Třetí republika III (13. část)

Jiří Malínský Komentáře

Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu  v době tzv. třetí republiky.

V předvečer únorové krize I

Týž den se v Praze představenstvo ÚRO ROH zabývalo situací ve společnosti a dospělo k názoru, že je nutné svolat do Prahy „pro případ nutnosti“ celostátní sjezd závodních rad a funkcionářů ROH; nutností se mínila údajná neochota vlády plnit Košický vládní program a nerespektování stanoviska zkomunizovaných „revolučních odborářů“. Definitivně se o jeho svolání rozhodlo na schůzi prezídia ÚRO 12. února; sjezd byl svolán na 22. únor. Byl schválen návrh Zápotockého na projednání a schválení populistických požadavků KSČ na úplné znárodnění podniků a závodů s více než 50 zaměstnanci a urychlenou realizaci zemědělského tzv. Hradeckého programu. Rozhodnutí prezídia jednotné odborové organizace vyvolalo ve společnosti rozporuplnou odezvu; fakticky došlo v naší zemi k rozpolcení názorů na postoje a aktivity Revolučního odborového hnutí a tím do značné míry i komunistických snah.

9. února předsednictvo ÚV KSČ vytýčilo požadavek znárodnění všech průmyslových závodů nad 50 zaměstnanců, znárodnění zahraničního obchodu, domácího velkoobchodu a urychleného provedení nové pozemkové reformy. Prolamování rámce Laušmanova znárodnění neslo s sebou konotace poznenáhlého nástupu direktivních způsobů v řízení národního hospodářství.

Ve vládě začaly komunistické populistické návrhy narážet na stále silnější nesouhlas ministrů demokratických stran; komunističtí ministři proto byli velmi často přehlasováváni. 11. února ve zprávě bezpečnostního odboru ministerstva vnitra o mostecké špionážní aféře se napadal Drtinův závěr, že se jedná o provokaci. Její autoři se uchylovali k ekvilibristickým právním formulacím obhajujícím provokatéry z řad Státní bezpečnosti: „Naše orgány nevyzývaly výslovně k pokračování nebo snad k vyvolávání protistátní činnosti, nýbrž snažily se usměrnit tuto činnost tak, aby mohla býti odhalena.“ Drtinovu snahu dovést věc a s ní i „metodu zpravodajského postupu“ k soudu rozhodně odmítli; podle jejich názoru toto úsilí „lze kvalifikovat jako pokus o maření účinného boje proti vyzvědačství a je třeba tuto politiku co nejostřeji odsoudit.“ Zpráva je jakousi „předsebereflexí“ protiprávních praktik politických zločinů státního terorismu padesátých let.

12. února byla na schůzi představenstva ČSSD na návrh Blažeje Vilíma odhlasována neslučitelnost paralelního členství v Klubu socialistické demokracie a Československé sociální demokracie. I tady pro nesl Bohumil Laušman své rozhodné slovo: „Nedávejme si tak špatné vysvědčení, že rázný postup proti skupině, znamenající začátek rozkladu strany, je něco protisocialistického. … Kdyby toto bylo na pravici a podporováno lidovci nebo národními socialisty, postupovali bychom zajisté stejně.“

Nakonec se – jak již bylo řečeno – prezídium Ústřední rady odborů rozhodlo svolat do Prahy na 22. února 1948 celostátní sjezd závodních rad a skupin Revolučního odborového hnutí. Poslanci demokratických stran v zemědělském výboru Ústavodárného Národního shromáždění odmítli jednat o vládním návrhu zákona o nové pozemkové reformě a parcelaci půdy nad 50 ha.

Na jednání bezpečnostního výboru Ústavodárného Národního shromáždění 12. února 1948 se dokázaly demokratické strany sjednotit na soustředěném a relativně koordinovaném vystupování. Sjednocujícím prvkem a současně hlavním tématem jejich vystoupení byla dosud nejostřeji formulovaná obvinění z komunistických praktik ve Sboru národní bezpečnosti, kritika přemístění osmi nekomunistických velitelů Bezpečnosti v Praze, požadavek odchodu několika vysoce postavených představitelů zejména Státní bezpečnosti a jejich obvinění přímo poprvé zasáhla i osobně ministra vnitra Václava Noska. Prof. Vladimír Krajina ve svém vystoupení citoval výroky některých členů Státní bezpečnosti. Zvlášť silné a současně neprozíravé bylo prohlášení Noskova osobního tajemníka Gríši Spurného „… strana za volebního boje použije proti ostatním politickým stranám všech politických prostředků, které jsou vhodné k pošpinění těchto jiných stran.“ Ostře vystoupil sociálně demokratický poslanec dr. Josef Veverka z Liberce: „Dříve byla věc taková, že se všichni dívali na pana ministra Noska s největší důvěrou, dnes se však zdá, že snad bez jeho viny se věci vyvíjejí jinak. Úředníci, kteří ho obklopují, zabíjejí jeho postavení, které si u všech získal. Ministr Nosek svým projevem dne 29. 1. 1948 o zákazu intervencí vypověděl válku poslancům ÚNS, bude třeba vyvodit důsledky … aby pan ministr podal tam vysvětlení. – Zdá se, že k tomuto systému školili naše orgány Státní bezpečnosti skuteční nacisté a gestapáci jako dr. Smichowský, který pro OBZ (Zemské obranné zpravodajství – JM) přes půldruhého roku pracoval.“

