Třetí republika III (14. část)

Jiří Malínský Komentáře

Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu  v době tzv. třetí republiky.

Rozuzlovávání I

Předsednictvo ÚV KSČ prezidentu Edvardu Benešovi zaslalo dopis, v němž žádalo o okamžité přijetí demise odstoupivšich ministrů; dovozovalo současně, že Gottwald bude jednat o doplnění vlády v demokratických stranách s novými lidmi. Současně v dalším dopise, zaslaném vedení Československé sociální demokracie, vyjádřilo svůj názor o společném postupu obou stran při doplňování vlády a odražení odporu demokratických stran (tzv. reakce).

Po celé republice se konaly komunisty organizované manifestace na podporu požadavků KSČ. Obdobná manifestace se konala i v Bratislavě. Současně začaly vznikat zřejmě koordinovaně již zmíněné tzv. akční výbory Národní fronty, které okamžitě začaly s čistkami v politických stranách i v tzv. společenských organizacích. Začal rozklad demokratických stran. Předseda Sboru pověřenců dr. Gustáv Husák rozeslal dopisy zástupcům Demokratické strany ve Sboru pověřenců, v nichž jim sdělil, že demisi ministrů Demokratické strany je nutné považovat současně i za demisi zástupců této strany ve Sboru pověřenců.

Podle svědectví osobního řidiče prezidenta Edvarda Beneše Bohumila Žvachty historiku Josefu Tomešovi vyjel prezident toho dne (21. února) inkognito do Prahy, aby se přesvědčil o rázu a směřování poměru sil v hlavním městě. Získal tak z autopsie potřebné další jedinečné informace o skutečném stavu věcí a poměru sil, které zásadně ovlivnily jeho dějinně významné jednání v nejbližších hodinách a dnech. (Tento údaj se opírá o informaci historika dr. Josefa Tomeše, který se ji dozvěděl od Žvachty v osobním rozhovoru na podzim r. 1994.) Informaci nelze ověřit z dalších zdrojů, nicméně pro závažnost jejího obsahu, tehdy nastupující vzájemnou konspiraci mezi demokraty a přesnost zasazení do dobového kontextu lze soudit s pravděpodobností, která se blíží jistotě, že se jedná o věrohodný a významný údaj srovnatelný co do závažnosti s líčeními švédské sociální demokratky Amelie Posse Brázdové v jejích Tajných dopisech z Čech). (V odpoledních hodinách podle údajů Jaromíra Smutného prezident odjel na jeden den do lánského zámku.)

Část demokratických sil se pokusila ještě jednou o zachování základních bodů Košického vládního programu. Autoři manifestu Výzva kulturních pracovníků přednosta kulturního odboru Kanceláře prezidenta republiky, legionářský spisovatel Josef Kopta (1894–1962) a poslanec Vojtěch Vojta Beneš (1878–1951) požádali šéfredaktory v denních intervalech vycházejících periodik o jeho zveřejnění; v dopise výslovně zdůraznili nepolitický, nadstranický ráz tohoto petičního dokumentu. (Text manifestu vznikal doslova v předpokoji prezidentské kanceláře na pražském Hradě; Benešův starší bratr měl na starosti sběr podpisů. Nakonec se podařilo přesvědčit v hekticky krátké lhůtě k připojení podpisu 82 signatářů činných jak ve veřejném, tak v politickém životě.) Kopta s Benešem zdůraznili, že ve zvlášť příznivém případě očekávají jeho otištění v neděli 22. února. Podpisy signatářů měly být shromažďovány na poště (?) v Žitné ulici.

