Třetí republika III (19. část)

Jiří Malínský Komentáře

Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu  v době tzv. třetí republiky.

Dějinné mezičasí

  Události z konce února 1948 jsou nejen koncem Třetí republiky, ale také určitou sebedefinicí jejího nesporného kontextového odkazu. Její pojetí mravnosti, jak je až pregnantně opakovaně vyjádřil ve svých poválečných vystoupeních druhý československý prezident, nesporně navazuje na neméně lakonické vyjádření Masarykova odkazu soustředěného do závěrečných vět jeho smutečního projevu 21. září 1937 (v tomto směru stojí za zmínku citované brilantní vyjádření kardinála Josefa Jaroslava Berana z konce února 1948). Jeho hlavní rysy – důraz na humanistickou komponentu a důkladnou dokumentaci druhého odboje i přiměřenou, tj. velkou úctu k jeho nositelům a ztělesnitelům – nejvíce vyniknou, pokud je vložíme do dvou následných kontextů: Ledna (Pražského jara) 1968 a polistopadové české demokracie. Zatímco v prvním případě mělo lidové hnutí padesátého výročí vzniku republiky svou nesporně kreativní a silnou, veřejností sdílenou historickou komponentu, v případě druhém lze sice konstatovat viditelný kvalitativní vzestup ve vnímání historické paměti a jejích průnicích do praktické politiky, ale na straně druhé citelně stále přetrvává také její silně fragmentární vnímání. Profesor Edvard Beneš stále pro určitou část společnosti, zčásti nepoučenou, zčásti nepoučitelnou, zůstává osobností v lepším případě rozpornou, v případě horším (popírajícím zřejmá fakta) nepochopitelně až zrádcovskou.

Do konce života nebyl Beneš komunisty veřejně napadán. I jeho pohřeb z panteonu Národního muzea 8. září 1948 nesl všechny znaky oficiálního rozloučení (smuteční projev přednesl Antonín Zápotocký) s tímto významným československým státníkem. Základní systémové znaky komunistické politiky, jež byly odvoditelné již z posledních týdnů existence Třetí republiky, však byly o to víc zřejmé. První poúnorové měsíce druhé Gottwaldovy vlády se alespoň slovně snažily o realizaci určité československé cesty k socialismu. Únorový převrat-puč však v Moskvě nevyvolal žádné uspokojení: Československo i poté zůstalo jedinou zemí, která neměla na svém území sovětská vojska. A to bez ohledu na skutečnost, že na žádosti československých demokratů demokratická část Spojených národů odpověděla jistotou výhradně a pouze mravní podpory. Únorové události u ní následně vedly k opožděnému probuzení. Podobně jako v letech 1939–1940.

Nicméně je potřeba zmínit se o dvou klíčových událostech, které naznačují, že poměr sil ve vyvrcholení únorových událostí nebyl zdaleka tak jednoznačný, jak to bylo později prezentováno. Události 11. všesokolského sletu Československé obce sokolské byly uzavřeny závěrečným průvodem Prahou 27. června 1948; jeho účastníci provolávali slávu manželům Benešovým a naopak vyjadřovali krajní nesouhlas s prezidentem Gottwaldem. 3. září 1948 v Sezimově Ústí zemřel prezident Beneš; jeho smrt se stala národní pohromou-tryznou. Dodatečně objeveným autorem prezidentova básnického nekrologu Září byl budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu národní umělec Jaroslav Seifert (1901–1986) („Dnes opět půjdeme se zvony / za rakví, jak jsme šli kdysi. / Není zas v záhybech opony / ukrytá výhrůžka čísi“?

Mezi těmi, kteří 8. září 1948 kráčeli ve smutečním průvodu Prahou, byla i poslankyně Národního shromáždění Marie Švermová. Vzpomínala: „Předpokládala jsem však, že by strana měla především hledat cestu k těm, kteří dosud stáli stranou a snažit se je získávat pro plnění budovatelského programu – nikoliv zastrašovat (oboje zvýraznil JM). Vzpomínám si, s jakou naléhavostí jsem si toto uvědomovala v den pohřbu prezidenta Beneše, když jsem kráčela ve společném průvodu mezi poslanci Národního shromáždění za jeho rakví. Po celé trase smutečního průvodu stály mlčenlivé zástupy lidí, loučících se v hlubokém smutku se svým prezidentem. Byl pro ně až dosud zárukou demokratického vývoje, kontinuity jejich předchozího a budoucího života. Jeho odchodem se cítili opuštěni a vykořeněni. Uvědomila jsem si, jak bude nesmírně důležité, ale i nesnadné najít k těmto lidem cestu, a postupně, trpělivým přesvědčováním získávat jejich důvěru.“  (Marie Švermová, Vzpomínky, Praha Futura 2008; zvýraznil JM) I to byla jen planá naděje.   

Naopak pokračovalo úsilí těch sovětizátorů, kteří měli své dobré moskevské nejen kontakty, ale i příkazy a směrnice, jimiž podrobovali sílícímu tlaku oficiální Gottwaldovo vedení KSČ. Rychlá poúnorová střídání ministrů především nekomunistických stran, rozpuštění ČSSD v červnu 1948 i tzv. jednotná kandidátka Národní fronty byly nepřehlédnutelné stejně jako provokativní zatčení divizního generála Heliodora Píky na nemocničním lůžku 5. května 1948. Tato i další události umožňují s relativní přesností stanovit periodu vrcholného stalinismu do let 1948/49–1953/55. Symbolizujícími událostmi-zvraty jsou 9. sjezd KSČ (25.–29. květen 1949) a odhalení pražského Stalinova pomníku (1. květen 1955). Byla to právě váha KSČ a jejích vazeb na VKS(b), která velmi podstatně spolurozhodla o nezdaru pokusu o československou formu finlandizace.

Hlavní příčina zhroucení vypjatého období československého stalinismu však byla prozaičtější: podobně jako v případě bachovského absolutismu to byla hospodářská nedostatečnost, která r. 1953 vyvolala v zemi řadu spontánních protikomunistických, velmi často dělnických vystoupení a projevů. Lze-li vývoj komunistického čtyřicetiletí shrnout do několika vět, je popsatelný jako jednak postupné opouštění základních sovětizačních dogmat, jednak pohádkového plánování (a to bez ohledu na řadu rozumných a občas i nadčasových dosažených výsledků a důsledků, jednak vnitřního vyhnívání, jehož následky se projevovaly zejména transgeneračně). A ve stoupající míře také makroekonomicky.

Slova někdejšího předsedy československé sociální demokracie Antonína Němce (1858–1926) z r. 1920, že socialistická strana v určitých historických okamžicích může získat moc, která leží na ulici, ale nemůže docílit trvale stálé převahy v zemi, takže by byla nucena využít diktaturu, znějí i po více než 100 letech od svého pronesení i dnes takřka prorocky.

ředchozí díly: 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.