13. února si na schůzi vlády ministr zásobování a výživy Václav Majer stěžoval na snahu Státní bezpečnosti po „vytěžování“ uklízečky na jím spravovaném ministerstvu a obdobně kritizoval generální tajemník Blažej Vilím drbavé shánění zpráv o jeho chování a jednání již na okresní úrovni vnitřní organizace ČSSD. O názor na působení Státní bezpečnosti vypukl na schůzi vlády další spor mezi KSČ a demokratickými stranami (přiživilo ho upozornění národně socialistického poslance Oty Hory na odvolání posledních nekomunistických úředníků v pražských okresech /obvodech/ StB vlastnících klíče od prostor-zbrojních skladů, kde byly uloženy zbraně, jak již o tom byla řeč). Návrh ministra spravedlnosti dr. Prokopa Drtiny, aby ministr vnitra Václav Nosek tento svůj krok vzal zpět, byl demokratickou většinou vlády schválen přehlasováním komunistů (pro hlasoval také Václav Majer, který se navíc mohl vykázat podpůrným mandátem ministryně průmyslu ing. Ludmily Jankovcové). V londýnské pamětnické rekapitulaci Jaromíra Smutného „Národní socialisté si vymohli, aby na pořad jednání přišla otázka poměrů v bezpečnostní službě. Ministr spravedlnosti Dr. Drtina přednesl obsáhlý a usvědčující referát o akci ministerstva vnitra, které nutilo zatčené nátlakem k doznáním, jimiž měli býti kompromitováni předáci nár. socialistické strany. Během rozhořčené debaty dostal ministr Drtina zprávu od poslance Čížka (Hory? – JM), že plukovník Dybal, velitel policie v Praze, přeložil 8 nekomunistických obvodních velitelů a nahradil je komunisty. Drtina podal ihned návrh, aby ministr vnitra tento výnos zrušil a aby zastavil všechny přesuny v policii do dne 24. února, do kdy měla zvláštní komise vyšetřiti všechny stížnosti na nesprávnosti vytýkané orgánům ministerstva vnitra a spravedlnosti a podati vládě zprávu. Komunisté protestovali proti návrhu uvádějíce, že ministr vnitra je nemocen a nepřítomný a že vláda jako celek není oprávněna zasahovati do věcí, které spadají do pravomoci jednotlivých ministrů. Návrh byl přesto schválen, neboť sociální demokraté hlasovali proň s ostatními stranami.“ Vládní usnesení ukládající ministru vnitra provedení tohoto kroku, které schválila většina ministrů demokratických stran, nebylo nikdy provedeno.

Premiér Klement Gottwald v souvislosti s dalším projednávaným jednacím bodem schůze vlády, s mosteckou špionážní aférou, uvedl, že o ní vůbec nevěděl a teprve po předložení protokolů zjistil, že „se zatčení špioni skutečně chvástali, že mají styky s vysokými místy a že jmenovali různá jména. Je však pravděpodobné, že ministr vnitra o těchto věcech vůbec nevěděl, neboť nebyly asi vůbec protokolovány.“ Zaručil se osobně, že se v tom všem neskrývá záměrná komunistická záludnost.

Zmatečností na komunistické straně bylo podle všeho více. Zatímco v případech slovenského spiknutí a mostecké špionážní aféry proběhly soudní procesy ještě na jaře 1948, krčmaňský případ byl řešen až r. 1953 (byli v něm obviněni a odsouzeni všichni, kdo vyvolali šetření případu nebo se, zaštítěni ministerstvem spravedlnosti, podíleli na objasňování tzv. krčmaňské stopy). V druhé polovině šedesátých let byla většina z nich postupně rehabilitována. Nelze si nevšimnout použití většiny postupů později běžně užívaných při tzv. výrobě (falšovacích vyšetřovacích metodách a postupech) protiprávních politických procesů padesátých let.

(Jiná líčení této schůze Gottwaldovy vlády uvádějí, že s těmito myšlenkami měl vystoupit ministr spravedlnosti dr. Prokop Drtina.)

