reakce na něj. Nakonec se domluvili na kompromisu: s výjimkou dr. Drtiny by národní socialisté netrvali na návratu všech svých ministrů s tím, že do rekonstruované vlády by nebyli pojati i někteří komunisté (zejména ministr zemědělství Július Ďuriš); k obdobnému kroku měla být připravena i ČSSD s tím, že by trvala na Václavu Majerovi. Už v tom okamžiku to však bylo dojednávání účtu bez číšníka. V zemi začaly naplno působit sovětizační akční výbory Národní fronty.

Pro dezorientaci národně socialistického vedení bylo příznačné prohlášení ministra prof. Jaroslava Stránského: „Potřebné kroky k této obraně (proti komunistickým demonstracím – JM) se již konají. Tři politické strany, které ji organisují, dovolávají se pomoci Sokola, Orla, DTJ, Junáka atd., dále pomoci veškerého duchovenstva. Spoléhají přitom, opřeny o jeho opětovné ujištění, pevně na solidaritu ústavního presidenta.“ V prohlášení prezidentu Benešovi, prostředkovanému přednostou Kanceláře prezidenta republiky dr. Janem Jínou, pak národně socialističtí ministři slibovali: „Hrozí-li nám komunisté stávkami dělníků, odpovíme jim stávkami sedláků, živnostníků a obchodníků.“ Byla to virtuální gesta; určitě však byl v noci z 22. na 23. únor zatčen podle Jínova dokumentu (Jínova záznamu) JUDr. Zdeněk Marjanko vyšetřující krčmaňský případ; Jínu o tom zpravil telefonicky v 9,30 hodin 23. února ministr spravedlnosti dr. Prokop Drtina. V následujících hodinách byli vyslýcháni ve věci retribucí a krčmaňského případu další Drtinovi spolupracovníci. Dr. Drtina se snažil s částečným zdarem o jejich pokud možno okamžité propuštění.

23. února jednal v Praze o únorové krizi ústřední výkonný výbor ČSSD. Po ostré diskusi, v níž připojení k demisi ministrů demokratických stran doporučoval zejména Václav Majer (vstup do reorganizované vlády by byl zradou programu ČSSD a faktickým zánikem strany; svými vystoupeními se k němu připojili prezidentův bratr Vojtěch Vojta Beneš, Vladimír Görner a Blažej Vilím), se dezorientovaná většina vedení (zprvu byly podány tři návrhy na řešení situace: Majerův, který podmiňoval jednání s KSČ podmínkou zrušení komunistického ultimáta, získal 11 /podle jiných informací 12; viz dále – JM/ hlasů; Vilímův, aby před vlastním jednáním byly dohodnuty podmínky účasti ve vládě, dostal 30 hlasů; Johnův předpokládající bezvýhradné přijetí komunistických podmínek, propadl s 11 hlasy) strany postavila za Fierlingera, Laušmana a Vilíma poměrem hlasů 52:13; měli tvořit delegaci pozorovatelů na ustavujícím jednání přípravného výboru Ústředního akčního výboru Národní fronty (Majera podpořili Vojta Beneš, dr. Vilém Bernard, František Čoupek, Vladimír Görner, Arno Hais, Václav Holub, dr. Josef Jeřábek, František Klaban, Ladislav Pičman, Mirko Sedlák, Leopold Vaverka a dr. Josef Veverka).

Mocenský zvrat II

Komunistická nabídka přizvání do zakládaného „Ústředního Akčního výboru Národní fronty“ byla ztrpčena podmínkou, že dojde k jednostranné revizi výsledků 21. sjezdu; a to jednostranným „befélovým“ předáním vedení strany kryptokomunistickému křídlu; toto podmínění se týkalo i stranického tisku; nevyhovět znamenalo zákaz vydávání příslušného periodika nebo jeho okamžité „předání“ kryptokomunistům pomocí policie či armády. Bohumil Laušman při svém nedobrovolném obratu vycházel z úplné změny dosavadního poměru sil, který se jednostranně vychýlil v komunistický prospěch (zbývalo buď–anebo: boj na barikádách, kam se neměl kdo postavit, nebo vstup do druhé Gottwaldovy vlády rodících se národněfrontovních převodních pák; vývoj i situace samy byly přitom nepřehledné a v řádu zejména hodin velmi obtížně odhadnutelné pro velké množství často vzájemně si odporujících zpráv.).

Na komunistické demonstraci na Staroměstském náměstí vystoupila sama za sebe v přímém rozhlasovém přenosu sociální demokratka kryptokomunistka Vlasta Petránková-Koušová. Bohumil Laušman a Blažej Vilím její počínání komentovali podle vyjádření Vojty Erbana značně expresívním jazykem. „Tady člověk zachraňuje republiku a taková svině mu do toho plive.“ uvedl silně pohnutý Laušman. A Vilím navázal v podobném tónu: „Ano, Bohouši, je to svině a všechny takové svině vyrazíme z partaje!“ Následně ještě 23. února byli Vlasta Petránková–Koušová za účast na komunistické demonstraci a královéhradecký dr. Jan Němec za vstup do krajského akčního výboru Národní fronty velkou většinou hlasů ústředního výkonného výboru (předsednictva) vyloučeni z ČSSD.

Laušmanovo konstruktivní úsilí o zklidnění situace uvnitř strany zprostředkováním mezi oběma frakcemi – levicovou socialistickou i kryptokomunistickou – a zachovat si současně kontrolu nad chodem strany vycházelo (trvalo) do 24. února, tj. do okamžiku rozsáhlé komunistické protisocialistické infiltrace dovnitř zejména politické organizace a dalších infrastruktur českého československého sociálně demokratického hnutí.

Během dopoledních hodin 24. února se v prezidentské kanceláři množily telefonáty demisionavších ministrů tří demokratických stran; jejich úřady a místy i stranické sekretariáty začaly obsazovat komunistické bojůvky. Edvard Beneš jednal s premiérem Klementem Gottwaldem a ministrem vnitra Václavem Noskem o situaci a domáhal se upuštění od násilných akcí, o nichž byl nejen takto průběžně zpravován; naznačil rovněž, že je v záporném případě připraven rezignovat na svou funkci. Doslova uvedl: „Připravujete druhý Mnichov. Rozumíte dobře, co tím chci říci. Co mne se týče, budu postupovat právě tak, jako tehdy. Nechci hrát žádnou roli v tomto novém Mnichově, který chystáte.“

V Praze v Obecním domě HMP se konala porada představitelů politických stran a tzv. masových (společenských) organizací, na níž premiér Klement Gottwald informoval o dosavadním průběhu vládní krize a přednesl návrh na její řešení. Porada přijala provolání a zvolila přípravný výbor pro vytvoření ústředního akčního výboru Národní fronty (jeho posláním bylo „obrození“ Národní fronty – tj. společnosti třetirepublikového Československa, jejímž obsahovým „obrozením“ byla výchozí dedemokratizace demokratické třetirepublikové Národní fronty politických stran – Národní fronty Čechů a Slováků – v sovětizující Národní frontu „převodních pák“.) Akční výbory Národní fronty neměly oporu v existujícím právu Třetí republiky a obnažovaly skutečnou pučistickou podstatu únorového převratu, jíž byl komunistický puč (byly legitimizovány retroaktivním zákonem dodatečně schváleným rovněž „obrozeným“ Národním shromážděním v létě 1948).

Předchozí díly: 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.