Jozef B. Ftorek vzpomíná na své novácké zkušenosti ze zpravodajského informování o bombardování Jugoslávie.
Letošní smutné výročí, už dvaadvacáté (24. března 1999), „humanitárního bombardování“ Jugoslávie, Srbska a Černé Hory, vojenským letectvem států NATO, pod politickým a vojenským vedením USA, bylo i letos, ve veřejném prostoru, zejména v prostředí online alternativy, zřetelné a nekompromisní. Konkrétně pak ve smyslu poznání a konstatování, že agrese je agresí, i když se vydaří.
Na jaře 1999 jsem pracoval jako redaktor zahraniční redakce zpravodajství TV Nova. Když jsem tehdy editorům přinesl nastříhanou reportáž z Bělehradu bombardovaného aliančním letectvem, kterou jsem připravil s pomocí Helenky, báječné šéf střihačky nováckého zpravodajství, příspěvek mi vrátili k přepracování. „To je jako z války ve Vietnamu. Předělej to,“ řekli mi. TV Nova, která měla tak ráda drama, hrůzu a krev, se najednou pragmaticky bála, že by veřejnost mohla pochopit, co se nutně děje na území tehdejší Jugoslávie. Srbska a Černé Hory. Když tam padají bomby a rakety NATO. Už i s naším podpisem. Bylo to jen několik týdnů po oslavovaném a dlouho očekávaném vstupu České republiky do Severoatlantické aliance (NATO).
Necenzurované záběry války a smrti chodily do redakce přes partnerské výměnné sítě. A to i přímo ze srbské státní televize. Nikdy jsme je nemohli, nechtěli odvysílat celé. Byly drastické. Jako ty z války ve Vietnamu.
Vietnam byl, je a bude příkladem, měřítkem. Tehdejší necenzurované obrazy války, děti popálené napalmem, práce vojenského letectva Armády USA, ještě živé, vyděšené, jak se snaží dostat do bezpečí, se napořád zaryly do vědomí veřejnosti v USA i ve světě. Včetně lidí v tehdejším Československu. Vidíte to jednou a nemůžete zapomenout. Nikdy. I Helenka, nadšená cestovatelka a obdivovatelka USA, měla v téhle věci jasno: „Ty svině tam zabíjeli děti!“ vykřikla, když jsme si o situaci (její obrazové podobnosti) ve střižně povídali. Podobně to měli i ostatní, včetně editorů. Ti k tomu ovšem přistupovali odpovědně a politicky. Cenzura liberální demokracie pozdního kapitalismu je jiná než ta socialistická, totalitní. Pokud jste součástí mediálního managementu, nikdo vám už nutně neradí, co a jak máte dělat, aby to bylo správně. Jste tam proto, jelikož to víte. Vlastní podřízené pak náležitě vedete, případně korigujete.
Masivní vzdušný útok NATO proti suverénnímu státu – Svazové republice Jugoslávie, s pochybným mezinárodním mandátem, primárně směřoval proti autoritativnímu politickému režimu Slobodana Miloševiče. Zasáhl ale především zemi a lidi, k nimž mnoho Čechů cítilo náklonnost odvíjející se od společných slovanských kořenů i od častých návštěv Jugoslávie. Ty mnozí obyvatelé Čech a Moravy po léta podnikali a podnikají v době letní dovolené. Regulérní válka proti suverénní evropské zemi nacházející se skoro za humny, to byl pro českou veřejnost šok. Prožívala jej (stejně jako za totality) v bezpečí svých domovů. Byl to šok médii nikdy neartikulovaný, ale přítomný. Ne všechna hlavní média a redakce dokázaly plnit očekávání vedení. V obsahu se objevovaly obrazy, které měly daleko k podpoře alianční intervenční akce. Zatímco tehdejší ředitel a téměř absolutní vládce TV Nova Vladimír Železný ve svém pravidelném víkendovém pořadu Volejte řediteli sugestivně hovořil o adekvátnosti a nutnosti silové akce proti Jugoslávii, redakce zpravodajství a publicistiky jeho podporu vzdušným úderům rozhodně nesdílely. Do Bělehradu odjel reportér pořadu Na vlastní oči Stanislav Motl a vzpomínám si, jak se na konci své reportáže objímal s jugoslávským rezervistou povolaným do zbraně. Přál mu hodně štěstí. Myslím, že tak vyjadřoval pocit velké části české veřejnosti. Reportáže zahraniční redakce zpravodajství, které informovaly o aktivitách obou stran konfliktu, splňovaly všechny formální požadavky žurnalistické objektivity, včetně vyváženosti. Zároveň ale obsahovaly i některým divákům srozumitelné kódy. Ty jasně indikovaly, kde stojí sympatie redakce a konkrétních redaktorů.
Je rozdíl, jestli v obrazové reportáži zazní „alianční vojenská akce proti Jugoslávii“ nebo když z reproduktorů slyšíte vážným hlasem, ale bez emocí a zřetelně pronášené: „Alianční útok proti Svazové republice Jugoslávie začal v 5 hodin 30 minut středoevropského času“. Je rozdíl mezi tím, když podobným způsobem, ale tentokrát rozhodně, řeknete „jugoslávští vojáci“ nebo „Příslušníci protivzdušné obrany Armády Svazové republiky Jugoslávie!“ Je rozdíl, jestli řeknete, že při náletu na předměstí Bělehradu zahynulo i několik civilistů, a překryjete to obrázky bojových letadel přistávajících na letecké základně v italském Avianu nebo když řeknete, že při náletu NATO na předměstí Bělehradu zemřel dosud neznámý počet civilistů, a ukážete obrázek bezprizorního, asi padesátiletého muže, který v troskách rozbombardovaného bytového domu odevzdaně hledá členy vlastní rodiny. Obraz necháte několik vteřin bez komentáře, jen s původním zvukem filmového záznamu, abyste maximalizovali přesvědčivost a drama celé scény.
Takové a podobné ideologické i estetické kódy jsou obsaženy ve většině kulturních výstupů, včetně zpravodajství a publicistiky. Je otázka, jestli mají příjemci, recipienti, z řad publika, veřejnosti, potřebu nebo schopnost je rozluštit, dekódovat. V době aliančního bombardování Jugoslávie se mě ptali rodiče a někteří známí mimo prostředí masmédií na můj vlastní názor na události, protože se jim naše zpravodajství zdálo naprosto neutrální. Skoro to až vypadalo, že jim taková neutralita nepřijde úplně fér. Někteří redakční kolegové nám v dobré víře v ústraní naopak radili: „Dávejte si pozor, ať nenarazíte!“
Schopnost dekódovat ideologické kódy mediálního obsahu v každém případě nechybí pozorným a poučeným recipientům. K těm patří mediální profesionálové, specialisté na komunikaci a PR. I šéfredaktoři a vlastníci médií takové „vybočení z řady“ obezřetně sledují. Pro zachování ideologické čistoty mediální reprezentace reality jsou připraveni rozhodně jednat. Někteří redaktoři redakce zahraničního zpravodajství tak tenkrát museli vedení redakce vysvětlovat, proč pojali konkrétní zpravodajství o válce proti tehdejší Jugoslávii tím či oním způsobem a proč používali právě ty, a ne jiné obrazové záznamy ze zahraničních výměnných sítí. Jinak řečeno, proč to někdy vypadalo, jako z války ve Vietnamu.