Jiří Malínský nám dnes připomíná výročí tragických událostí v obci Lidice.
Před 80 lety byla nacisty bez jakékoliv průvodní důkazní stopy zničena středočeská hornická ves Lidice na Kladensku. Nacističtí váleční zločinci netušili, že rozpoutávají nejen vlastní zločin, ale i symbolickou nadčasovou událost, která zůstane v paměti nejen evropského, ale i světového lidstva. Nad mrtvolami zavražděných lidických mužů, žen a dětí, na sutinách jejich domů, chlévů a stodol i kostela a hřbitova se pozvedla vlna světové solidarity symbolizující utrpení dalších podobně bestiálně zavražděných venkovských obyvatel Francie, Itálie, Polska, Ukrajiny, zvlášť těžce postiženého Běloruska i Ruské federace. Jméno Lidice se stalo trvalou připomínkou i součástí slovníku každého skutečného demokrata této planety.
Historické události, vedoucí k lidické tragédii, jsou známy. Rok 1941 byl rokem vystupňování domácího protinacistického odboje demokratického i komunistického; rokem vzniku ústředního programového dokumentu Za svobodu, do nové československé republiky. Na konci léta vystřídal ve funkci říšského protektora Konstantina von Neuratha zastupující říšský protektor obergruppenführer SS Reinhard Heydrich, v té době třetí nejmocnější představitel zločinné Třetí říše. Vlna zatýkání, která s tím byla spojena, do jisté míry utlumila aktivitu domácích odbojářů. Politika cukru a biče, kterou tento válečný zločinec zosobňoval a jež se soustředila především na zaměstnanectvo zbrojních průmyslů, nebyla bez výsledků: možnosti organizované rekreace i zvýšených potravinových přídělů sehrály své.
Heydrich byl nenáviděn nejen Čechy, ale i řadou dalších evropských národů. Nenáviděn a obáván byl i velmocemi Spojených národů. 1. ledna 1942 byla tato protihitlerovská a protijaponská koalice oficiálně založena; mezi jejími 26 členy nechybělo ani Československo. O několik dnů později se ve vile na berlínské periferii sešli pod Heydrichovým vedením vůdčí představitelé profilujících složek nacistického režimu, aby se tu dohadovali o podrobnostech tzv. konečného řešení židovské otázky, tj. hromadných vražd Evropanů více či méně židovského původu. Otázka fyzické likvidace této lidské nestvůry se stala ještě žhavější; nakonec tento úkol-poprava připadl československému odboji.
Rozsudek smrti (byl to atentát-poprava) byl vykonán 27. května 1942 v zatáčce ulice V Holešovičkách. Smrtelně raněný zločinec podlehl utrpěným zraněním 4. června 1942. Nacistické represivní složky dlouhou dobu nemohly zachytit žádnou stopu vedoucí k vykonavatelům rozsudku. Ohroženi nebyli jen londýnští parašutisté; sokolský odboj, který jim poskytl dosažitelnou péči, byl neméně zranitelný. A – což nemohl nikdo tušit – nacistická zběsilost, poplatná gangsterské podstatě režimu, hledala předmět své pomsty na nevinných.
Vlastní lidický zločin byl výslednicí zčásti souběhu náhod, zčásti mocichtivosti Karla Herrmanna Franka, který toužil po svém dalším mocenském vzestupu. To všechno se však nakonec obrátilo proti nacistickým pachatelům. Bezprostředně po konci druhé světové války, v první dny míru, se na místě tehdy zničených Lidic, konala velká smuteční slavnost, které se vedle špiček Třetí republiky účastnili i ti Lidičané a Lidičanky, kteří přežili hrůzy druhé světové války.
