Rozhovor: S novinářem Ivanem Hoffmanem hovoříme o volbách, antibabišismu, pravici a levici a o české demokracii.
Veronika Sušová-Salminen: Předvolební kampaň finišuje. Strany a politici se nás snaží přesvědčit o ledačems, jako o prioritách jejich politiky, a také slibují ledacos. Je tu podle Vašeho názoru nějaké téma, které je pro letošní klání rozhodující nebo zásadní bez ohledu na kampaň?
Ivan Hoffman: Myslím, že ano. Jsou to první postcovidové volby. To, co se stalo, muselo na lidech zanechat hlubokou stopu. K volbám přijdou jiní lidé, než minule. Znejištěni v tom, co měli za samozřejmé, postiženi tím, o co, respektive o koho přišli, ale také obohaceni o vědomí, že dokázali zvládnout bezprecedentní výzvu. Řeknu něco, co neumím doložit objektivními daty, co se opírá pouze o subjektivní pocit: Společnost má pozměněné priority a přijde mi trochu citlivější, pokornější, odpovědnější, solidárnější, sebevědomější. Říkám trochu, ale je to trocha zásadní, co má charakter jakéhosi sociálního katalyzátoru. Jsme prostě společnost po katastrofě, se vším, co k tomu patří. Kdo se (myslím) nemění, jsou politici. Těm to není shůry dáno, a přijdou k volbám stejní jako vždy. Pokud se na výsledku neprojeví fakt, že zde zemřelo na covid 30 tisíc lidí, bude to tím, že se vzájemně vyruší vládní bezradnost a opoziční trapnost. Nepřekvapila by mne nízká volební účast, jako reakce na skutečnost, že politici ani v krizi nejsou schopni upozadit svá přebujelá ega a táhnout za jeden provaz.
V.S-S.: Babišovo seskupení ANO neslo vládní zodpovědnost celkem 8 let ve dvou (technicky třech) vládách. Máte dojem, že za tu dobu nějak změnilo českou politiku?
I.H.: Andrej Babiš uspěl s protestním hnutím, které ale v praxi postupovalo pragmaticky. Babiš neodstranil neduhy, které kritizoval, ale skončil s ním chaos, kterým politika občana iritovala. ANO bylo, a pro mnoho lidí zjevně stále je, odpovědí na politickou aroganci, elitářství, nabubřelost, intrikánství v podání upadajících tradičních partají. Politická kultura před Babišem byla skutečně ubohá a tomu odpovídá přetrvávající strach z recidivy. Jak už to v politice bývá, úspěch tohoto opatrného realisty spočívá v nepřesvědčivosti anebo nedůvěryhodnosti jeho konkurentů. Optikou mainstreamových médií stát pod Babišem stagnuje a „nevzkvétá“, nicméně společně s Babišem si stejná média oškliví i konzervativní společnost, skeptickou k neoliberálním, genderovým či zeleným novotám. Asi nelze říct, že Babiš změnil českou politiku. Spíše politiku změnilo, že se aktivita opozičních politiků a angažovaných žurnalistů zúžila na antibabišismus, nezřídka hrubý a hloupý.
V.S-S: Všimla jsem si, že mainstreamový antibabišismus jaksi fenomén Babiše externalizuje, nejlépe někam do dob před rokem 1989. Jak si vysvětlit, že antibabišismus je téměř bez jakékoliv kritické sebereflexe?
I.H.: Vypadá to tak, že antibabišisté ze své bubliny nepostřehli změnu společenské atmosféry. Staré recepty jak znemožnit konkurenta předváděním kostlivce z dávno nepoužívané skříně, anebo šermováním jeho kreativním účetnictvím nefungují. Osočení ze spolupráce s STB či vyšetřování dotace na Čapí hnízdo nepředstavují pro premiéra politický handicap. S poklesem politické kultury totiž poklesla i citlivost veřejnosti na kauzy, jež kdysi politiky vyřazovaly ze hry.
Důvod, proč je antibabišismus tak zoufale osobní, je ale hlubší. Nevadí jeho politika. Pohybuje se v mantinelech, které by respektovali i jeho oponenti. Vadí, že miliardář, který si má politiky najímat, tyto obešel, že připravil o práci prostředníky. Vzpomeňme postřeh Jana Kellera, že se politici stali „servisní elitou“. Ve chvíli, když o ně není zájem a klient se zařídí bez nich, spadnou jim hračky do kanálu. A přesně tohoto ječení děcek, co si nemají s čím hrát, jsme posledních 8 let svědky.
