Historik Jiří Malínský nabízí seriál článků věnovaný letošnímu 80. výročí osvobození Československa. Dnes ukončuje seriál desátou částí.
Nadčasový a světový rozměr české druhoodbojové rezistence
Bouřlivých sedm dnů pražského Květnového povstání, které začaly viditelným slábnutím okupační moci 4. května a vyvrcholily jednak osvobozením Prahy Rudou armádou v dopoledních hodinách 9. května a jednak příletem první Fierlingerovy vlády na kbelské letiště 10. května 1945, bylo podrobeno drobnohledu necenzurovaných předestřených vzpomínek sedmi členů předsednictva České národní rady, kteří ve velmi podstatné části postihli jak rodící se politickou scénu nastupující Třetí republiky, tak různé úhly pohledu dané jejich živelnými působnostmi během těch horečných desítek hodin, které rozhodly o relativně méně krvavém průběhu předávání moci v hlavním městě znovu se rodící demokracii; současně se tato událost, vrchol Českého květnového povstání, stala přímým pokračováním (při vědomí značné nadsázky takto zachycené chronologické i tematické souvislosti) zářijové mobilizace roku 1938, a tím i jedním z nesporných vrcholů našich novodobých dějin. Při ještě hlubším srovnávacím (komparačním) pohledu si nelze nepovšimnout řady shod s vrcholnými momenty prvního odboje v průběhu jeho vrcholných let 1917 a 1918 i jedinečné souhry domácího a zahraničního odboje, která je charakterizovala přes řadu někdy i pronikavě slabších míst těchto mezních okamžiků naší moderní národní a státní existence.
Dřívější nekritické zatracování nebo stejně jednostranné velebení těchto událostí, jež svými připomínkami nemají čas od času daleko k velmi povrchní frázi, vysvlečeno do své faktické podstaty, prokazuje pravý opak těchto extrémů svého druhu. Odstranění těchto cenzurovaných fakt a souvislostí nebo v lepším případě výkladových deformací, jak je patrné proti vůli svých tvůrců např. ve Vávrových filmech Němá barikáda nebo Osvobození Prahy, prokazuje nespornou lidovost Pražského květnového povstání, jeho opojný demokratický opar a naopak robustní kompetentnost České národní rady, která se invenčně vyrovnávala se všemi průvodními zmatky a nedůslednostmi, jež byly rovněž součástí těchto také napínavých, opravdu mezních dní.
Opravdu relativní hranice mezi amatérismem a živelně uchopovanou politickou virtuozitou vede při vědomí složitosti mezní situace, do které byli vrženi jak členové předsednictva České národní rady, tak ostatní skutečně vůdčí osobnosti i pracovníci velitelství Bartoš, do celostného pohledu i na všednodenní události a vyúsťuje do následujícího velmi názorného zobecnění. Vůdčí komunistický podíl, pokud do něj započteme i ilegální hnutí budoucí (vznikající) Ústřední rady odborů, je nepopiratelný. Pomíjet nelze ani důležitý vstup Rady tří, kterou je možné oprávněně považovat za dědice většinově sociálně demokratického Petičního výboru „Věrni zůstaneme!“. Disciplinovanost zbytků Obrany národa byla rovněž důležitou komponentou zdaru pražského Květnového povstání. Ustavení i konání České národní rady je také možné oprávněně považovat za první možné kroky při realizaci programu Za svobodu! nacisty rozehnaného Ústředního národního revolučního výboru r. 1941.
České květnové povstání se přes krátkost svého trvání (1.–10/11. května 1945) intenzitou zacílení, prozíravou obětavostí i spontánní, nanejvýš šťastnou aplikací benešovské rozšafné statečnosti za cenu – je hrozné to tak říci, ale panují i takové měřitelnosti ztrát – relativně „jen“ nezbytně nutných škod dokázalo podobně jako během říjnového–prosincového národního odboje 1918, z nějž se narodila československá státnost – přiřadit k Slovenskému národnímu povstání a dotvořit tak československý příspěvek k boji antifašistické Evropy vůči vlčím záměrům evropské části Osy – Hitlerovu Německu, Mussoliniho Itálii a do značné míry i Francovu Španělsku a jejich nohsledům-podržtaškům. Pokud z české strany vůči kolaborantům ať už skutečným nebo domnělým a německým zejména civilním jedincům včetně žen a dětí docházelo k násilným excesům, ve většině případů se jednalo o spontánní, byť zavrženíhodnou a jen obtížně hajitelnou odvetu za početná nacistická zvěrstva, která probíhala na území pražského katastru ještě i 8. a ojediněle 9. a 10. května.
Když 22. října 1938 tvůrce a vůdce druhého odboje Edvard Beneš odlétal do svého druhého exilu, zřejmě již tušil a postupně pak dále formuloval možnosti a techniky vedoucí k poražení fašistické Evropy; jeho silnou – bohužel v československé společnosti také velmi ojedinělou – stránkou bylo domýšlení československé tragédie v jejích globálních souvislostech. Tuto linii sledoval důsledně již před svým oficiálním chicagským vyhlášením boje na život a na smrt s německým diktátorem-válečným zločincem Adolfem Hitlerem 16. března 1939. A plány na osvobození Československa, vypracované londýnským prozatímním státním zřízením v srozumění s komunistickým moskevským exilem a podle technicky dostupných možností i s domácím druhým odbojem, byly – s vědomím podmínečnosti lidských „nálezků“ tohoto druhu jako takových – také skutečně splněny.
