Třetí republika III (17. část)

Jiří Malínský Komentáře

Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu  v době tzv. třetí republiky.

Boj o ovládnutí budovy ústředního sekretariátu ČSSD

Ve dnech 24.–25. února 1948 probíhal v Praze v třídě Na příkopech již zmíněný boj o budovu ústředního sekretariátu ČSSD; bojůvkám StB, Lidových milicí a militantního křídla fierlingerovských kryptokomunistů, vedených královéhradeckým funkcionářem ČSSD dr. Janem Němcem (měl k dispozici zhruba 100 členů StB převlečených za „lidové milicionáře“), vzdorovali zaměstnanci sekretariátu a zvenčí přivolaní sociální demokraté pod vedením ministra zásobování Václava Majera, mezi kterými nechyběli ani muži sociálně demokratického přednosty Zemské úřadovny Státní bezpečnosti SNB v Čechách majora Jaroslava Prossera. Paralelně byl komunisty obsazen i Lidový dům.

Do prostor budovy ústředního sekretariátu vstoupil nadvakrát český zemský velitel Státní bezpečnosti major Jaroslav Prosser. Přivolal ho telefonát některého ze členů ústředního vedení ČSSD. Setkal se tu s generálním tajemníkem Blažejem Vilímem a předsedou strany Bohumilem Laušmanem, kteří ho žádali o pomoc při vyklízení budovy sekretariátu. V budově panoval zmatek stupňovaný tím, že před ní hlídkovali příslušníci Sboru národní bezpečnosti, jak si všiml Prosser při svém odchodu. Před druhým Prosserovým příchodem nastoupil k vyklizení budovy pořadatelský sbor ČSSD přivolaný podle Prosserova vyjádření při následném výslechu „jedním soudruhem“. Vyklízení započalo ve 4. patře a pokračovalo směrem k východu z budovy. Ve zvýšeném přízemí Prosser, Vilím, poslanec Josef Kubát, Václav Majer a další narazili na bojůvku vedenou již zmíněným ultrakryptokomunistickým královéhradeckým funkcionářem dr. Janem Němcem. Hrozily krajní výtržnosti; slova se nakonec ujal po pokusech o fyzické napadení ministra Václava Majera generální tajemník strany Blažej Vilím; prohlásil že „jsme všichni socialisté, co se mezi sebou nebudou prát, že se o vládě jedná a že není proto žádného důvodu k násilnému obsazování sekretariátu“. Němec volal z okna o pomoc a současně sám sebe označil za předsedu ústředního akčního výboru Národní fronty v ČSSD. Zmatek pokračoval, neboť Němcovi lidé chtěli slyšet potvrzení Vilímových slov přímo od Němce. Mezi oběma stranami pokračovalo nervózní vyjednávání. Mezitím zřejmě na základě telefonátu některého člena kryptokomunistické bojůvky dorazil v čele početné ozbrojené asistence jménem neuvedený podplukovník StB Sboru národní bezpečnosti od útvaru 2600, který odzbrojil a zatkl Prossera a postupně on i jím přivedení lidé, kteří posílili Němcovu kryptokomunistickou bojůvku, ovládli sekretariát a opanovali už natrvalo situaci.

Odpor jediné demokratické strany, která se činně snažila hájit svou čest a demokracii, byl zlomen násilně přesilou komunistické nedemokratické moci a jí ovládaných a zneužívaných bezpečnostních (policejních) struktur republiky.