V předvečer únorové krize II

16. února se v Praze konala konference předsedů okresních rolnických komisí; rozhodla svolat na konec měsíce do Prahy celostátní sjezd rolnických komisí, který měl jednat o nové pozemkové reformě a o zbývajících zemědělských zákonech, navrhovaných ministrem Juliem Ďurišem, jejichž projednávání bylo demokratickými stranami odmítáno.

Nejužší vedení Československé strany národně socialistické, informováno o skutečnosti, že demokratické strany ztratily poslední zbytky kontroly nad sklady zbraní příslušníků SNB, se rozhodlo v koordinaci s dalšími demokratickými stranami sáhnout k demisím a pokusit se o vytvoření úřednické vlády, která by dovedla zemi ke schválení nové ústavy a blížícím se parlamentním volbám. Se sociálními demokraty mohli ostatní demokratičtí ministři počítat tam, kde se jednalo o obhajobu demokracie a jejích procedur a rituálů; v hospodářských otázkách však strana Lidového domu tíhla hodnotově i programaticky spíše ke svým levicovým, k marxismu se deklarativně hlásícím soupeřům. Proto také nebyla pojata do záměru na podání demisí. Vycházelo se přitom z Ripkova pohledu: „Veřejnost se musí dozvědět, že v našem případě nejde o více či méně radikální socialisaci, ale o samu existenci našeho demokratického zřízení. Není občana, který by to nepochopil, když uvidí, že se ze všech sil stavíme proti tomu, aby komunisté udělali z policie poslušný nástroj své strany. Vyvoláme-li krisi z tohoto důvodu, sociální demokraté se od nás nebudou moci distancovat. Jakmile krise vypukne, bude bezpochyby (nutné – JM) ihned vypsat volby (zvýraznil JM). A budou-li se volby konat v dřívějším termínu, nebudou mít komunisté čas potřebný k tomu, aby se zmocnili policie a armády a aby dali odhlasovat některé zákony, které potřebují pro svou předvolební propagandu.“ Ripkova naivní úvaha byla viditelně poznamenána fatální neznalostí stalinistických postupů a byť krátkých, tak přece jen dějin Moskvou fakticky řízeného sovětského a satelitního komunistického hnutí.

17. února na pravidelné schůzi vlády odmítli ministři ČSNS, ČSL a DS přistoupit k dennímu programu a žádali odkládané projednání personálních otázek Sboru národní bezpečnosti. Obdobně postupovali i v předsednictvu vlády i v Národní frontě politických stran. Byly tak ochromeny práce na nové (lidově demokratické) ústavě, zákonu o národním pojištění a dalších důležitých jednacích bodech. Premiér Klement Gottwald omluvil nepřítomnost onemocnělého ministra vnitra Václava Noska a navrhl svolání mimořádné schůze vlády po Noskově uzdravení. Vzniklá situace vyvolala velké znepokojení vedení ČSSD (jeho jednání se neúčastnili Zdeněk Fierlinger a dr. Oldřich John; jednání pokračovalo 18. února). Většina – mj. Václav Majer, František Tymeš, Bohumil Laušman – schválila postup zástupců strany ve vládě a předpokládala neúspěch snah odborové ústředny ROH. Proti hlasovali kryptokomunisté Zdeněk Fierlinger, dr. Oldřich John a František Nový. Jednání nakonec schválilo usnesení podporující postoj prezidenta Edvarda Beneše: ČSSD nejde s kryptokomunisty, současně však odmítá vytvoření protikomunistického bloku, úřednické vlády i vlády bez zástupců Komunistické strany Československa. Za dané situace to byla jediná možnost jak udržet a rozvíjet vývojově dále Třetí republiku.

Premiér Klement Gottwald si v přestávce jednání vlády 17. února vyžádal schůzku s prezidentem Edvardem Benešem. Vyjádřil na ní obavy z demise ministrů demokratických stran a vytvoření úřednické vlády. Prezident premiéra ujistil, že by vládu vytvořenou pouze z úředníků v žádném případě nepodpořil; naopak zdůraznil svou vůli, aby z vlády nebyla vylučována kterákoliv ze stran Národní fronty, tedy i KSČ. Jaromír Smutný se ve své londýnské přednášce vyjádřil i k Benešovu názoru na otázku práva vlády vstupovat do dílčích problémů ministry spravovaných rezortů: „Mluvě o konfliktu ve vládě ohledně ministra vnitra, president vyslovil nesouhlas (zvýraznil JM) se stanoviskem, které hájil předseda vlády, že vláda jako celek nemá práva zasahovat do pravomoci jednotlivých ministrů. President žádal Gottwalda, aby byl trpělivý jako předseda vlády a aby uznal, že v parlamentní demokracii musí menšina respektovat většinu.“ Následně o tomto jednání prostřednictvím své kanceláře neprodleně informoval předsedu národně socialistické strany dr. Petra Zenkla.

Předchozí díly: 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.