Třetí republika III (18. část)

Jiří Malínský Komentáře

Aktuální seriál historika Jiřího Malínského se zabývá vývojem v poválečném Československu  v době tzv. třetí republiky.

Skutečné plody únorové krize

25. února v ranních hodinách se v pražských ulicích (i v ulicích dalších českých měst) objevily hlídky paramilitárních pro(vnitro)komunistických Lidových milicí. V ranních novinách byla zveřejněna výzva arcibiskupa Berana: „Neničte odkaz presidenta Osvoboditele i práci presidenta Budovatele! Sami jste je tak nazvali. Dílo jejich uznává celý národ. Pracovali a trpěli pro Vás i za Vaše potomstvo. Důvěřovali jste jim vždycky.“ (Tato nevšední výzva hlavy české provincie římskokatolické církve zcela vymizela z povědomí i paměti české i slovenské veřejnosti.)

Kolem 11.00 hodin 25. února delegace KSČ ve složení premiér Klement Gottwald, předseda ÚRO ROH Antonín Zápotocký a ministr vnitra Václav Nosek vykonala návštěvu u prezidenta Edvarda Beneše a seznámila ho s komunistickými návrhy na doplnění vlády. Vydírán jejich hrozbou krvavé občanské války a přímé ruské vojenské intervence proti Československu prezident Beneš komunistický diktát přijal; přijetí však podmínil splněním některých svých podmínek, jejichž nejvýraznějším projevem byla ochrana svobody a života až 3000 předních československých demokratů. Prezident Edvard Beneš doprovodil svůj souhlas jednoznačným ohražením odrážejícím bezvýchodnou situaci, v níž se nacházel: „… ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale Vy, pánové, a Vámi vedená strana si přeje, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší přísahu, jež tkví ve slovech slibu Presidentu–Osvoboditeli: ,Věrni zůstaneme.‘ Jestli tak činím, tedy jen proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ve své většině prokáže, že mu jsou cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali mravní vyspělost a demokratický smysl našeho lidu.“ (Z audience byl pořízen podle zvyklosti audiozáznam přítomným redaktorem Československé tiskové kanceláře; trval zhruba 30 minut.)

Po poledni (12.00) byly na Hrad doručeny písemné demise ministrů Václava Majera a Františka Tymeše; kryptokomunisté za aktivní „pomoci“ Státní bezpečnosti zvítězili i v Československé sociální demokracii. V 16 hodin se na Václavském náměstí konala manifestace komunisty svolaných 250 000 lidí práce, na níž premiér Klement Gottwald oznámil, že Edvard Beneš přijal demise podané demokratickými ministry a jmenoval jeho druhou vládu podle jeho návrhu. Převrat, který nesl některé znaky puče, se tak navenek vyřešil pokojnou cestou a při formálním vnějškovém zachování československých parlamentních zvyklostí. V 16. 30 hodin přijal prezident Edvard Beneš premiéra Klementa Gottwalda a předal mu podepsané jmenovací dekrety nových ministrů dodav, že přijal demise, podané 20. února, k nimž 25. února přibyly další dvě.

Zasedal ústřední akční výbor Národní fronty „převodních pák“ a na svém ustavujícím zasedání zvolil svým předsedou Antonína Zápotockého. V Bratislavě celoslovenský akční výbor Národní fronty „převodních pák“ obdobně zvolil svým předsedou gottwaldovce Viliama Širokého. V dalších místech pražského centra začaly na výzvu Ústředního svazu československého studentstva znovu shromažďovat vysokoškoláci (Smutný odhadl jejich počet asi na 10 000). Vedení svazu burcovalo: „nyní přišel čas, abychom dokázali skutky, že jsme věrni Masarykovu odkazu i že stojíme za dr. Benešem, Masarykovým žákem, naším druhým osvoboditelem. Českoslovenští studenti jsou odhodláni chránit parlamentní demokracii, nezastaví se ani před důsledky, /jaké/ prožili v roce 1939.“

Deputaci, která byla vpuštěna k prezidentu Benešovi, v jeho zastoupení přijal vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Jaromír Smutný. Zachytil i ponurou atmosféru, která vládla na Hradčanském náměstí, kde „čekaly zástupy studentů na návrat delegátů. Policie se snažila zástupy studentů rozehnat, bila je bez příčiny, a 698 osob a sociálních demokratů (1,01 % a 441 osob) zatkla. Je zřejmé, že tyto údaje Státní bezpečnosti je nutné důkladně prověřit obdobnými informacemi ze zdrojů druhé strany, především z uprchlických táborů v Německu a Rakousku, chlapce i děvčata. Zatýkané kopala do policejních autobusů, a ti, kdož mohli, přihlíželi tomuto bolestnému zakončení nejsvětlejší episody z celé krise, viděli s pohnutím, jak studenti líbají československý prapor před tím, nežli je surové závodní milice vtlačily do policejních vozů. Byla i řada raněných. Referoval jsem o tom všem presidentovi velmi podrobně.“

