Předvolební Rusko: Veronika Sušová-Salminen píše o tom, co se skrývá za předvolebními nápady současného ministra obrany Sergeje Šojgu.
Parlamentní volby v Rusku budou za necelé tři týdny, takže předvolební kampaň je v plném proudu. Ta letošní má jistá specifika. Za prvé, probíhá v kontextu třetí vlny pandemie koronaviru s rekordními počty mrtvých. Za druhé, pole politické soutěže je letos zvláště regulováno ze strany státu (především aplikace zákona o zahraničních agentech na kandidáty i média, omezení mezinárodního monitoringu a další kroky, které se snaží o omezení vnějších vlivů na volby). Na druhou stranu nepřekvapivé je nasazení „administrativních zdrojů“ ve volební kampani – sem patří Putinovo předvolební nařízení vyplatit důchodcům a vojákům po 10, resp. 15 tisících rublů mimořádné penze, které Putin vyhlásil 24. srpna na předvolebním sjezdu Jednotného Ruska. Potvrdil tak, že právě on je stále hlavním „administrativním zdrojem“ vládní strany.
Přes všechna omezení a specifičnosti parlamentních voleb v Rusku se ale v rámci kampaně objevila některá zajímavá a podstatná témata. Všechny čtyři systémové strany – Jednotné Rusko, Liberálně-demokratická strana Ruska, Komunistická strana Ruské federace a Spravedlivé Rusko-Za pravdu – kandidují s tématy, která se hlavně a na prvním místě dotýkají vnitřních, sociálně-ekonomických problémů rozvoje, jako je ekonomika, vzdělávání či zdravotnictví. Důvodů je celá řada, od vyčerpání „krymského konsensu“ přes hospodářské a sociální dopady (nejen) pandemie až po otázku nového ekonomického modelu země.
Ministr obrany Sergej Šojgu, který patří k pětce hlavních federálních kandidátů Jednotného Ruska, přišel na začátku srpna s novou iniciativou regionálního rozvoje. Šojgu navrhnul, aby se do roku 2030 na Sibiři postavilo celkem pět nových moderních měst do 1 milionu obyvatel, která by se stala průmyslovými a vědecko-výzkumnými centry. Šojgu tak navázal na starší nerealizované plány z doby SSSR, které se formulovaly v 70. a 80. letech, ale nikdy na ně nedošlo. Návaznost byla naznačena záhy, když se v ruských mediích objevily první konkrétní možnosti – například nápad oživit sovětský projekt ze 70. let v oblasti na hranici mezi Krasnojarským krajem a republikou Chakásie (kde již je díky sovětským záměrům vybudovaná základní infrastruktura). Navzdory tomu se jedná o iniciativu, která má zatím opravdu jen mlhavé obrysy a její realizace je s otazníky z mnoha hledisek, počínaje lidskými zdroji a konče investicemi. Tah na bránu v návrhu současného ministra obrany a rodáka ze Sibiře (jak připomenul včerejší článek Miroslava Tejkla) nicméně je, neboť se týká problému regionálního rozvoje. Jen před poměrně krátkou dobou, v červnu letošního roku, navrhnul Vladimir Putin reformu regionálního vládnutí, která rozvojově-ekonomickou agendu regionálního rozvoje fakticky předala osmi federálním ministrům jako novým kurátorům regionů. Zatím není příliš jasné, zda půjde o krok efektivní, neboť existence prezidentových představitelů, tj. polpredů (v podstatě styčných „důstojníků“ prezidenta ve federálních okruzích), byla zachována. Z hlediska tendence je ale jasné, že v ruské vládnoucí elitě je regionální rozvoj vnímán přinejmenším jako problém (což ovšem negarantuje správná řešení).
Ruské nerovnoměrnosti a nerovnosti
Rusko je země velmi nerovnoměrně rozložená z hlediska demografie, ekonomiky a sociálního rozvoje vůbec. To sice platí více či méně skoro pro každou zemi, v ruském případě nicméně hrají roli ještě obrovská rozloha a kulturní diverzita. Tuto vnitřní nerovnoměrnost a diverzitu jenom zastřešuje nikoliv náhodná asymetričnost federace se silnými tendencemi k centralizaci, které jsou odpovědí na vnitřní inkoherence země (snahou je ukočírovat) a často také paradoxní brzdou rozvoje. Skutečností je, že největší díl populace žije v evropské části Ruska, populace je také více koncentrována na jihu a mnohem méně na severu Ruska (z celkem logických klimatických důvodů) a v posledních dekádách došlo k jejímu velkému pohybu – ze severu na jih a také z východu na západ. Tento pohyb (vnitřní migrace) je ještě kontextualizován pokračující demografickou krizí, tj. úbytkem obyvatelstva a proměnami etnického a náboženského složení obyvatelstva. Hustota a počet obyvatelstva se samozřejmě promítá i do dalších aspektů sociálního a ekonomického rozvoje – od infrastruktury, velikosti a hustoty osídlení (měst a aglomerací na jedné straně a vesnic a malých sídel na druhé) po možnosti zaměstnání a distribuce příjmů. Z toho plyne, že specifika regionálního zeměpisu mají pro rozvoj, modernizaci, kvalitu života i politický život země velkou relevanci.
