Třetí republika III (16. část)

Jiří Malínský Komentáře

Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu  v době tzv. třetí republiky.

Mocenský zvrat III

Krátce po Gottwaldově návštěvě se k další audienci u Edvarda Beneše dostavil 23. února prezidentův bratr Vojtěch Vojta Beneš. Dozvěděl se, že Gottwaldovou podmínkou pro zastavení komunistických násilností je přijetí demise dvanácti ministrů a naopak jmenování jejich nástupců připravovaných Klementem Gottwaldem. Prezident opakovaně naznačil, že situace je mimořádně kritická a že zvažuje svou demisi. Vojtěch Vojta Beneš tyto informace předal vedení ČSSD.

Předseda Sboru pověřenců dr. Gustáv Husák zajistil prozatímní vedení rezortů doposud vedených Demokratickou stranou a informoval o těchto svých krocích Klementa Gottwalda. Mimoto Zväz slovenských partizánov vyzval své členy v Bratislavě a okolí, aby se mu dali k dispozici; vznikla tak ozbrojená jednotka čítající 220 mužů koordinující své kroky včetně hlídkové služby na bratislavských ulicích se vznikajícími Lidovými milicemi a policií (příslušníky VB SNB). Předseda dr. Husák zahájil neprodleně akce vedoucí k obsazení klíčových míst v Bratislavě. Odvolával se přitom na příkazy z Prahy. Podpůrné usnesení výkonného výboru Demokratické strany podporující demisi jejích ministrů za této situace vyznělo jako pozdní prázdné platonické gesto. (Do Sboru pověřenců byli nově přibráni Ján Bečko a ing. Pavol Blaho za ČSSD).

Kolem 16. hodiny 23. února přijal prezident Edvard Beneš delegaci národně socialistických ministrů. Během audience byla mj. opakovaně probírána možnost ruské vojenské intervence v Československu. Podle Beneše se rýsoval nový Mnichov; chtěl naň reagovat stejně jako v r. 1938 demisí na svou funkci. Národní socialisté na návazném jednání svého vedení – podobně jako lidovci – setrvali na svých názorových východiscích. Výkonný výbor ČSL se mj. 23. února usnesl: „Výkonný výbor vyslovil jednomyslně přesvědčení, že je třeba usilovat a v rámci platné ústavy jednat na základě Národní fronty, která trvá a jejímiž členy jsou všechny vládní strany.“ Pro toto usnesení hlasovali i kryptokomunističtí poslanci Alois Petr a Josef Plojhar.  V 17. 40 hodin přijal prezident Edvard Beneš v audienci Msgr. Jana Šrámka a Msgr. Františka Hálu. Ujistil je, motivován usnesením výkonného výboru ČSL, o pevnosti svého dosavadního postoje v únorové krizi. Rozporuplně vykládané bylo i již zmíněné poslední jednání vedení ČSNS s prezidentem téhož dne. Jemným Benešovým náznakům vzrušení socialisté porozuměli ne zcela dostatečně; hra na schovávanou, kterou mezi sebou demokraté nechtěně i vědomě hráli, měla za následek zničení lidských vazeb, které do té doby charakterizovaly jejich vzájemné vztahy a vymezovaly také jejich poválečnou politiku.

Jako poslední byli toho dne v 21. 00 přijati prezidentem sociální demokraté Bohumil Laušman a Blažej Vilím. Oba prezidenta informovali o usnesení právě proběhlého ústředního výkonného výboru ČSSD a setrvávání strany na linii z 21. února. Vilím o této věci následně zpravil i Klementa Gottwalda a Rudolfa Slánského. Gottwald mu odpověděl, že komunisté ze svých návrhů na řešení krize neustoupí a snažil se obhájit nedávné komunistické obsazení ústředního sekretariátu národně socialistické strany.