Nové pořádky

Na jednání vedení ČSSD rekapituloval Vojta Erban-Eckstein obsah dohody docílené Laušmanovým včasným vyjednáváním. Změny ve složení představenstva se měly omezit na minimum: na jeho jednání již neměli být zváni Václav Majer, Vladimír Görner, Josef Kubát a dr. Vilém Bernard; měli je nahradit dr. Jiří Hájek, dr. Jaroslav Havelka, dr. Jan Němec a Evžen Erban jako nový ministr sociální péče. Ve Vilímově případě Bohumil Laušman navrhoval měsíční dovolenou; jeho věc zůstala otevřenou. Po letech, r. 1973, Blažej Vilím vzpomínal v dopise Laušmanovu příteli Rudolfu Krupičkovi: „Moje výhrady proti Laušmanově postupu, ani ne tak během Února, ale krátkou dobu potom, neměly vliv na náš vzájemný přátelský poměr. Věděl, že odcházím do exilu; přišel jsem se s ním rozloučit, když byl ještě náměstkem Gottwalda. Přemlouval mě, abych se schoval, že později půjdeme spolu. Na to jsem ovšem nečekal. Věděl jsem, jak se musí poměry vyvíjet, pět let kriminálu od nacistů mně stačilo a bylo tehdy také třeba tady venku povědět, co se vlastně doma stalo.“

Slavnost pro vyvolené i nevyvolené

Ve večerních hodinách se za účasti tisíců lidí uskutečnil slavnostní pochod jednotek Lidových milicí Prahou. Z balkónu paláce Kinských na Staroměstském náměstí byl milicionářům přečten rozkaz štábu Lidových milicí, jímž jim vedení KSČ poděkovalo a vyzvalo je k zachovávání bdělosti a připravenosti hájit nový režim (ani tady si zlomyslné dějiny neodpustily „taškařici“; z historické fotografie byli vyretušováni dodateční „zrádci“ Josef Smrkovský a dr. Vlado Clementis). Současně začala exilová emigrace významné části špiček demokratických stran. Podle dostupných dobových statistik zpracovaných Státní bezpečností odešlo do konce roku 1948 z Československa 8614 osob (zadrženo a vráceno jich bylo 1107), r. 1949 8606, celkem emigrovalo do konce r. 1953 43 612 osob. 77,09 % z tohoto počtu byli Češi, 19,2 % Slováci; zhruba 70 % tvořili mladí do 30 let. Podle politického složení připadalo na straníky 12,86 % všech utečenců (zhruba 5609). Nejvíce bylo národních socialistů (4,91 %, přibližně 2141 osob), poté komunistů (4,63 %, tj. 2019 osob); podstatně méně emigrovalo lidovců (1,60 %).

26. února otisklo Právo lidu dopis prezidenta Budovatele Edvarda Beneše určený politbyru ÚV KSČ, v němž Masarykův dědic zdůraznil, že „socialismus je způsob života, kterého si přeje převážná část našeho národa. Věřím přitom, že se socialismem je slučitelná určitá míra svobody a svornosti, ony nezbytné principy celého našeho národního života.“ Komunisty dosazený akční výbor Československé strany lidové vydal provolání ke svému členstvu, jímž žádal urychlené provedení očisty (čistky) celé strany od tzv. reakce a provolal své začlenění do Národní fronty převodních pák. 27. února zveřejnilo Svobodné slovo provolání komunisty dosazeného akčního výboru Československé strany národně socialistické; vyzval jím členstvo své strany, aby v každé místní nebo závodní stranické organizaci ustavilo akční výbor a provedlo tzv. očistu (čistku) od „reakčních sil“.

Téhož dne přijal prezident Edvard Beneš na Hradě vládu „obrozené Národní fronty“ vedenou premiérem Klementem Gottwaldem. ČSSD v ní byla zastoupena Bohumilem Laušmanem (místopředseda vlády), Zdeňkem Fierlingerem (ministr průmyslu), Evženem Erbanem (ministr sociální péče) a ing. Ludmilou Jankovcovou (ministryně výživy). Po skončení ceremonie zůstali na Hradě Jan Masaryk a dr. Vavro Šrobár (1867–1950), který Beneše se slzami v očích prosil, aby neabdikoval. Před polednem navštívili prezidenta ve stejné věci a se shodným přáním Benešova setrvání ve funkci vojáci-legionáři: ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda, náčelník hlavního štábu armádní generál Bohumil Boček, přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky armádní generál Antonín Hasal a velitel 1. vojenské oblasti armádní generál Karel Klapálek. Neopomněli zdůraznit: „Považujeme nejen za svoji povinnost, ale právo, pane presidente, abychom jako staří bojovníci, kteří stáli u kolébky státu, a za něj v prvním i druhém odboji bojovali, tuto prosbu jménem armády i jménem svým přednesli.“ Po této audienci odjel Beneš natrvalo do Sezimova Ústí. (Do Prahy se vrátil již jen jednou, aby tu přednesl 7. dubna 1948 projev-politickou závěť k 600. výročí založení Univerzity Karlovy.)

Předchozí díly: 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.