Za této situace Bohumil Laušman opustil sekretariát a vydal se za Gottwaldem do budovy předsednictva vlády, kde oznámil přijetí Gottwaldova ultimáta. Historik Karel Kaplan k tomu dodává: „Důvodů mohlo být, a zřejmě také bylo, více; u každého z přítomných jiný. Významnou roli jistě hrály jak obavy z rozkolu a rozbití strany, tak strach z perzekuce členů a funkcionářů. Dalším motivem pro změnu v kurzu strany bylo poznání či uznání nové politické reality. Vývoj krize dospěl do stadia, kdy od počátku zastávané zásady jejího řešení již neskýtaly téměř žádnou naději na úspěch. Navíc setrvávat na těchto principech znamenalo fakticky vyřadit stranu z politického života, protože bylo zřejmé, že Gottwald bude jednat výhradně s odštěpenou ,levicí‘.“

Soumrak demokracie

V Československé straně lidové se ustavil akční výbor vedený poslanci Aloisem Petrem a Josefem Plojharem (/1889–1951/a/1902–1981/zjevně kryptokomunistickými exponenty uvnitř ČSL); převzal vedení tiskových podniků ČSL a zastavil vydávání stranických týdeníků Vývoj a Obzory. Obdobně se choval i akční výbor v ČSNS.

V Kanceláři prezidenta republiky začaly přípravy na zamýšlenou brzkou Benešovu rezignaci na prezidentský úřad; mj. se to také týkalo Benešova archivu. V pozdních večerních hodinách dorazila na Hrad odpověď komunistického vedení na Benešův odpoledne odevzdaný dopis. Jádro komunistického pohledu zachycuje tato pasáž: „Události poslední doby nezvratně dokázaly, že tyto tři strany přestaly zastupovati zájmy pracujícího lidu měst i venkova, že jejich vedení se zpronevěřila základním myšlenkám lidové demokracie i Národní fronty, jak byly vyjádřeny v košickém a budovatelském vládním programu a že zaujala postoj podvratné oposice.“

Glajchšaltace ČSSD

Odpor ČSSD je také jediný známý případ otevřené rezistence demokratických stran během únorové krize proti počínající sovětizaci Československa. Pro situaci příznačné je také toto demagogické prohlášení fierlingerovců: „Potměšilým tvrzením o splynutí sociální demokracie s komunisty podlehli dokonce i někteří naši soudruzi, kteří se pak za každou cenu snažili od komunistické politiky odlišit, nelibě nesli spolupráci obou stran ve vládě nebo v parlamentě. Soudíme, že bylo naší povinností nabídku spolupráce rovného s rovným bez postranních úmyslů přijmout a vytvořit demokratickou pospolitost pro uskutečnění socialistického programu.“  (ČSSD byla KSČ likvidována tzv. sloučením 27. června 1948; zaskočení kryptokomunisté se to dozvěděli v dubnu 1948.)

Po Němcově zásahu byl dovršen názorový obrat ve vedení strany; KSČ to umožnilo držet dlouhodobě druhou dělnickou stranu na pokraji rozštěpení a zániku (Němcovi „ultras“ byli bezprostředně řízeni ústředním sekretariátem ÚV KSČ). Podle denního záznamu pracovníka ÚV KSČ Josefa Šťastného o průběhu předání budovy ústředního sekretariátu Janem Němcem Bohumilu Laušmanovi byli z vedení strany i z ČSSD vyloučeni mj. Blažej Vilím, Václav Majer, Vladimír Görner, Josef Kubát a dr. Vilém Bernard („ultras“ původně požadovali i rezignaci Bohumila Laušmana) a na jejich místa v příkrém rozporu s organizačním řádem (stanovami) strany byli dosazeni Evžen Erban, dr. Jiří Hájek, dr. Jaroslav Havelka a dr. Jan Němec. Zglajchšaltované vedení tyto změny přijalo s vědomím, že jde o naprostou rezignaci na vnitrostranické právo, i principy i tradice strany, avšak s vírou, že se i za těchto okolností stále ještě jedná o zájem ČSSD.