Komunistický nástup

V podvečer 23. února předsednictvo Národního shromáždění rozhodlo na Gottwaldovu mimořádnou žádost odložit pravidelnou parlamentní schůzi svolanou na 24. února. Jediným, kdo hlasoval proti Gottwaldově žádosti, byl předseda Národního shromáždění Josef Jóža David (1884–1968). (Další plenární schůze jednokomorového parlamentu se pak konala až 10. března již za podstatně změněné politické situace). Přežívání prvorepublikových zvyklostí dokládá pozdější Drtinův výrok: „Zvyklostem první republiky odpovídalo, že se nikdy o důvěře nehlasovalo, vždy záleželo na dohodě a opoře v parlamentu; když nebyla, nastávala krize. Zde měla velký význam ,pětka‘ sice bez ústavní pravomoci, ale se skutečnou pravomocí … Nikdo z nekomunistických stran na parlament proto nemyslel, považoval Národní frontu také za koalici, i když s jinou vnitřní strukturou a dynamikou s převahou komunistické strany.“

Za této pohnuté situace se na Hrad vydalo kolem 8 000 vysokoškolských, převážně socialistických (především sociálně demokratických a národně socialistických) studentů, aby ujistili prezidenta Edvarda Beneše svou podporou a vyzvali ho k odmítnutí demise odstoupivších ministrů. V čele delegace, kterou ve 22. 00 přijal Edvard Beneš (prezident byl podporou těchto vesměs socialistických studentů příjemně potěšen a posílen), byli mj. Emil Ransdorf (1920–1974) a Josef Lesák (1920–2009). Byla to jedna z nejvýznamnějších akcí únorové demokratické rezistence. V oficiálním prohlášení Ústředního výboru československých vysokoškolských studentů se mj. uvádělo: „Nyní přišel čas, abychom dokázali skutky, že jsme věrni Masarykovu odkazu a že stojíme za dr. Benešem … Masarykovým žákem a naším druhým osvoboditelem. Českoslovenští studenti považují za svou povinnost prohlásiti veřejně, v duchu svých stoletých tradic a v duchu 17. listopadu, že jsou odhodláni ochránit parlamentní demokracii v našem státě. Nezastaví se ani před důsledky, jaké prožili v roce 1939.“ (Část prohlášení Ústředního výboru studentské organizace byla zveřejněna ve Svobodném slově.)

Ve večerních hodinách se sešli ve vile slovenského místopředsedy vlády za Demokratickou stranu Štefana Kočvary mimo Prokopa Drtiny i všichni ministři této strany. Drtina je informoval o setkání s Benešem. Současně si Drtina všiml, že vila je střežena hlídkujícími policisty SNB. 24. února z pohledu Jaromíra Smutného vznikala během rozhodujících dní únorové krize krok za krokem absurdní situace: „… jedna část národa postupně využívala situace, vzniklé vládní krisí, a dělala revoluci, druhá, daleko početnější část národa, to nebrala na vědomí a složivši ruce v klín, čekala, až president republiky rozřeší a urovná vládní krisi a tím uvede rozbouřené vlny zpět do normálních kolejí.“ (Pamětník těchto událostí, studentský vůdce, polistopadový publicista Jiří Ješ /1926–2011/ vzpomínal, jak se před studenty jdoucími na pražský Hrad 25. února malostranskými ulicemi zavíralo jedno okno za druhým).  Poslední dva dny únorové krize tak byly díky tomu podle Smutného názoru již jen agonií demokracie.

Dopoledne 24. února probíhaly v nedalekém Slovanském domě komunistické přípravy na obsazení ústředního sekretariátu strany (ČSSD) ve třídě Na příkopě. Od 11 hodin sem byli sváženi kryptokomunističtí sociální demokraté z pražských okresů. Útok na ústřední sekretariát začal ve 14 hodin.

Na venkově byla horečně budována síť koordinovaně vznikajících akčních výborů Národní fronty; naopak svou funkčnost rychle ztrácely okrskové, okresní, krajské, zemské i ústřední sekretariáty demokratických stran. Komunistům hrály do ruky i ústavní zvyklosti, které jim umožňovaly navenek vystupovat jako „obhájci demokracie“.  V 11.00 hodin prezident přijal delegaci zástupců slovenské Demokratické strany tvořenou dr. Štefanem Kočvarou, dr. Ivanem Pietorem, dr. Mikulášem Franekem a Jánem Lichnerem. Z pohnuté rozmluvy s prvním mužem státu si odnesla dojem, že je připraven k přijetí demise, kterou do jeho rukou podali ministři tří demokratických stran 20. února. Mezi 12.00 a 13.00 úspěšně proběhla manifestační generální stávka na podporu požadavků KSČ. Účastnilo se jí na 2,5 milionu lidí práce (počet „stávkokazů“ činil kolem 4 000). Na mnoha stávkových shromážděních byla oznamována ustavování podnikových a místních akčních výborů Národní fronty.