V.S.-S.: Průzkumy nejsou výsledky voleb, nicméně trendy naznačují. Podle všeho levicové strany na vítěze letošních voleb aspirovat nemohou, což neznamená automaticky, že nebudou v parlamentu. V čem vidíte příčiny, řekněme, značného oslabení podpory stran, které se v Česku hlásí k levici?
I.H.: Těch příčin je vícero, jak to ostatně nedávno naznačila i anketa, sestavená pro !Argument Petrem Drulákem. Podstatné je, že nikdo nemá odvahu nabízet systémovou změnu, všichni se omezují na vybízení ke změnám kosmetickým. Reálné zlepšení společenského klimatu a odstranění křiklavých nerovností a nespravedlností, může přinést jenom posílení státu, který na sebe vezme větší odpovědnost. V tomto typu surového liberálního (respektive globálního či mafiánského) kapitalismu politici lidem zasahují do života regulacemi, které jsou vesměs zaváděny v zájmu korporací. Politici jednoduše nepracují pro své občany, ale pro své sponzory. O regulacích tak nerozhoduje zájem občana ale šikovnost lobbistů. Levice je součástí toho, co se chová jako paralelní uzavřená struktura s vlastní agendou, vlastními pravidly, vlastním financováním, u které se těžko rozlišuje, zda společnosti slouží, anebo na ní pouze parazituje. Téměř bych řekl, že přítomnost autentické levice v kapitalistickém parlamentu je protimluv, že v tak asociální společnosti nemá slušný člověk co pohledávat, ale neřeknu to kvůli Diogénovi, který kdysi na otázku, proč pobývá na nečistých místech, odvětil, že slunce svítí i do záchodků a neposkvrní se. Je jasné, že levicový volič nemá koho volit. Marně vyhlíží stranu, která slíbí nekapitalistickou alternativu. Nikoli korekci režimu co stojí na sobectví, chamtivosti, svévoli a nově ještě na fanatickém progresivismu, ale jiný režim, který by byl pro občana natolik přitažlivý, že by byl ochoten absolvovat trnitou cestu, jež k němu za současného stavu světa ovládaného globální oligarchií vede.
V.S.-S.: Tohle zní vlastně revolučně. Myslíte tím, že by autentická levice měla rezignovat na parlamentní politiku, přestat hrát podle pravidel?
I.H.: Ano, to si myslím. Zápas o lepší, spravedlivější svět se nikdy nevedl v institucích, které konzervují stávající realitu. Politika je nemožná, neboť je pouhým uměním možného. Není to žádný brainstorming. 90 % politické agendy jsou prázdné kecy. Chytří lidé s ambicí něco v politice změnit, pravidelně opouštějí toxické parlamentní či europarlamentní prostředí hluboce znechuceni. Pokud lze politiky k něčemu užitečnému dokopat, pak jedině zvenčí, zdola, tlakem společnosti, kterou je třeba probudit, jež musí být péčí vizionářů vytržena z deprese a rezignace. Koneckonců přesně toto děláte v !Argumentu.
V.S.-S.: Levici jsme probrali. Jak je to s relativním nováčkem na české politické scéně, s Piráty? Co nám za poslední čtyři roky o sobě sdělili?
I.H.: Piráti už dostali řadu nálepek, a tak (myslím) snesou jednu i ode mne. Řekl bych, že jsou to exotičtí liberálové, respektive liberální exoti. Také je to počtem členů sekta, což piráty současně tmelí i limituje. Momentálně vidíme, jak doplácejí na to, že si ukousli příliš velké sousto, namířili si to výš, než kam jsou schopni dorůst. Ve snaze o vyšší preference, se postupně zříkají své rabiátské pirátské identity. Jenže bez ní jsou tuctovou partají pro každého a pro nikoho, která to díky ajťácké imidži (internet je naše moře) vyhrává u dětí a mládeže. Obecně je pak určitě lepší mít Piráty v opozici, než je nechat loupit u moci. Jsou to prostě piráti a před těmi je třeba mít se na pozoru.
