Keller bez cenzury: Jan Keller dnes o neviditelné roli EU v současné bezpečnostní krizi v Evropě.
Všechna významná prohlášení Evropské unie začínají slovy, že toto uskupení vzniklo, aby se již nikdy nemohla opakovat válka, která ve světovém měřítku dvakrát vypukla právě na území Evropy. Evropská unie o sobě tvrdí, že se v tomto ohledu dostatečně poučila.
Dalo by se tedy očekávat, že právě v době, kdy se mnozí obávají vypuknutí další velké války, bude EU překypovat mírovou iniciativou. V příslušných dokumentech se přece můžeme dočíst, že cílem společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie je diplomatickými prostředky „řešit konflikty a dosáhnout porozumění mezi národy“.
Nic takového se však neděje. V souvislosti s vážnou ukrajinskou krizí a tváří v tvář neutěšené bezpečnostní situaci jedná každý stát na vlastní pěst. Německý kancléř a francouzský prezident se snaží z vlastní iniciativy dělat prostředníky mezi stranami konfliktu hrozícího nedozírnými následky. Jiné země, jako například Česká republika se snaží přilévat olej do ohně dodávkami útočných zbraní či dobrodružnými výpravami komického ministra zahraničí na zatím ještě neexistující frontu. Zatímco maďarský premiér se pokouší otupit démonizaci Ruska, slovenská vládní koalice se ze všech sil snaží udělat ze své země provokativní terč. Brusel toto všechno jen pozoruje.
Místo toho, aby se Evropská unie ve svém vlastním zájmu chopila diplomatické aktivity, přihlíží nečinně tomu, jak se za Atlantikem rozhoduje o tom, od koho Evropa nebude smět odebírat energii a suroviny a od koho a za jakou cenu je bude muset odebírat.
Zaslechl snad někdo v posledních měsících jméno oficiálního šéfa unijní diplomacie Josepa Borrella? Ptá se ho kterákoliv ze stran doutnajícího konfliktu na jeho názor? Má vůbec nějaký názor? Je ve svém úřadě, anebo někde na rekreaci? Nejenže nic z toho nevíme, ale ani nikoho nic z toho nezajímá. Jde o člověka, který je na důležitých jednáních asi tak nepostradatelný jako bakalář Lipavský.
O to hlasitěji je slyšet Velká Británie. Evropskou unii sice mazaně opustila, ve zvyšování napětí, na které může EU tvrdě doplatit, se však činí až neuvěřitelně agilně. Podobně jako Kanada, jejíž premiér se sice pro jistotu kdesi skrývá před svými vlastními občany, jejíž vojenská jednotka však pochoduje po Ukrajině. Nyní, opět pro jistotu, raději po té levobřežní.
Samotná Evropská unie se dostává do absurdní situace. V rámci svého Green Dealu, který členským zemím bez pardonu vnucuje, je činí závislými na dodávkách zemního plynu více než kdykoliv předtím. V důsledku své nečinnosti a bezmocnosti v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, není schopna ovlivnit, odkud a za jakou cenu bude plyn přicházet. Iniciativu v této oblasti přebírají Spojené státy, kterým na nějakém Green Dealu vůbec nezáleží. Jejich zájmem je prodávat co nejdráže svůj plyn. Mohou se spolehnout na to, že Ukrajinci za tento jejich zájem položí třeba i své životy. Evropská unie se tváří, že tu není, a vleže čeká, jak to všechno dopadne.