Komunistické úsilí o ovládnutí ČSSD

V téže době Bohumil Laušman vyjednával s Klementem Gottwaldem v sídle předsednictva vlády. Když oznámil odmítnutí komunistické nabídky na účast ve vládě, vyvolalo to Gottwaldovu zuřivost. Mezitím se sociálně demokratický předák z telefonátu dozvěděl, že tzv. revoluční (ultrakryptokomunistický) regionální královéhradecký sociální demokrat dr. Jan Němec (/1913–2002/ v daném okamžiku bývalý člen strany) mu nařizuje přijetí komunistické nabídky. Lidový milicionář z ČKD, jeden z komunistů včleněných do Němcovy bojůvky, vzpomínal: „V 15 hodin přišel (Němcův – historik Pavel Horák) rozkaz poslati dalších 30 lidí jako ochranný pás kolem budovy a zároveň jako posilu … Tyto chvíle byly velmi kritické, neboť … spojky a rozkazy o vstupu se každou minutu měnily, až později jsem se rozhodl dveře za žádných okolností neotevřít, ať se děje cokoliv.“ Po vystřídání si všiml neméně emocionálních situací uvnitř budovy: „Tu došlo k prudkým výstupům s Majerem, který byl rozhodnut nás z budovy vytlačit a zdůrazňoval, že je to jejich sekretariát a že zdržujeme jednání … Jeho zuřivost nás utvrzuje v odhodlání setrvat na svých místech.“ (Laušmanovy snahy o opanování situace v budově ústředního sekretariátu byly marné právě tak jako jeho bláhové žádosti, aby Gottwald s Noskem zařídili policejní vyklizení prostor budovy generálního sekretariátu ČSSD.)

Odpoledne začalo jednáním vedení ČSSD; Laušmanova skupina, vědoma si situace a soustředěna na prosazování scelující linie prezidenta Edvarda Beneše, přistoupila posléze na jednání s komunisty. Vycházela přitom z Benešova dopisu Gottwaldovi, jímž nabádal k usmíření, zpětvzetí demisí a dohodě všech politických stran na dosavadním základě. Fierlingerovští kryptokomunisté ale již předtím (po 21.30 23. února) zahájili jednání s KSČ o vyslání svých zástupců do vlády. Mimoto Zdeněk Fierlinger předal Československému rozhlasu sjezdové frakční Prohlášení šestnácti a veřejně tak legitimizoval útok Lidových milicí na sídlo ústředního sekretariátu strany.

U prezidenta Edvarda Beneše dlel od 16 do 18 hodin 24. února předseda vlády Klement Gottwald; přišel mu oznámit, že do 11 hodin následujícího dne mu doručí seznam nových ministrů. Beneš nato odpověděl, že nejprve chce mluvit o této věci s vedeními demokratických stran. Podle Jínova záznamu „Gottwald na to poznamenal, že Msgre Šrámek už není ve straně pánem situace. Gottwald naléhal, aby president šel s komunisty, ale dr. Beneš odpověděl, že nepůjde proti komunistům, ale situace že zůstane nerozřešena.“ (Každá taková rozmluva znamenala pro prezidenta následné enormní až dvouhodinové srážení vysokého krevního tlaku lékařem.)

Současně Beneš odevzdal Gottwaldovi svou odpověď na dopis předsednictva ÚV KSČ z 21. února. Zopakoval v něm své názory, které prezentoval již na počátku únorové krize. Beneš pochopil, že demokratické strany nejsou s to vstoupit aktivně do děje a beze zbytku spoléhají výhradně na váhu jeho osobnosti a úřadu. Úloha ústavního nadstranického prezidenta, založená na zkušenostech a tradicích první Československé republiky, kterou byl nucen za daného poměru sil hrát, byla i výrazem jeho niterného přesvědčení, ale současně vedle těžkého zdravotního stavu také výrazným limitem jeho přímých vstupů do dynamicky se vyvíjejících vztahů mezi demokraty a komunisty.

Předchozí díly: 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.