Se zásadním projevem vystoupil na první tryzně se zásadním projevem prezident Edvard Beneš. Předpověděl, že se den lidické tragédie stane dnem národních válečných mučedníků a dodal, že hlavní nacističtí váleční zločinci, z větší části již pochytaní, budou vedeni k trestní odpovědnosti a že se jim dostane náležitých trestů. Naznačil rovněž, že zcela se odpovědnosti za nacistické zločiny nemůže zbavit ani německý národ. Pln smutku a piety konstatoval: „Bohužel německý národ ve své veliké většině se … buď výslovně, nebo mlčky solidarizoval a ztotožňoval. V tom je hrozná historická vina německého národa, v tom je nesmazatelný a neodpustitelný hřích, a to bude zle dopadat na všecky jeho osudy v příštích – myslím, že dlouhých – letech. … Já zde neprozřetelně nezevšeobecňuji: uvádím jen prostá fakta a říkám prostou pravdu. Vím, že byli Němci, jednotlivci, kteří si této hrůzy byli vědomi. Ale jde o přímou vinu převážné většiny Němců, a proto Němci jako celek jsou odpovědni.“ Výstražně – toto varování opakoval i v jiných svých vystoupeních – zdůraznil: „Nebude však trvat dlouho, a budeme slyšet různé všelijak formulované a v systémy vypracované omluvy, výmluvy a omývání všeho toho, čeho se Němci v této válce tak neslýchaně nelidsky dopouštěli. Až to svět uslyší, nechť nezapomene na tato fakta. To, co v lidickém zločinu nejvíce ohromilo celý svět, bylo to, že po přesně připraveném a chladně uváženém a s nejhorším cynismem provedeném vyvraždění nevinného lidického obyvatelstva bylo vydáno oficielní německé komuniké, jímž se německá vláda slavnostně k této ničemnosti hlásila, z něhož vycházelo, že to byly represálie na přiznaně nevinných lidech, že to byl prostě výraz vraždícího, zastrašujícího teroru, z něhož si německý režim vytvořil veřejně hlásanou a hájenou právní státní doktrínu. To nebylo něco náhodného: to byl systém.“
Německý systém mučení byl vypracováván po všech stránkách včetně využití vědy – zdůraznil Edvard Beneš – před očima německého veřejného mínění. Tak se stavěly a pro hromadné vraždění připravovaly i plynové komory. To všechno bylo denně na očích německého národa; s výjimkou protestující nečetné menšiny se většina národa buď mlčky podřídila, nebo přímo s nacistickými válečnými zločinci souhlasila. Zvláštní „zásluhy“ si přitom vysloužili – podotkl prezident – čeští Němci. Vše se podřizovalo jedinému účelu: vítězství ve válce. Nápravou těchto hrůz mělo být zabezpečení evropského míru alespoň pro dvě tři generace evropského lidstva.
Benešův projev se stal nadčasovým a soustředil v sobě mínění, názory i pocity drtivé většiny nejen českého a slovenského, ale vůbec evropského lidstva, která přišla s nacistickou válečnou i týlovou mašinérií do bezprostředního kontaktu.
Trvalo takřka půlstoletí, než cestu do Lidic našlo i poválečné Německo. Jako první uctila památku lidických obětí přední osobnost Levicové strany Gabriele Zimmerová, cestu sem posléze našli i zástupci sudetoněmeckého landsmanšaftu. Zvlášť přátelsky vyznělo i nedávné složení holdu statečným českým a slovenským parašutistům v Resselově ulici současným spolkovým prezidentem sociálním demokratem Frankem-Walterem Steinmaierem. Současné česko-německé vztahy jsou v mnoha ohledech naplněním toho, oč dlouhé desítky let bojovali naši předkové.
Benešovský druhý odboj vyložil lidickou tragédii tím nejvhodnějším způsobem – jako křivdu a zločin, který bylo lze překonat smířením generací potomků. A tak to, co se v šedesátých letech podařilo Adenauerovi a de Gaullovi na západě, proběhlo o 30–40 let později i na východním okraji západní Evropy. Měli bychom si toho vážit.
Události května a června 1942 patří do kontextu úsilí Spojených národů v boji proti silám temna, jak je ztělesnily členské i spolupracující státy Osy. Účelové aktualizace těchto událostí, násilné záměny historických souvislostí, jak také bohužel zazněly v těchto dnech na naší půdě, na tom nemohou nic změnit. Památka lidických mučedníků, vedle atentátu na nacistického válečného zločince zastupujícího říšského protektora, obergruppenführera Reinharda Heydricha i drsný konec středočeské vsi a dalších tragických obětí obou heydrichiád je v tomto smyslu současně velkou výzvou i varováním.
Foto: Dezidor, CC BY 3.0, via Wikimedia Commons