V.S.-S.: Liberální exoti v čem? Mně se právě zdálo, že veškerý alternativní a protestní obsah se Pirátům v parlamentní politice vypařil. Dnes vypadají spíš jako strana dost nudných yuppies, kteří rychle pochopili „jak to funguje“. To mi moc exotické nepřijde.
I.H.: Jistě, exotika vyprchala a s klesajícími preferencemi už Piráti nejsou tak sexy.
V.S.-S.: Pravicové strany staré školy, tj. ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, se musely spojit do volební koalice, aby se podle průzkumů dostaly nad 20 % a mohly vůbec ANO konkurovat. Často se mluví o tom, že ANO drtí levici, ale co se stalo na pravici, která je od roku 1989 fakticky hegemonní?
I.H.: Začnu tím, že Josef Lux se musí při pohledu na koalici s ODS a obskurní TOP-09 obracet v hrobě. Lux si hlídal koaliční potenciál tak, aby lidovci byli kompatibilní s pravicí i levicí, jeho programem bylo hospodářství sociálně tržní a Klausovo asociální pravičáctví si ošklivil. Ve volební rádoby pravicové koalici, kterou zmiňujete, ale není nikdo v dobré kondici. Pokud dnes levice budí rozpaky, s pravicí je to stejné. Doba, kdy Klaus pobláznil podnikavé občany příslibem, že z nich soutěž udělá bohaté kapitalisty, je dávno pryč. Volič ODS hořce zaznamenal, že se u nás dosoutěžilo, když nejdravější kapitalisté zlikvidovali ty drobné, aby pak sami byli zlikvidováni kapitalisty nadnárodními. Postaru bychom řekli, že pravice živoří, neboť nemůže bílým límečkům nabídnout americký sen, zatímco levice živoří proto, že neumí modrým límečkům nabídnout sociální spravedlnost. Už před lety, za časů opoziční smlouvy, se u nás prakticky zastavilo pravolevé kyvadlo. Politické strany rezignovaly na svou identitu a natlačily se do středu za většinovým voličem. Místo ideového střetu jsme už svědky pouhého okopávání kotníků, které setrvačně popisujeme jako střet pravice s levicí. Pracujeme s fikcí.
V.S.-S.: Poslední otázka je trochu obecnějšího charakteru. Řekl jste, že Česko je společnost po katastrofě, kterou pandemie změnila, ale naši politici to nijak nereflektovali. Pokud volby a politika nejsou už tím prostorem, kde společnost nebo občané mohou vyjádřit svoje zájmy a potřeby, pak něco není hodně v pořádku. Quo vadis, demokracie nejen v Česku?
I.H.: O demokracii ve smyslu vlády lidu se mluvit nedá a demokracie parlamentní je v troskách. Otázka ale nezní, jak resuscitovat instituce a politický systém, který přestal pracovat pro občany a momentálně už slouží pouze k legalizaci jejich šikany. Zde bych odkázal na know how staré dva tisíce let: nechat mrtvé ať pochovávají své mrtvé. Myslím, že nezáleží na tom, jak hluboko bude dno, od kterého se odrazíme k lepšímu příštímu, a mám za to, že dnes už nemá smysl ztrácet čas ani minimalizací škod. Bod, kdy to ještě dávalo smysl, jsme minuli. Demokracii lze budovat a bránit jedině na úrovni solidárního spolupracujícího společenství. Smysl má cokoli dobrého, radostného, co sdílíme společně s lidmi podobně pozitivní krevní skupiny. Nebudu nosit dřevo do lesa a rozvádět, že není slušné budoucnosti bez zestátnění korporací, anebo jejich postavení mimo zákon, bez vymýcení spekulace a lichvy, což předpokládá closing time v globálním finančním kasínu, bez všeobecného odzbrojení, bez návratu k lokálnímu hospodaření, bez respektu k tradicím, bez rehabilitace práce a tak dál. Chci říct, že důležitější, než se vymezovat vůči tomu, co je od pohledu vadné, je vzájemně se dělit o to, co životu dává smysl. Ale berte to jako názor člověka, který si čte Bondyho Invalidní sourozence a na pracovním stole má knížky od Schneidera, Hampla a Kellera…