V dopise předsednictva ÚV KSČ představenstvu ČSSD naléhali komunisté na přijetí svých návrhů, které opakovaně tlumočili během jednání zástupců vedení obou stran. Mj. tu zdůrazňovali: „Jsme přesvědčeni, že si uvědomujete závažnost a osudovost nynějšího rozhodování a velkou odpovědnost, jaká padá na všechny politické činitele a strany. Vyjadřujeme také pevné přesvědčení, že čs. sociální demokracie se nemůže postavit po bok neodpovědných činitelů tří stran, jejichž postup směřuje k rozvratu republiky, a že čsl. sociální demokracie spolu s námi jako rovný s rovným vystoupí rozhodně pro klid, pořádek a další konsolidaci státu.“ Stylizace dopisu vědomě a vlastně otevřeně podporovala kryptokomunistické křídlo ČSSD. Komunisté však zůstali osamoceni; žádná z demisionavšich stran nesáhla k obdobnému kroku.

Ve dnech 21. a 25. února byl v severočeském sociálně demokratickém krajském deníku ČSSD Stráž severu šéfredaktorem dr. Josefem Veverkou a o něco později v Národním osvobození zveřejněn již zmíněný dokument Výzva kulturních pracovníků usilující o to, aby „aby všechny strany poctivě, nejen proklamacemi, ale i denní předvolební praksí, odmítaly jakékoliv znásilňování, teror a útisk. Jsme proti každému, třebas maskovanému a zakrytému omezování volnosti shromažďovací a volnosti projevu i v období předvolebním.“ Jádro Výzvy tkvělo v tomto důrazném upozornění jejích autorů principiálně odmítajícím hrozbu sovětizace české a československé společnosti: „Za dnešní situace považujeme za nutné žádat především, aby naše vládní soustava rostla nadále jako socializující a parlamentní demokracie, jako skutečná vláda lidu, lidem a pro lid, z našich národních tradic vyjádřených posléze nejvýrazněji životním dílem presidentů Masaryka a Beneše a aby nekopírovala slepě cizí vzory. Přejeme si, aby naše sněmovna svým složením získala si respekt nejobecnější.“

Výzvu, která podporovala postoje a politiku prezidenta Beneše během únorové krize, organizoval za přímé participace Kanceláře prezidenta republiky Vojtěch Vojta Beneš; mezi jejími signatáři za ČSSD byli mj. historik dr. František Michálek Bartoš, dr. Ivan Dérer, novinář Alois Hajn, dělnický novinář Josef Jirout, ekonom prof. Josef Macek, ústavní právník prof. ústavního práva Zdeněk Peška, Antonín Remeš a vdova po Jiřím Sedmíkovi Růžena Sedmíková; z veřejně známých osobností mj. politička a sociální pracovnice dr. Milada Horáková, básník a divadelní režisér národní umělec Jaroslav Kvapil, arcibiskup Josef Jaroslav Beran a spisovatel, novinář a publicista Ferdinand Peroutka.

Rozuzlovávání II

22. února se v dopoledních hodinách v Laušmanově vile sešli na předem avizovaný pracovní oběd ministr obrany armádní generál Ludvík Svoboda, náčelník hlavního štábu generál Bohumil Boček a ministr spravedlnosti dr. Prokop Drtina. Nepřišel rovněž pozvaný ministr vnitra Václav Nosek. A nepozván a nečekán naopak dorazil do vily přednosta politického odboru Kanceláře prezidenta republiky dr. Jan Jína se zprávou a se vzkazem od prezidenta Beneše, že ho demise ministrů většiny demokratických stran překvapila (vzkaz byl původně určen zřejmě jen Drtinovi). Zpráva zcela změnila atmosféru oběda a oba generály silně znejistila. Později se v exilu mělo zato, že tato schůzka byla počátkem odklonu armády od demokratických stran.