Zatímco triumfující fierlingerovci prohlašovali, že nová politika vyžaduje nové osobnosti, druzí (např. předseda ostravské krajské organizace Jaroslav Pavlán) věřili, že se jedná o hru, při níž je potřeba pomáhat členům strany a že vše se dodatečně vysvětlí. Václav Majer poukazoval na to, že z funkce může být odvolán výhradně sjezdem a naléhavě i předvídavě upozorňoval, že se nejedná o žádnou revoluci, ale o nástup komunistů k vytvoření totalitní diktatury; jako alternativu navrhoval po vzoru Druhé republiky hamplovskou likvidaci strany na podzim 1938. Odpor posledních odpůrců, funkcionářů demokraticky zvolených 21. sjezdem, ustal kolem 02. 00 25. února. Václav Majer se ještě na poslední chvíli snažil ze své kanceláře dovolat buď ministra vnitra Václava Noska, nebo předsedy vlády Klementa Gottwalda. Ultrakryptokomunistický pučista Jan Němec však byl urputně nemilosrdný: „Majere, dávám ti deset minut na opuštění sekretariátu, v té době tobě a tvé družině zaručuji volný odchod; nepřijmeš-li, pak za situaci neručím.“ Majer po krátkém váhání opustil urychleně budovu sekretariátu své strany i domácí stranu samu.

Pučistický mechanismus únorových událostí, jinak komunisty vcelku dovedně skrývaný, tady vyvřel ve vší své odpudivé ordinérnosti. Při pozdější exilové rekonstrukci únorových událostí zakladatel londýnského Ústavu Edvarda Beneše pro politické a sociální studium Jaromír Smutný dodal: „Odpor, na který narazili komunisté a jejich přisluhovači při obsazování budovy tisku (Lidového domu – JM) a studentské demonstrace, k nimž došlo následujícího dne ve středu 25. února, byly jediné případy, kdy demokratické ,živly‘ činem ukázaly ochotu nepoddat se (zvýraznil JM) komunistům. Byla to – byť malá – ukázka toho, co mělo a mohlo býti připraveno a provedeno všude a co by bývalo znemožnilo nebo přinejmenším ztížilo komunistům jejich snadné vítězství.“ 

Po ochromení

Bohumil Laušman nakonec zůstal ve vedení strany s vysvětlením, že není možno ohrožovat jednotu ČSSD. Vedení při svých rozhodnutích bylo vedeno přesvědčením, že je potřeba zachránit stůjcostůj stranu, aniž si uvědomovalo, že po 25. únoru z ČSSD zbývá jen vnější fasáda, za níž KSČ v podstatě nerušeně zřizovala svůj mocenský monopol zahrnující i její úplnou likvidaci; počínala totiž mj. i všeobecná stalinistickokomunistická glajchšaltace historické paměti národa a země.

Předsednictvo ÚV KSČ projednalo na svém nočním zasedání návrhy na doplnění vlády. Tento postup zachytilo v odpovědi prezidentu Edvardu Benešovi. Současně pověřilo delegaci ve složení Klement Gottwald, Antonín Zápotocký a Václav Nosek, aby o tomto stanovisku osobně informovala prezidenta Beneše. Mimoto rozhodlo ve snaze předejít fiktivnímu ozbrojenému vystoupení demokratických sil o vyzbrojení pražských příslušníků Lidových milicí.

Vedení ČSSD a její předseda Bohumil Laušman zprvu sice souhlasili s účastí ve vládě, avšak – proti hlasům kryptokomunistického křídla – výhradně za zachování podmínky, že bude pokračovat dosavadní Národní fronta politických stran; rozhodujícím článkem v tomto konceptu třetirepublikové kontinuity byl prezident Edvard Beneš. Kryptokomunisté, kteří opustili jednání ústředního výkonného výboru, svémocně bez ohledu na usnesení vedení ve veřejném prohlášení odsoudili politiku své vlastní strany; to vedlo k následné kapitulaci centristické (středové) části vedení ČSSD.  K vyjednávání s KSČ byli určeni Zdeněk Fierlinger a ing. Ludmila Jankovcová. Tato informace dorazila ke Klementu Gottwaldovi v okamžiku, kdy v rozhlase informoval o odporu ČSSD. I tak však KSČ nebyla se sociálně demokratickým kryptokomunistickým křídlem a jeho akceschopností spokojena.

Předchozí díly: 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.