V současnosti se pojmem Sibiř označuje spíše celá asijská část Ruska za Uralem, tedy patří sem původní Sibiř i oblasti Dálného východu, který se táhne až k Tichému oceánu. Původní Sibiř, tj. dnešní Sibiřský federální okruh, vykazuje přes svoji zeměpisně centrální polohu řadu charakteristik periferie, například z hlediska příjmů patří k těm nejchudším v Rusku (s výjimkou těch částí, kde se těží ropa a plyn). Oblast Dálného východu je o něco bohatší (v příjmech vybočuje především Čukotka), nicméně i tato část Ruska má okrajové rysy, potýká se s velkými demografickými problémy a navíc (narozdíl od západnější části Sibiře) leží v přímém sousedství s dynamicky se rozvíjející Čínou.
Následující ilustrační obrázek ukazuje distribuci průměrného příjmu v Rusku na osobu (za měsíc a v rublech) v roce 2020 a dobře ilustruje ekonomicko-sociální nerovnosti, se kterými se země potýká na začátku 21. století. Za povšimnutí stojí, že nejvyšší průměrné příjmy jsou v oblastech řídce osídleného severu, kde jde o přímou souvislost s těžbou nerostných surovin, hlavně ropy a plynu. Moskva a Petrohrad vybočují z řady jako hlavní ekonomická centra země, vedle toho jsou příjmy vysoké i v centrální části evropského Ruska. Sibiř, Dálný východ, Povolží a ruský Kavkaz patří naopak k podprůměrným regionům – v případě Sibiře se nejchudší regiony koncentrují na jižní hranici, paradoxně v oblasti, která je minimálně z hlediska infrastruktury (lepší dopravní obslužnost díky Transsibiřské magistrále) a klimatu ve výhodnější pozici. Jak vidno, Šojguova rodná republika Tuva se řadí k nejchudším regionům vůbec.
Šojguův návrh vybudovat pět nových měst na Sibiři, která obecně trpí „podrozvojem“, tak cílí na problém regionálních nerovností, ekonomického rozvoje a hospodářského modelu Ruska. Přičemž nepůjde jenom o osobní motivace nebo ambice. Šojgu má pravdu, když říká, že rozvoj Sibiře je jedním z nejdůležitějších úkolů současnosti. Na mysli ale zřejmě nemá jenom ekonomiku, jde o otázku nerovností jako polarizujícího či dokonce rozkližujícího centripetálního potenciálu (a Šojgu ne náhodou kandiduje za stranu, která se jmenuje Jednotné Rusko). V dalším svém předvolebním vystoupení současný ministr obrany řekl, že hlavními hrozbami pro Rusko nejsou hrozby vnějšího charakteru, které jsou ostatně dobře identifikovatelné a dá se na ně reagovat. Jsou to hrozby vnitřní, které Šojgu definoval neurčitě jako „rozdělení společnosti“ a vyjmenoval k tomu několik výmluvných příkladů negativních scénářů – Jugoslávie, Libye, Sýrie nebo Irák. Pomyslná vidina „rozkolu“ v ruské společnosti bude tedy nepochybně jedním z podstatných důvodů, který stojí za artikulací těchto návrhů.
Se změnami ve světové ekonomice, které prozatím naznačují pozvolný konec fosilních paliv a přechod k novým energetickým zdrojům, se současné Rusko ocitne v nové situaci, která bude vyžadovat změny v hospodářském modelu země. A vzhledem k vnějšímu charakteru těchto změn nebude až tak důležité, kdo bude stát v čele země. Změny budou nevyhnutelné. V ruské minulosti jsme mohli takovou situaci vidět opakovaně – v 16. a 17. století se jednalo o kožešiny, v 18. a v 19. století o obilí a ve 20. století o ropu a plyn, všechny tyto komodity byly svázány nejen s ekonomikou Ruska, ale i se státem a jeho politickým ústrojím. Přechod z jedné komodity na druhou se přitom neobešel bez politických otřesů či významných změn v sociální struktuře ruské společnosti. Bez ohledu na parlamentní volby tak je klíčovou otázkou, zda bude Rusko budoucnosti i nadále „resursnoje gosudarstvo“ (stát zaměřený na nerostné zdroje a stojící na rentě, nemluvíme jen o ropě a plynu), nebo najde odvahu, rozejde se se svou minulostí a půjde cestou moderní, inovativnější ekonomiky, která stojí na přidané hodnotě, jistěže i nerostném bohatství, a na daních.