Historik Ondřej Koutek komentuje tato fakta uvádí: „Bohumil Laušman nakonec pozval na oběd i Jana Jínu, což se Prokopu Drtinovi nelíbilo, nahlas však proti tomu neprotestoval. Jína vyprávěl o deputaci z manifestace na Staroměstském náměstí, která dorazila na Hrad. Líčil, jak prezident kategoricky odmítl chování mluvčího delegace Bedřicha Kozelky slovy, že ještě nejsme tak daleko, aby ulice rozhodovala o tom, zda prezident přijme demisi ministrů. Laušman označil podanou demisi za politickou chybu. Jína pak bezelstně před Laušmanem, Svobodou a Bočkem prohlásil, že také prezident byl touto demisí překvapen. Drtinu to pobouřilo, sám měl s tímto obědem úplně jiné plány. Chtěl původně dané příležitosti využít k tomu, aby všechny tři činitele přesvědčil, že postup nekomunistických stran byl promyšlený a proběhl v intencích prezidenta Beneše. Jína rázem zlikvidoval Drtinův záměr.“

Právo lidu pranýřovalo skutečnost, že ministr Václav Majer „nesměl včera mluvit v československém rozhlase. Stalo se, že ministr informací Václav Kopecký svými příkazy znemožnil druhému členu vlády v rozhlase promluvit. Je to další doklad toho, jak komunistická strana to myslí s demokracií, svobodou slova a politickou spoluprací.“ V této souvislosti Právo lidu také upozornilo, že řada zaměstnanců Československého rozhlasu byla jednostranně vyrozuměna o náhlé výpovědi svého pracovního poměru ze dne na den. Mezi takto postiženými lidmi byli i rozhlasoví hlasatelé Mančal a Kozák, kteří si získali proslulost svým voláním českých lidí, aby přišli na pomoc České mu rozhlasu a spoluzahájili tak pražské Květnové povstání.

22. února se v Praze konal sjezd závodních rad za účasti 8 000 delegátů zastupujících dva miliony členů ROH. Sjezd zahájil a hlavní referát přednesl předseda ROH Antonín Zápotocký, se zdravicemi vystoupili premiér Klement Gottwald a předseda Slovenské odborové rady František Zupka. Sjezd schválil rezoluci požadující znárodnění všech závodů nad 50 zaměstnanců, rychlé uzákonění nové ústavy, provedení prozatímní úpravy platů veřejným zaměstnancům podle návrhu ÚRO, bezodkladné schválení zákona o národním pojištění i uskutečnění nové pozemkové reformy. Sjezd také doporučil závodním radám, aby v případě podniků s více než 50 zaměstnanci vystoupily proti snahám na odbourávání znárodnění a aby v takových případech převzaly správu a řízení podniků; současně se solidarizoval se Sborem národní bezpečnosti a podpořil ustavování a působení právě vznikajících akčních výborů Národní fronty. Mimoto byla přijata směrnice pro vyhlášení jednohodinové demonstrační generální stávky na 24. února na podporu závěrů sjezdu závodních rad. Pro sjezdové návrhy hlasovalo 99,85 % delegátů sjezdu, kteří současně zamítli protinávrhy demokratických stran (s těmi se solidarizovalo 10 delegátů hlasujících současně proti předloženým a následně schváleným návrhům na usnesení).

V dopoledních hodinách téhož dne se konal ustavující sjezd Svazu československo-sovětského přátelství, jehož se účastnili i někteří demisionavši ministři. Rusko zastupoval náměstek ruského ministra za hraničních věcí Valerian Alexandrovič Zorin, prezidenta Edvarda Beneše vedoucí prezidentské kanceláře Jaromír Smutný. ČSNS delegovala dr. Prokopa Drtinu a prof. Jaroslava Stránského, ČSL Adolfa Procházku a Františka Hálu; mezi účastníky byla i dr. Milada Horáková. Předsedal mu předseda Národního shromáždění Josef Jóža David a mezi řečníky byl i premiér Klement Gottwald. Prezidentův projev přečetl v zastoupení přednosta (vedoucí) kulturního odboru Kanceláře prezidenta republiky Josef Kopta. Zdůraznil v něm, že „všechny národy, které se poctivě snaží dojíti k nové, socialistické demokracii, k níž Sovětský svaz ukázal celému světu vývojovou cestu, půjdou v tomto úsilí každý cestou vlastní, jež mu za daných předpokladů politických, hospodářských a sociálních vyhovuje nejlépe.“

Předchozí díly: 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.