Sovětizační proces
Sovětizace Československa, která nastupovala v řadě případů téměř vzápětí po osvobození Československa (zčásti už od ledna 1944), mohla být tehdy v lepším případě jen tušena. Nebylo již v silách prezidenta Budovatele, aby jí byl s to účinně vzdorovat; skutečný dosah svých disponibilních možností konstatoval až překvapivě realisticky během audience vojenských velitelů povstalé květnové Prahy 22. května 1945 na pražském Hradě. Československý státník ve svém projevu o nedávné české rezistenci bez jakýchkoliv příkras uvedl: „Čekali jste na zbraně, a nedočkali jste se jich. Uvažte, že my v zahraničí jsme byli do určité míry obětí spojenecké politiky, že jsme vás vědomě vyzývali k povstání za předpokladu, že nedostanete zbraně a že slovo nedodržíme. Byl to spor mezi západem a východem, mnohdy s námi nedobře zacházeli. Bylo to určité dilema. Určité kruhy v Anglii nás chtěly dostat do postavení Polska. V SSSR, když jsem slyšel vaše volání o pomoc, jemuž jsem trvale naslouchal, jsem urychleně jednal o dodání zbraní. Zdá se však, že se snažili spíše vybavit partyzánské skupiny než organizovanou armádu, to je vás. Náš sbor se marně snažil proniknout z východu ku Praze, aby pomohl. … Chtěl jsem zbraně od toho, kdo je má a dá. Anglie nic nesměla dodat; zbraně byly v Bari již v avionech (7. 5. – JM), a nemohly být dodány, poněvadž šlo o ruskou sféru. Stejná situace přec byla, když šlo o pomoc povstání na Slovensku … Svým bojem o Prahu jste opatřili národu mravní kapitál pro svobodný život a nesmírně jste nám pomohli politicky. Velmi těžce jsem nesl dohodu Anglie a SSSR, neboť nás stavěli před hotová fakta. Napřed bylo vše ujednáno s Anglií, po konferenci v Teheráně jsem zjistil, že Slovensko patří do ruské sféry. Já to zjistil náhodně …“
Komunisté tehdy doslova chaoticky klopýtali o dějinné souvislosti. Modelovým příkladem jsou životní osudy jejich výrazné osobnosti, dělnického politika Pražského květnového povstání Josefa Smrkovského, předválečného nadějného komsomolce a perspektivního krajského tajemníka KSČ v Brně, který byl zatčen r. 1951 původně pro údajné pletichy proti tehdejšímu generálnímu tajemníku ÚV KSČ Rudolfu Slánskému, aby byl přesto, že podobně jako Gustáv Husák nepodlehl metodám rudého gestapismu, odsouzen k dlouholetému trestu vězení, z něhož byl pro prokázanou skandální protizákonnost metod StB použitých proti němu propuštěn r. 1955 (tedy ještě zjevně v rámci výsledků činnosti prvních rehabilitačních Barákových komisí). Dalších osm let bojoval zakladatel Lidových milicí o svou plnou lidskou, občanskou i stranickou rehabilitaci (po tu dobu byl vyloučen z KSČ), aby tato výrazná osobnost rovněž únorových událostí 1948, ale i Ledna 1968 byla z KSČ ještě ostudněji vyloučena počátkem sedmdesátých let minulého století podruhé. Retušovaná dobová fotografie řečnícího Klementa Gottwalda z balkonu paláce Kinských z února 1948, kam se na počátku padesátých let již „nevešli“ vyretušovaní Smrkovský, přáteli nazývaný Smrk, a Clementis, mluví za vše. Nikdo historicky nezpůsobil československým komunistům větší škody než komunisté sami.
Nálady a fakta
Rozpletení přediva událostí kolem osvobození Československa Spojenými národy prokazuje na jedné straně nesmírnou statečnost, obětavost, prozíravost, ale i dostatečnou vědeckost počínání československé společnosti v snad vůbec nejkrizovější situaci našich moderních dějin – srovnatelnou patrně jen s bělohorskou katastrofou (nad touto souvislostí se obsáhle zamyslel historik-diplomat třetí prvorepublikový ministr zahraničních věcí Kamil Krofta (1876–1945) ve své poslední nadčasové knize Nesmrtelný národ vydané roku 1940) – na straně druhé rubové (odvrácené) schopnosti lidství, jejich nízkost a malost. Hlasy z druhého břehu dodaly tomuto resumujícímu pohledu potřebnou jedinečnou – i poučenou, čtenářsky zajímavou – vícerozměrovost. Cesta ke skutečným hrdinům našeho květnového osvobození (v mnohém i osvobození slovenského) byla a je i nadále klopotná a namáhavá.
Lze si jen přát, aby do budoucna nejen náš národ, ale i evropské a světové lidstvo, poučeno takovými katastrofickými historickými zkušenostmi, mohlo být podobných existenciálních prožitků a událostí trvale ušetřeno.
Celý seriál: